Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2016, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled novinek

 

 

 

,,Kam jste se poděli, kam jste se poděli, mamutci vy moji?“

Přinášíme Vám úžasné zprávy o ztracených mamutech ve všech světových jazycích, na všech známých frekvencích, v 78 vesmírných dimenzích a v několika různých literárních podáních.“

     

 

(Podání první, novinová forma, podání bezprostřední)

Lovci mamutů žili v jeskyních!

,,Nový archeopark v Pavlově se podobá jeskyni lovce mamutů... V Pavlově na Břeclavsku v sobotu otevřeli muzeum připomínající jeskyni lovců mamutů. Vybudování stálo téměř 100 milionů korun,“ hlásají titulky jedněch novin. Hned další noviny, také z 28. května, přicházejí s dalším podobným titulkem: ,,Nový archeopark v Pavlově má podobu jeskyně lovce mamutů.“ A v podobném duchu se nese další titul: ,,Za lovci mamutů se na Pálavě chodí do podzemí.“

Ne! Určitě ne, Lovci mamutů nežili v jeskyních! Prosím vás, věřte mi, žádné věstonické, pavlovské nebo milovické jeskyně s osídlením lovců mamutů nejsou! Ani v Přerově nežili lovci mamutů v jeskyních ba ani v Ostravě a to tam mají šachty! A navíc tamní horníci by je pak museli někde tam dole potkat! Ani v Brně nebyli lovci mamutů v jeskyních ani jinde ani v Moravanech na Slovensku ani  kolem Dunaje v Rakousku! Ne, ne, ne, ne! Nikde v rámci moravského gravettienu! To všechno je veliký omyl! Bože, vraťte to, něco zmáčkněte! Třeba ,,BACKSPACE“ nebo ,,NEW GAME“ a začněte hrát znovu!

Pokud novinář po zhlédnutí úplně nové, nejmodernější, nejlepší a nejdokonalejší a hlavně a to především velmi drahé expozice nepochopí ani skutečný základní charakter typického osídlení někdejších lovců, bude s touto výstavou asi něco proklatě špatně!

Toto muzeum se přece stavělo kvůli informovanosti veřejnosti. Nebo ne? Nebo byl jiný záměr? Mezi řádky se snad nese něco, co mi uniklo? Nebo uniklo někde něco? Bože, neuniklo někde něco? Nebo je to už jinak? Je to kvůli dodržení kvóty dezinformovanosti? Nebo z nějakého jiného důvodu? A nebo tedy bylo všechno úplně jinak a lovci mamutů v jeskyních nakonec byli a jen se to tutlalo? Našli vědci v jejich jeskynních sídlištích snad létající talíře a proto se to zatajovalo a jejich sídliště se popisovala jako místa v otevřené krajině, daleko od jeskyní, kvůli kamufláži? A teď se to odtajnilo a konečně k nám přišla pravda? V tom případě tedy jistě brzy přijdou i létající talíře! Hurá! Halelujááá!

Ne, to jsem přehnal! Tak ne, asi nepřijdou, to asi ne. Vlastně už nevím... byli nebo nebyli... a nebo to není podstatné? Víte, jak složité je, se na vysoké škole na archeologii nebo na antropologii našprtat, že lovci mamutů nebydleli v jeskyních? Je třeba si vždy vybavit pomůcku, že je to proto, že by se jim tam nevlezli všichni ti mamuti! Kdyby to studenti věděli, jak je to „šumák“ s těmi jeskyněmi, nebrali by přece přípravy na zkoušky vážně. A kdoví kolik ještě třeba dalších věcí „není podstatných“ a je to vlastně všem úplně jedno. Jen studenti a přednášející to doposud nevěděli. Udělejme tedy z jednotlivých paleolitických kultur jeden velký maglajz a je to! A bude všem dobře, studenti se nebudou muset učit na zkoušky a archeologové přednášet. Co na tom záleží? Ušetří se :-D

Ne, ne! To je nesmysl, u nás? Archeologie s takovou tradicí a s takovými jmény význačných archeologů? ...pořád mi to přece vrtá hlavou...

Proč jeskyně? Jaké poselství nám to přináší? Nebo že by jen obyčejný omyl? Obyčejná skrytá lidská hloupost, která nyní jen vykoukla na svět skrze slabá místa v oponě? Někde se vloudila chybička? Copak se nevědělo, že taková podzemní stavba bude jeskyni evokovat? Nějak se to přehlédlo? Hmmmm.... vzhledem k velikosti asi sotva! Možná na tu jeskyni neviděli přes tu hromadu peněz, co to stálo, jak psali v těch novinách. Jejda! Neřekl jsem něco špatně? Nerad bych se někoho dotkl...

Nebo to bylo prostě všem jedno? Že by bylo zbytečné nějakou takovou malichernost řešit kvůli obyčejným lidem? Ať těm dávným nebo dnešním běžným návštěvníkům? Jeskyně - nejeskyně? Možná, že to je rafinovaně laskavé preventivní informační ošetření lidu, aby je ze zbytečně správných informací i patřičného výtvarného kontextu nebolela hlava. Možná, že by lidé byli pak zbytečně chytří. A od nového semestru se bude na vysokých školách učit, jak pravěk byl jenom jeden, a všichni žili v jeskyních. To by tak mohlo být. Pravda, stejně to nikdo nepozná. Vidíte, nepoznali to ani novináři a to jsou dnes jistě samí vysokoškoláci. Nebylo jim to vůbec divné. Dobře jsme si je vychovali. A budeme v tom pokračovat, řekl bych s dávkou hrdosti, aby se všem ulevilo, jako v té pohádce o nesmrtelné tetě, když toto dobrodiní potkalo rozum. Tomu se tam také přeci ulevilo.

Ale možná, když o tom tak přemýšlím… Tedy jestli právě tohle není špatně, jen tak si o něčem přemýšlet, ale čert to vzal. Když o tom tak přemýšlím, je to přece jenom pěkná blbost, rvát ty lovce mamutů do jeskyní! Fakt pěkná blbost, lovci mamutů a jeskyně! S těma ufounama? To asi opravdu neprojde!

Šlo by teď nějak ztohoven?

Když o tom tak tedy už jednou přemýšlím... myslím, že určitě dost dobře a rychle! Navíc s elegancí a důstojností a s hlavou pěkně vztyčenou a hrdým a samolibě vznešeným výrazem ve spokojené tváři… budeme odteď prostě mikulovskému archeoparku říkat Pavlovská krypta!

Kryptu to nejen připomíná, ale jelikož tam už nějaké ty kosti jsou, alespoň ve vitrínách, tak by to mohlo být docela přesné a hlavně pravdivé. Pravda je důležitá, lhát se nemá. Teda ne ty kosti, ty jsou pochopitelně z gypsu. Je to navíc šimravě morbidní, ale takové vážné, posvátné a důstojné… ostatky lovců mamutů a zbytky jejich kultury byly pietně uloženy v kryptě za téměř sto milionů korun. To zní pěkně a vzbuzuje to úctu a účast, protože péče o ostatky moravských gravettienců působí příkladně a dojemně. Z toho by si už nikdo legraci nedělal. Bylo by to takové znevažující. Ale raději nepřipomínejme, že je tam uložen jen gyps. Ano, tak tomu tedy od teďka říkejme Pavlovská krypta... není od věci nepovedenosti umět dovedně nějak pohřbít, že? Samolibě a spokojeně se usmívám, jak jsem vše vyřešil.

Pořád mi to nedá, ve snech se mi to vrací, ve dne to mám před očima a perou se mi v představách dvě hlavy pomazané. Jedna volá, že pravda vítězí a druhá, že na prvním místě jsou peníze.

A tak pořád musím myslet na ty peníze! Jestli, když už to tolik stálo, na té jeskyni nakonec netrvat. Navíc, když jsou ty peníze tak důležité, jak tvrdila jedna ta hlava, čert vem tedy pravdu, ta tak přece nezáří a nehřeje jako ty penízky. Vzhledem k tomu, co už to stálo, je možná dobře zůstat nakonec neoblomný a trvat na svém! Lovci mamutů žili prostě v jeskyních! Hrdě narovnán přísně se podívat na případné kritiky a klidně a rozvážně trvat na svém. Vzít si novinářské výroky za své a hájit je. Vzít si je pod svá ochranná křídla, otcovsky se jich zastat a klidným, jasným, až pateticky znějícím hlubokým hlasem pronést: ,,Lovci mamutů žili opravdu v jeskyních!“ A pronést to s takovým tím autoritativním pohledem v očích, jak to dělávají hrdinové ve filmech.

Myslet ekonomicky a jít nebojácně ve stále stejném směru. Ještě jsem si vzpomněl, když jsem psal jednou společný článek s jedním naším velmi význačným archeologem, jak v jeho materiálech byla vzpomínka na další, tedy už třetí pomazanou hlavu a to na T. G. M., která pod dojmem výstavy o Lovcích mamutů nemluvila o jeskyni, ale o odkazu myslet. Teď chápu. To bylo téměř před sto lety. Dnes je jiná doba a výstavy se mění, aby se změnil a modernizoval i odkaz. Už nám netřeba myslet, leč k penězům klanět se třeba je.

A tak je stále nejrozumnější navrhnout speciální opatření, kterým je vzhledem k celkové částce, vynaložené za jeskyň, znovuvydání všech těch odborných i populárních knížek na téma sídelní strategie moravského gravettienu či pavlovienu, a stejně tak zaměřených vědeckých zpráv, prací, revizí či rozprav, ať už v češtině nebo zahraničtině, co jich tu za posledních 120 let vyšlo. A všude tam vypustit popisy sídlišť v otevřené krajině a místo toho všude napsat: ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“ ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“ ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“ ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“

A komu z archeologů se to nebude líbit, ten dostane za trest 300x napsat: ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“ ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“ ,,Lovci mamutů žili v jeskyních!“... a nezapomeňte nechat podepsat od rodičů, ať je vidět, že jste to dělali skutečně doma, budou to kontrolovat!

       

P. S. Od mého druhého já: ,,Že ti to není blbý takhle mluvit! Já taky vím, že lovci mamutů neměli žádné jeskyně, ale ber to jinak! Asi jim to bylo líto, že je nemají a tak jim jednu velkou postavili... dyť je to pěkný a takový dojemný...“

 

 

 

 

(Podání druhé, novinová forma, podání – odborně propagační)

Jeskyně lovců mamutů - propagační Waterloo!

 

Na jedné své internetové přednášce pan doktor Cyril Höschl pěkně vysvětluje jev potenciace kontextem, to když mluví o podzemních betonových garážích, opuštěných starých továrních prostorách, které využívají tvůrci „béčkových“ filmů, aby do příšeří takových, pro nás stísněně působících prostor, umístili svoje scény pro daný děj, který by na denním světle bez spoluúčasti našeho emočního prožitku byl brán z naší strany jinak daleko kritičtěji.

Stejně tak na takovém jednoduchém psychologickém jevu potenciace kontextem staví tvůrci pavlovské expozice. Velká podzemní vybetonovaná prostora hned od počátku u někoho asociuje jeskyni a svým pojetím v každém případě posouvá emoční vnímání člověka směrem k ne tak docela klidnému, pohodovému a nestrannému hodnocení expozice.

Výzva prezentovat takovou kulturu jako je gravettien, tedy územně největší a časově nejdéle trvající kulturu moderního člověka v Evropě, to je opravdu něco velikého.

Mám docela obavy, že jsem naivně očekával daleko výraznější prezentaci samotné kultury pavlovienu s tím, že vzniknou nějaká nová ,,nepřehlédnutelná upozornění“ na tuto kulturu. Například modely, diorámata, obrazy, digitalizace či vizualizace, které by už v podobě internetové upoutávky přilákaly pozornost případných potenciálních návštěvníků od nás i ze světa.

V tendenci posledních let a vlastně už desetiletí si musíme přiznat, že to jsou už bohužel jen muzea, která mohou podporovat vznik nových obrazových (ale i jiných) rekonstrukcí dávných kultur. Tedy alespoň teoreticky. Literatura jako médium je totiž dnes už naprosto passé. Doby, kdy se Burianovy knihy prodávaly v ohromných nákladech a autorské honoráře mohly být zajímavé a mohly tuto práci nějak zaplatit, je dávno pryč. Náklady knih jsou dnes úplně někde jinde a s tím i případné honoráře, natož investice. Dnes jsou v kurzu jiná média, se kterými knihy nemohou soupeřit.

Nesmí se také zapomenout, že v době zlaté éry knih byl tvůrce knihy – autor jedincem respektovaným a mohl se prosadit i se svými názory. Byl prostor jak pro Zdeňka Buriana, tak pro archeology. Škoda, že se tito na něj nikdy neobrátili (až na jedinou výjimku). Asi jim unikl pozitivní dopad jeho práce na veřejnost a možnost, jak jej úspěšně využít pro propagaci vědy, jim také nějak unikala. Pravda, i muzea, na rozdíl od podniků, mají tradici nikoli v propagačních výtvarných odděleních, ale spíše ve výstavnictví, což je oproti reklamě značně pasivní způsob prezentace. Navíc je v současnosti bohužel u muzejních expozic zvykem využít spíše pracovních skupin a organizací než nějakou autorskou práci jedinců. Takže výstavy i pohyby peněz už řeší realizační agentury a všelijaké skupiny, což není vhodné prostředí, které by dobrovolně a externě financovalo jakési obrazy minulosti, které jde dnes nakonec vždy všelijak obejít.

A tak se nám obraz dávných kultur spíše ztrácí kdesi v mhách. To proto, že rekonstrukce nemohou vznikat samoplozením a ani se samy nelíhnou na internetu. I když mnozí lidé jaksi automaticky předpokládají, že tam, kde je všechno digitální, se to tak nějak spočítá a vyřeší samo.

Obrazové (nebo jiné) rekonstrukce minulosti jsou už dlouho ve vážné krizi a pochopitelně by bylo dobré, aby vznikaly v soutěži konkurenčního prostředí. Ne však v zápase o holou existenci, ale v odborné soutěži mezi sebou navzájem. Aby se usilovalo o kvalitní a věrohodné předvedení někdejší minulosti. Tj. aby vznikaly zároveň spolu s písemným materiálem, aby bylo možné je ověřovat. Což se stále neděje ani dnes ve 21. století.

V novém archeoparku je toho vzhledem k celkové investované částce v oblasti rekonstrukční předvedeno minimum a novátorského v rekonstrukcích, tedy v představení něčeho nového o životě lovců mamutů, nepřinesla tato expozice vůbec nic!

To je neoddiskutovatelná realita.

V tomto ohledu je přínos této drahé expozice pěkným propadákem. Prezentace artefaktů také není ničím novátorská až na výjimku otevřené výkopové plochy, ale i ta nakonec je nebo alespoň byla dlouhá léta představována už v brněnském Anthroposu. A podobně se řeší expozice na západě celá dlouhá desetiletí.

Asociace s jeskyněmi jsou pro gravettien bohužel zcela nemístné a pořád nemohu pochopit, že by naši archeologové k našemu gravettienu zvolili takové řešení. Nedává mi smysl, proč? Mám takový dojem, že toto ani snad nikdy nebylo v tradici našich domácích expozic. Vzpomínám na fotografie výstav profesora K. Absolona, profesora Jana Jelínka, a dalších. Co by na to řekl Karel Maška, shlížející na nás z našich badatelských pracoven? Mnozí z našich nejprestižnějších odborníků vždy silně brojili proti scestné tradici Eduarda Štorcha a najednou odříkaného chleba největší krajíc? Záhada v myšlení jako přímo nachystaná pro pana doktora Koukolíka. Skoro se mi vkrádá otázka, nakolik se vlastně podíleli archeologové na této expozici? Že by najednou mávli rukou a řekli, to je jedno, prostě v pravěku byl pračlověk a byly tam i jeskyně a co na tom záleží, kdy, co a jak, nám je to buřt, klidně to tam dejte! Nakolik kdo vůbec vlastně rozumí propagaci. Nebo co se vlastně stalo? A pochopitelně se ptám, jestli vůbec má smysl podporovat vznik nových expozic, když do nich odborníci mohou zasahovat méně a méně nebo snad už vůbec? Ale pořád je možné, že i dnešním odborníkům prostě jen chybí rozhled po oblasti propagace nebo ji podceňují.

Celá věc bude nejspíše určitým trendem v oblasti, která se možná už výrazněji profiluje jako ucelená a uzavřená ekonomicko-kulturní oblast mimo skutečně přímý a účinný podíl vstupu badatelů, kteří nebyli a nejsou tak úplně schopni plně docenit význam rekonstrukcí a jejich potenciálu, když je nechávaly tak dlouho chladnými, jak jsem vzpomínal už na příkladu malíře Z. Buriana.

Závěr? Pochopitelně a jednoznačně odtržení vědy od kultury vždy povede nad jakoukoli pochybnost ke „středověkyzaci“ povědomí společnosti!

Teď už jen chybí noc v muzeu, strávená v pavlovské kryptě s knihou Eduarda Štorcha, kterou bude návštěvníkům předčítat nějaká známá osobnost z archeologie a bude se u toho mile usmívat na děti a pro objektivy místních novin.

 

 

 

 

(Podání třetí, novinová forma, podání – klasické)

,,POCTA ŠTORCHOVI“ nové muzeum - archeopark v Pavlově

 

POCTA ŠTORCHOVI - jak jinak jasněji, výstižněji a stručněji vyjádřit poselství nového archeoparku, věnovanému pračlověku v Pavlově? Hned první noviny, které mi přišly ještě minulou v neděli do ruky, referovaly o jeskyni, kterou muzeum evokuje. A hned následující pondělí to samé slyšela moje žena v rozhlase. A takové titulky nezůstaly osamocené. Bohužel, rozplývající se novináři netuší ve své nadšené upřímnosti, že se moravští lovci mamutů k jeskyním měli jako oheň k vodě.

Už i samotné fotografie celkové prostory expozice, ať z novin či internetu, nebo z osobní návštěvy, nás staví před úvahu, co že to tento podzemní prostor, jinak jistě zajímavě členěných, velkoryse navržených betonových stěn, vlastně ukrývá. Přispívá tomu samotná rozměrová minimalizace ztrácejících se expozic, která ještě rozměrovou drobností dávného mobilního umění budí dojem nepatrnosti oproti prostoře a monumentálnímu, těžkému a hutnému materiálu, z nějž je prostora vytvořena.

Nejmonumentálnějším, nejoslavovanějším i nejnepřehlédnutelnějším se tak stává sama stavba.

Poselství dávné živé kultury gravettienu, tedy epochy našich legendárních lovců mamutů, je zde zastoupeno jen spíše skrovným tušeným odleskem náznaku. Ten nijak nenarušuje svou mystickou nehmotností hlavní archeologickou prezentaci, skládající se především z drobných artefaktů, nashromážděných za desetiletí výkopové činnosti. Tak se expozice spíše posunuje ke starožitnému pojetí, jež bylo skutečně kdysi v prvotních dobách archeologii velmi blízké.

Tento důraz na artefakty je plně vyhovující a poslušný nejkonzervativnějšímu nabádání k tvorbě trvalých školních výukových materiálů.

Věda je zde skutečně ukázkově předvedena přesně v té nejjistější a nejméně proměnlivé podobě. Bez zbytečných interpretací, analýz a vývodů. Tedy především jen v podobě samotných neoddiskutovatelných archeologických materiálů.

I samotní propagátoři takového radikálního postoje však sami upozorňují, co nepříjemného sebou tato koncepce umělého a přílišného zjednodušení přináší. Tím je konfrontace jejich uměle budované, až pohádkové představy, se složitostí reálného světa. To když vedle svého, vlastním úsilím vytvářeného obrazu ideálních výsledků vědy, kde je vše jednoznačné a jednoduché, naráží tato fikce ve skutečném životě mimo uměle vytýčený prostor na svět, kde je věda daleko komplikovanější a neskonale bohatší ve své pestrosti forem, vrstev, vztahů, a zjištění i hloubky poznání. V jedné publikaci se na učitele obracejí takto: ,,Živá tvář současné vědy není dokonalým obrazem, kde do sebe všechna fakta harmonicky zapadají, je nehotová, proměnlivá, se spoustou mezer a otazníků. A právě tato tvář vědy je všeobecně málo brána na vědomí. Do jisté míry za to může i škola“ V tomto prameni následuje zdůvodnění, proč škola ukazuje ve vědě některé věci jinak, než jaká je realita a jak takovou skutečnou tvář vědy před dětmi skrývat a to i na střední škole.

Loajální Štorch jako pedagog také zastával tuto doktrínu a svět lovců mamutů zjednodušoval. Zřejmě právě proto jeho pojetí minulosti školství tak dlouho bralo za své a jeho knihu Lovci mamutů učinilo nesmrtelnou. Prostým, realitou nekomplikovaným pohledem, zdůrazňujíc ,,primitivnost a evoluční nehotovost“ tlupy Mamutíkovy. Nic jej nezastavily dřívější snahy pana profesora Karla Absolona, představujícího tyto dávné lidi jako myslící i moderně vypadající.

Dominující rozpraskané, někdy i neúplné artefakty, patinované časem i konzervačními látkami tak budou zase a zcela nešťastně pocitově evokovat neúplnost a zanedbání zevnějšku někdejších lovců, přesně tak, jak si je ze školy představujeme.

Objíždím-li knihovny či školy s přednáškami o lovcích mamutů, je moje poselství zcela odlišné a protištorchovské.

Zastávám tu stranu názorů, že představovat dětem vědu jediným univerzálním způsobem, kdy všechno do sebe krásně zapadá a vědci jsou jednotní a mile se na sebe vzájemně usmívají a snad se i drží za ruce, je pohádka a myslím, že škola rozhodně nemá žákům pohádkami motat hlavy. Jsou přeci dvě tváře vědy.

Jedny obory jsou skutečně takto trvalé, neměnné a nekomplikované, jako matematika a určité zčásti fyzika a chemie. Ale jsou zase obory plné změn, různých názorů, koncepcí a nejistot, jak by je označili lidé úzkostně posedlí přehledným škatulkováním. Tedy oblasti, které člověk pilný, činorodý a pracovitý vidí jako romantickou výzvu a příležitost k dílu pro něj či kohokoli jiného. A o takové vědě sám mluví pozitivně jako o vědě dynamické a vědě živé.

Krása dynamické vědy je pro některé neleonardovské povahy prostě neuchopitelná a nepochopitelná a šup s ní pod koberec. Výsledky takové vědy chápou jistí lidé jen jako nespolehlivé dočasné spekulace, nad nimiž by snad museli nakonec i nějak přemýšlet, což je podle nich nemístné, skandální a hlavně úplně zbytečné a možná i nebezpečné. Spíše se za takovou vědu dokonce stydí a snaží se ji všemožně skrýt jak před dětmi, tak před veřejností a někdy i sami před sebou. Jen mě napadlo, když jsem tak četl o té nutnosti zjednodušit dětem některé vědní obory na neměnné a základní informace, jak si to protiřečí s praxí, kdy v minulém století se ochotně a opakovaně přepisovaly mnohé kapitoly moderní historie úplně z gruntu, ve smyslu metání cirkusových kozelců a nebyl s tím přece žádný problém.

A tak zde tedy máme další novou baštu konzervativního, opatrnického pohledu, evokující navíc, jako bonus, úplný nesmysl s jeskyní, kam pedagog může sebou vzít s dobrým svědomím i žáky a ukázat jim beze strachu bezpečnou a spolehlivě poslušnou vědu přesně podle těch nejpřísnějších konzervativních osnov i podle stařičké vize samotného spisovatele Eduarda Štorcha.

Procházím-li muzeem do části se světelnou informační projekcí, aplikovanou přímo do archeology zachyceného výkopu (který, jak jsem byl informován, byl archeology statečně  vybojován na realizátorech projektu), jako by tento malý kousek muzea na chvilku ožil zábleskem nápaditosti a propojenosti se současnou skutečnou rozvinutou a dynamickou vědou...

....jako by se mihla nejasně naděje, že někdy, někde v daleké budoucnosti snad vznikne muzeum jasně oslavující někdejší skutečnou a živou kulturu legendárních lovců mamutů. Že bude vytvořena expozice oslavující dynamickou vědu, kde jsou analýzy, souvislosti a poznatky shromažďovány, tříděny i interpretovány. Expozice, kam patří rozum, dedukce, logika i myšlení a to vše bude velkolepě a uchopitelně předvedeno veřejnosti.

A to tak, aby se veřejnost mohla v takové expozici téměř dotknout své vlastní minulosti díky vlastnímu potenciálu, odvaze i otevřenosti.

Snad... někdy v daleké budoucnosti...

…někdy příště...

…nebo přespříště....

...nebo už přespřespříště...

...snad...

 

Užitá citace je z publikace Obecná Biologie, nakladatelství Fortuna, Praha 1993 kapitola - Úvod pro učitele str. 10

 

 

 

 

 

(Podání čtvrté, povídka, podání – intelektuální)

Propast (sci-fi povídka)

Zrovna tehdy otevírali to nové muzeum, věnované Lovcům mamutů a jejich objevitelům. Sedím si tak uvnitř této nové expozice a sleduji umělé betonové stěny, odvážně se tvarující a v něčem podobné skutečným ohromným blokům vodou narušovaného vápence, který je pak místy vyzdoben bělostnými lustry k zemi směřujících věnců krápníků.

Zrovna před chvílí proběhla slavnostní vernisáži, kdy se poprvé otevřela tato prostora veřejnosti. Ceremonie jsou odbyty a lidé teď už spíše uvolněně posedávají v nejrůznějších tichých koutech, trousí se, pozorují nebo pojídají z porcelánových talířků něco z nabídky štědrých stolů v dočasně přistavěné stanové části. Jiní nenuceně procházejí expozicí sami nebo s někým, prohlížejíc to, co zatím ve spěchu jen prolétli očima. A právě v hloubi útrob této stavby jsem na chvíli osaměl v jedné části i já, ale ne nadlouho. Příjemný chlad vydávají uvnitř velké prostory bloky betonu, tvořící její stěny, strop i podlahu, zatímco venku krajinu mění štědré paprsky slunce na rozpálenou, vlnící se, až nestále rozblikanou velkou obrazovku přesvětlené televize. ,,Tady je příjemné odpočinout očím i nohám,“ obrátil se na mě kulatější, bělovlasý, starší chlapík s velkými brýlemi. Vypadalo to, že si tu na mě počíhal, aby se se mnou mohl dát do řeči. ,,Já vás znám!“ odvětil jsem sympaticky vyhlížejícímu muži, který mi byl velmi povědomý, ale najednou jsem nevěděl, jak dál, protože jsem si nemohl za boha vzpomenout, odkud je mi ta tvář tak povědomá. ,,Vám se tu nelíbí, že? pokračoval s úsměvem ve tváři, a vypadal, že mi hledí až kamsi do skrytu mojí rozlehlé duše. Odložil mimoděk nápadné pěkné pouzdro na svoje nápadné brýle vedle sebe a podíval se mi do očí, skrze velká a tlustá skla. ,,No, já jsem chtěl, tedy... byl bych rád kdyby...“ nestačil jsem říci myšlenku, když mě přerušil: ,,Ne, vy tomu nerozumíte, tady je třeba, aby si tu lidé odpočinuli od toho, co je tam nahoře,“ skočil mi do řeči, přičemž mi přiložil prst k  ústům na znamení, že mám mlčet, že on ví, co bych chtěl říci... ,,Oni tu chtějí být izolováni od světa tam venku. Já vím, vy byste sem přitáhl nejraději vše živé, ženy by támhle praly, tady u toho obydlí venku na těch krásných sobích kožešinách zase tkaly a u toho něco povídaly nebo zpívaly, děvčata by se vracela s nákladem vody na podvečerní vaření, chlapci by se s vřískotem honili se psy a stařík by je pozoroval z klidu zápraží svého domova. To celé je jeho domov, nejde jen o to obydlí. Všechno co lze, se odehrává venku. Dětské hry, klid, odpočinek, jemné plátno, ruce držící nástroj ke sklízení rostlin, určených na výrobu textilu. Muži, co zajistí sytost pro všechny, všudypřítomné děti vám dávají pocit budoucnosti a perspektivy. Je to oáza klidu a zároveň pulzujícího a zdravého života a jeho časové kontinuity. Jako by vás tito lidé zvali k večeři, sednout si s nimi a pít a jíst a hlavně povídat a to ne jen tak něco, ale přímo vyprávět. A jaké jídlo že tu mají? Všechno, co vám tu dají, toho byste se zrovna vy a většina lidí tady nedoplatili, všechno je eko a bio. Všeho je do sytosti. Žádný budík, žádné účty, žádní úředníci, žádné úřady, žádní žebráci, žádný automobil a ano, žádná televize....“

,,...žádný automobil a žádná televize?“ To jsem už někde slyšel... napadlo mě a tentokrát jsem to byl já, kdo zvedl svůj prst a ukázal na brýlatého pána s delšími rovnými, bílými vlasy. ,,Žádná televize... žádná auta...! Já vás znám! Určitě vás znám! Žádná televize, žádná auta… to je mi tak povědomé...“ ale nevzpomněl jsem si. Sklonil jsem tedy hlavu a stáhl svůj prst zpět. Ale pak jsem ji znovu zvedl a povzdechl si:

,,Kdyby třeba udělali z toho proklatého betonu maličké mamuty jako razítka a alespoň místy jimi naplnili tyto prostory nebo je tu nějak vyryli či vytiskli v podobě stařičké historické pérovky naivních mamutů... stovky a stovky… třeba hned tady na tu rovnou stěnu a támhle na tu... aby vůbec vznikl pocit, že tohle to všechno má nějakou spojitost s lidmi doby lovců mamutů...“ rozvíjel jsem. ,,Oni to vlastně úplně vzdali! Jako by tady prostě jen postavili jeskyň a sem tam dali nějakou tu vitrínu a tušený, ztrácející se plamínek někdejšího světa tak s tichým syčením mizí v důležitosti dnešní doby,“ dopověděl jsem a můj společník kývl. ,,Ano, pochopil jste mě, tohle je vlastně kostel. Tohle je taková katedrála současných lidí. Jedni chtějí mít ve svých rukou jak lovce mamutů, tak návštěvníky. Druzí tady nacházejí klid a snad i kýženou myšlenku, že na tom byli jejich předci hůře než oni sami – bydleli přece v takové jeskyni! Tohle není vůbec myšleno jako místo střetávání, aby se tady obě skupiny nějak setkávaly, kultura s kulturou... předkové a potomci.. je tu vyzdvižen význam všudypřítomného prostředníka, který drží na všem svůj prst a kontroluje a rozhoduje, kolik krve transfuzí projde. V tomto případě jen pár kapiček,“ navázal na mou úvahu bělovlasý pán, který se teď zamyslel a rozhlížel se po umělých krápnících, které visely nad našimi hlavami jako Damoklův meč.

,,Úf!“ vydechl s pohledem upřeným na veliké a těžké kužely. ,,Snad je dobře připevnili,“ zareagoval jsem. A snad se nikdo neporaní o ten ostrý roh té vitríny vzadu. Všiml jste si?“ Podíval se na mě.

,,Dneska jsou děti živé...“ začal jsem nejistě.

,,Děti byly vždycky živé,“ odvětil mi. Rozhovor na chvíli uvázl, protože jsme se oba příliš zabývali myšlenkami a představami, co by se tu všechno nepříjemného mohlo stát. Po chvilce muž opět zvedl hlavu, zase nasadil ten shovívavě optimistický úsměv, který mi někoho hodně známého tolik připomínal.

,,Proč vyvolávat obraz skutečné minulosti?“ pokračoval a otáčel v ruce pouzdro svých brýlí. ,,Jen by jim připomněl rozdílnost mezi ním a reálným světem, který je tam venku. Tedy tu propast mezi nimi.“

,,...propast, propast,“ opakoval jsem si v mysli a měl jsem pocit, jak je mi i toto známé… už, už jsem měl na jazyku, kdo že je to ten můj neznámý záhadný a příjemný společník. Tedy tak tak.

,,Tady, v této podzemní katedrále se ukryjí před světem uhánějících automobilů a všudypřítomného pracovního stresu, před problémy, které má on s ní, ona s ním, on s šéfem, ona s podřízenou, on se spolupracovníky, ona  s odběratelem, oni s dítětem, ono s rodiči a oni s tím vším. Jak to všechno nějak sladit, osedlat a ukočírovat? Co byste jim teď nabídl vy? Pohled na lidi, kteří mají zítřek? Kteří se nebojí zítřka ani pozítřka? Nabídl byste jim pohled na způsob života, který má perspektivu roků a desetiletí, století a tisíciletí? Jaké jsou vyhlídky těch, co sem před chvilkou přišli s tím malým batůžkem? Jaké vyhlídky čekají jejich děti? Budou-li nějaké mít… Jaký život čeká jejich dítě? Klidný život s mámou a tátou?“

Najednou se chápavá tvář optimistického pána s těmi velkými brýlemi proměnila v ustaraný a znepokojený obličej. Natáhl ke mně celou ruku a položil mi ji na rameno, jako kdyby mě chtěl ochránit před věcmi, jež se mi nyní chystá zjevit.

,,Kdyby měli tito lidé v duši sami klid,“ rozhlédl se a ukázal kolem sebe, ,, určitě by měli pro ten dávný svět otevřená srdce. Ale možná, že už je přesně ta doba, ze které jsem měl vždycky sám strach. Doba, kdy se mnozí lidé mění v něco jiného, kdy zapovídají jiným vůbec vzpomínat na to pěkné, co bylo. Kdy jsou zaháněny vzpomínky na štěstí, na dobré i velmi obyčejné věci, které kdysi přinášel život. Možná, že je tu doba, kdy je zapovězeno ukázat, že je i jiný, úplně jiný svět...

Možná, že máte touhu po tom, co tu kdysi bylo, abyste to ukázal ostatním, protože jste to ještě nevzdal, protože dokud jsou vzpomínky na to pěkné, je stále vidět alespoň směr. Je to takový ostrůvek naděje, jiskřička normálnosti života, která je uchopitelná člověkem a je ještě navíc sdělitelná pro lidi...“ Ještě více se zachmuřil, ruka mu sjela z mého ramene a on mě uchopil za ruce a pevně je sevřel. Bylo to velmi naléhavé gesto, které umocnilo a posunulo jím vyřčená slova úplně jinam, do jiných rozměrů a do jiných kategorií naléhavosti. ,,Ale mnozí to už vzdali a drží se zuby nehty svých trámů nebo stébel a zmítáni divokými vlnami doby, mají strach, aby nebylo pro ně ještě hůř. A tak se nechávají smýkat proudy událostí, v nichž se ocitli a zapověděli si raději vůbec uvažovat, že by něco mělo být nebo mohlo být úplně jinak a že tak jak to je, to je postavené na hlavu.

Možná, že vy sám jste jen takový vypravěč, který probouzí vizi starých časů o tom, jak byl svět pěkný, když byly ty mnohé pěkné a dobré věci běžné. A v určité době je takový hlas, připomínající dobré věci z minulosti, nepohodlný.... velmi, velmi nepohodlný. Jednou jsem dokonce o tom napsal takové zábavné povídání, víte, někdy tak trošku píši taková zábavná povídání. Takové příběhy,“ dodal na vysvětlenou. ,,To mě zajímá. Kam píšete? zeptal jsem se. ,,No, pro lidi, však to znáte. Také si to svoje nenechávám pro sebe,“ zasmál se a po hlubokém nadechnutí pokračoval: ,,Mezi vámi a těmi druhými je taková veliká propast.“ Vstal a usmál se zase tak ze široka.  ,,Propast! Propast... To je mi přece tak povědomé...“ Ó jak dobře jsem jej znal! Ale odkud? Pod jeho prsty hlasitě cvakl zavíraný futrál na brýle.

Stiskl mi pevně ruku a na rozloučenou dodal: ,,Tak se držte. A pamatujte, že určitě nejste sám. O tom jsem také psal, že ten, kdo vypráví o starých časech, které přinášejí obrazy toho dobrého z minulosti, že není sám, a že se mu může dostat někdy i velmi odvážné pomoci. Těším se, až se zase setkáme,“ dodal. ,,Rád jsem tu s vámi pobyl,“ ozval jsem se trochu překvapeně. Ještě jsem totiž stále nevěděl, kam mám toho muže zařadit, kdo to vlastně je. Určitě věděl, že to nevím a snad se i bavil tím, že se ho bojím na to zeptat, abych ho snad neurazil, že jsem ho přece nepoznal.

Ne všemu jsem rozuměl a tak nějak jsem tušil, že daleko víc pochopím, jakmile mi dojde, kdo to vlastně k čertu byl. Nevzpomněl jsem si, ale jeho identita byla odhalitelná, protože klíč do své duše a svého vidění světa nedržel jen ve svých slovech, ale i v rukou. Poněkud zbaběle jednoduché vodítko byla jediná, vyloženě nápovědná indicie, dvě písmena R. B., zřejmě jeho monogram, krásnými písmeny vyrytý na velmi pěkném obalu jeho brýlí, se kterým si téměř celou dobu našeho rozhovoru hrál.

Konec

 

         

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled novinek

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2016, Autor a ilustrace © Libor Balák