Střední a starý paleolit

Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Popis: C:\Users\Tomáš\Downloads\anglie.gif

 

starý  a  Střední  paleolit

Starý a střední paleolit jsou epochy, které se vyznačují dlouhotrvajícími kulturami, které byly vytvářeny několika odlišnými typy lidí (homo erectus, homo antecessor, homo heidelbergensis, homo neandrtalensis a homo sapiens).

 

              

 

Ilustrační mapy Evropy nám mají evokovat procesy, kterými tehdejší svět procházel. Nejdůležitější bylo střídání dob ledových s dobami meziledovými. V teplejších obdobích se kontury světadílů blížily těm, které dnes dobře známe, jindy převládala ohromná, dnes již neznámá území souše. Suchou nohou byste se dostali na řadu dnešních ostrovů a ještě dál. Mnohé dnešní ostrovy byly jen horami v krajině.

 

Starý paleolit  od 1 milion do 300 tisíc let

Éra nejstarších lovců a sběračů (epocha různých forem Homo erectus)

Archaický člověk z doby kolem 1 mil. let

             

Za prvními lidmi se vypravíme do Afriky, kde jsme pro ilustraci přidali obrázek dávných, dnešním žirafám příbuzných kopytníků.

Typicky lidské chování se dá odvodit od morfologie a mechaniky kostí a jeho potvrzení ze strany archeologie objevením dokladu provozování ohnišť. Ohniště vypovídají o psychických vlastnostech svých provozovatelů. Patří mezi ně kreativnost, nevšední tvořivost, trpělivost, dlouhodobá starost o jinou entitu a chápání jejích specifických potřeb. Jak se však pohybujeme v čase dál do minulosti, archeologických dokladů výrazně ubývá. Vytváření obrazových konstrukcí možných podob výjevů ze života takto starých populací lidí je náročné, metodiky se teprve musí vytvořit a takové obrazy jsou zatím otázkou budoucího času.

 

 

Starší výjev ze života lovecko-sběračské skupiny na 700 000 let staré lokalitě Stránská skála u Brna na Moravě. Ulovené zvíře je šavlozubá kočka Homotherium moravicum. Obraz vznikl jako předloha pro 9 metrů široké diorama pro Muzeum města Brna. Dnes bychom tuto kulturu konstruovali jako více adaptovanou na chladnější klima.

Bilzingsleben - střední Německo před 350 tisíci roky

V sedmdesátých letech probíhal na německé lokalitě Bilzingsleben rozsáhlý archeologický průzkum, vedený dnes již legendárním archeologem Dietrichem Maniou. Zpracovával se materiál konkrétního otevřeného sídliště, kde byly nalezeny jak kosterní pozůstatky tehdejších lidí, tak řada artefaktů, ale byly i vyhodnoceny tři větší kruhové půdorysy obydlí s ohništi orientovanými v prostoru vchodů. Kosti ulovených zvířat patří jak malým a středním zvířatům, tak i k tzv. megafauně (slonům, nosorožcům, koním a zubrům). Zbraně určené k lovu těchto velkých zvířat byly nalezeny v jiné severoněmecké lokalitě u Shöningenu (ale známe je také ze Španělska a Anglie). Velmi těžké a velmi masivní, flexibilní, celodřevěné vrhací oštěpy se házely na zvíře přímo nebo možná i pomocí koženého řemínku, sloužícího jako vrhač. Oštěp měl dlouhý ostrý hrot, který snadno pronikal mezi žebra kořisti nebo do prostoru břicha, pak vlastní velkou vahou vyčnívajícího ratiště se začal hrot v ráně pohybovat směrem nahoru a navíc pohybem samotného zvířete způsoboval další a další rozsáhlá, traumatická vnitřní poranění, podobná následkům rázové vlny od kulky střelné zbraně. Taková zbraň rychle paralyzovala i velká zvířata a tak se minimalizovalo možné zranění lovce zvířetem. Tehdejší dávní lidé vedle velkých nástrojů vyráběli i drobounké, jako nehet malé, opracované nástroje - mikrolity. Rekonstrukční napodobenina někdejšího tábořiště si všímá i výbavy pro rozdělání ohně, který má pro nás mimo jiné také výpovědní hodnotu o charakteristických psychických schopnostech etnika. Tito lidé - lovci a sběrači patřili do okruhu lidí typu Homo erectus a jejich sídliště jsou ve střední Evropě také známy z Maďarska a Čech. Na Moravě je nejznámější naleziště Stránská skála u Brna, další naleziště jsou pak Růženin dvůr, Červený kopec a další.

V Evropě rozlišujeme v archeologickém materiálu kulturu acheuléenu (ašelénu), která má téměř celosvětové rozšíření. Počátek je datován na 1milion 500 tisíc let, v Evropě pak na 700500 tisíc let. Jeho tradice mizí teprve před 100 tisíci roky. Drobnotvará industrie je kulturou paralelní s acheuléenem (patří sem i naleziště Bilzingsleben).

 

 

Druhá obrazová rekonstrukce tábořiště v Bilzingslebenu byla koncipována jako ideální rekonstrukční představa tábořiště. V pozadí na druhém břehu vidíme slona lesního, příbuzného dnešnímu slonu africkému. Tito lidé lovili také velkou či rychlou zvěř, k níž patřili koně, zubři, nosorožci ale také sloni. Kosti těchto velkých zvířat nalézáme právě v prostoru tábořiště. Obydlí na obraze jsou tvořena sušícím se dřevem (které bylo v tehdejší krajině snadno dostupné), později postupně zužitkovávaným pro otop. Tato obydlí jsou situována u vody v počtu tří, jak je analyzoval archeolog Dietrich Mania. Ohniště jsou také tam, kde byla analyzována podle opálených zlomků kostí, tj. v prostoru vchodů, což je výhodné proti komárům, aby jim bylo bráněno vniku do obydlí. V tomto prostoru se dá ohniště přesouvat podle potřeby jak dovnitř, tak ven, kde slouží k přípravě potravin např. uzení a k dalším činnostem. Proto je zde přidána i konstrukce - lešení pro uzení masa podobná jako ze Severní a Jižní Ameriky u indiánů. Ale tady je přímo součástí obydlí.

V popředí leží velká hromada sušícího se dřeva pro ohniště, podobně jako při stěnách obydlí. Tábor má nyní letní charakter, uvnitř stanů musí být uskladněna zimní výbava. Při následném modelování této situace vyplynulo, že tábořiště tohoto typu by se dala stavět jen na větrných místech, bohatých na dřevo. Ale na stanovišti tak úzce vázaném na vodu, kde bude jistě bodavý hmyz, bude konstrukce kryta výhodnější krytinou. Velké větve by těžko utvořily zcela uzavřenou konstrukci.

 

Takovým vhodným materiálem k izolaci obydlí u vody je rákos, který také ve vodě roste a je tedy snadno dostupný v potřebném množství. Rákos je pro stavbu lehký, dá se vrstvit tak, že vznikne nepromokavá střecha, výborně tepelně izoluje. Přítok k jezírku tvoří malé, travertinové útvary. Znovu je zde jen pohled na letní osídlení.

 

Odpočinek v táboře "Lovců slonů" v Bilzinsglebenu

Fakticky jiná varianta předchozí třetí rekonstrukce, která se však znovu vrací k umístění a provozování ohniště. Jedná se i tak o starší obraz, kdy se v mezičase ukazuje, že rekonstrukce tohoto etnika musí řešit personu ať přímou nebo nepřímou, nádoby a předměty na transport surovin a dětí, nějaká řešení skladování potravin, skladování výbavy, stopy po zpracovávání nasbíraných surovin, ateliéry (dílny) na zhotovování předmětů a také se musí výtvarně vyjasnit dvojakost, aby nevznikl pocit zbytečné jednoduchosti (primitivnosti) z letního charakteru tábořiště nebo naopak nebyl pohled na zimní vybavení a zimní provoz sídliště příliš technický a pro dnešního diváka stále ještě těžko uchopitelný. Proto bude nutné vypracovat zcela nový, specifický obrazový prezentační soubor s promyšleným řazením více vzájemně se podporujících informačních rekonstrukcí.

 

             

Samotní ,,Lovci slonů“ měli vyšší postavu, jejich obličeje byly velmi rozmanité a silně individuální a to od sapientních (moderních znaků), přes neandrtaloidní až po některé prvky erektů. Tito lidé používali červené barvivo, pro jemné technické úkoly si vyráběli mikrolitické nástroje velikosti nehtu, nalezené rovnoběžné rýhy zase dokládají smysl pro pravidelný rytmus. Anatomie ruky umožňovala normální produkci běžné lidské kultury, anatomie těla byla taktéž srovnatelná s dnešním člověkem. Rozdíl byl jen v určitých detailech jako širší konce prstů nebo obsah mozkovny na spodní hranici dnešního člověka. Je proto možné, že tito lidé dospívali o něco dříve než pozdější formy lidí s větším mozkem a proto byl podíl v dětství naučeného chování menší (tj. bylo předáno méně memů). Vznikla tam malomemetická společnost,  která si předávala z generace na generaci méně dat. To znamená, že jedinci měli během života možnost uplatnit více vlastní invenci a je možné, že jednotlivé generace se výrazně lišily. Protože memetika je nová věda a dnes nežijí žádné srovnatelné typy lidí, je zkoumání a modelování chování těchto populací teprve v prvních nesmělých začátcích.

 

Lovec z Shöningenu

Vedle velkého oštěpu na velkou zvěř se používaly na malá zvířata, především pak na vodní ptáky, speciálně vyrobené a vyvážené, na obou koncích zahrocené vrhací tyče, které rotovaly kolem svého těžiště podobně jako bumerang.

Vizáž obličeje těchto lidí byla velmi rozmanitá, jak ukazují nálezy ze španělského naleziště Atapuerca. Z jediné komunity někdo nesl více podoby starých erektů, jiný měl zase některé rysy pozdějších neandrtálců a jiný mohl mít například některé rysy moderních lidí. Za nadočnicovým valem se skrýval mozek často tak velký, jak ho má i část dnešních moderních lidí, pod valem byl velmi výrazný, značně široký nos a nepřehlédnutelná byla i masivnější spodní čelist. Kánon proporcí užívaný výtvarníky vymezuje koutky úst svislicí spuštěnou z vnitřních okrajů duhovek oka, takže i ústa těchto lovců slonů, koní a ptáků vypadala velmi lidsky. Hrdý lovec velkých zvířat má na obraze cop, pravidelné prostřídávání při práci mu bylo blízké už při odbíjení pěstních klínů. Vizáž pro něho byla velmi důležitá stejně jako pro ostatní savce a stejně jako oni se jí musel věnovat nejméně hodinu denně. Důležitý byl určitě i univerzální plášť chránící tělo proti větru a chladu. Tehdejší kultury sázeli na nízkou váhu všech materiálů, proto se takřka nic z tehdejšího etnografického materiálu nedochovalo.

Dnes je velmi obtížné vytvářet skutečné rekonstrukce lidí středního a starého paleolitu, jsme totiž příliš zatížení zažitými představami a často drobné detaily nám o dávných lidech napoví skutečně daleko více hodnotných informací, než narychlo a povrchně vytvořená nákladná diorámata a drahé filmy.

 

Práce s mikrolitem

Jako nehet neskutečně drobné, mikrolitické nástroje, navíc opatřené i retuší na okrajích z naleziště Bilzigsleben nám napoví množství velmi důležitých a skutečně věrohodných informací o schopnostech a jemné motorice někdejších lidí. Dnes však ani netušíme, k čemu takové drobné nástroje sloužily.

 

Homo heidelbergensis a klimatické podmínky

                     

Paradoxně tyto staré na svou dobu odvážné rekonstrukční představy lidí z Bilzingslebenu se ukazují jako velmi blízké někdejší skutečnosti. Nedávné revize klimatu celého paleolitu změnily radikálně naše představy a tak zmizel obraz bezstarostného letního tábora s celoročně příjemným klimatem, které je k lidem shovívavé a dovoluje jim bezstarostný život a minimální odívání. Naopak zvládnutí ohně, obydlí a bravurní dovednost při zhotovování spolehlivých oděvů otevírají nový pohled na tyto starobylé kultury.
 

Geometrizující rovnoběžné rýhy na kostech ze staropaleolitické lokality Bilzingsleben

 

V konstrukci létajících zbraní jsme poznali konstruktérského ducha někdejších evropských archaických lidí. Přesvědčili jsme se i o dlouhodobé trpělivosti, odhadu optimálních vlastností a optimálního času dokladovaného provozováním ohnišť. Poznali jsme také jemnou motoriku tehdejších lidí u výroby a užívání mikrolitů a nyní jsme se seznámili i s jejich geometrickým rukopisem. Snad nám to pomůže překlenout statisíce let věků a zásadní rozdílnost kultur a setkání s nimi se pro nás stane i setkáním s úplně odlišnou, velmi, velmi vzdálenou a přece jenom něčím podstatným blízkou civilizací.

 

Střední paleolit trval   od 300 tisíc do 40 tisíc let

Éra dávných lovců a sběračů (epocha moderních lidí, neandrtálců a erektů)

Barviva v obydlí na Písečném vrchu u Bečova v Čechách

Archeologický průzkum lokality prováděný Janem Fridrichem pod skalním převisem zaznamenal mimo ohniště místa, kde se zpracovával porcelanit. Ten byl ručně roztírán na barevný prášek na kamenných destičkách z příhodně navětralých různobarevných kusů. Lidé na rekonstrukci patří k předchůdcům neandrtálců z doby před 150 tisíci roky. Rekonstrukční napodobenina volně předvádí tuto činnost a možné použití barviva. Obydlí těchto lovců a sběračů bylo začleněno ke skalnímu masivu. Zajímavé je, že nedaleko sídliště byly i přírodní výchozy bílého barviva.

 

Obydlí v Lazaret ve Francii

Na jihu Francie byla prozkoumána jeskyně Lazaret, kde při jedné stěně byla postavena před 150 000 lety chata. Archeologové určili i vnitřní členění prostoru, kdy mimo zjevná ohniště našli i místa plná šnečků, kteří žijí v rostlinách, jaké se dodnes používají na matrace. Dále tu archeologové našli množství kůstek z tlapek, které zbyly z někdejších kožešin. Kožešiny sloužily jako stylové potahy na postele a na přikrytí. Takové chování už ledacos prozrazuje o vztahu neandrtálských předků k počasí a naznačuje to dost i k představě o ochraně před chladem mimo jeskyni. Mimochodem jeskyně se pro skutečné osídlování většinou vůbec nehodily, často mají velmi špatný tah a hromadí se v nich rychle kouř. Jeskyně se využívaly jen u některých kultur a pro bydlení jen okrajově a výjimečně. Navíc nikdy nikde nebylo tolik jeskyní, aby se tam vešli všichni ,,pračlověci" a ve skutečnosti většina jeskyní ani nenese stopy osídlení.

 

Šití

Ve středním a starém paleolitu jsou vzácné nebo zcela chybí kamenné nástroje určené ke zpracování kostí. Souvisí to s minimálním zpracováváním kostí jako suroviny, sahalo se spíše ke dřevu. Proto ani archeologicky dochovatelná kostěná šídla, která jsou tak charakteristická pro mladý paleolit se ve středním a starém paleolitu nikde neobjevují. Přesto se dá šít stále dál, jednak se dají použít velmi kvalitní dřevěná šídla, například z dobře vyschlého tisového dřeva a k samotnému šití se dá použít běžná šlacha, připomínající kvalitou chirurgickou nit. Ale dá se také šít tak, že obyčejným, drobným úštěpem nařežeme tenké řemínky a do okraje kůže uděláme drobné zářezy, které pročistí tenká, obyčejná, dřevěná řemínkovací jehla. Vrubem tupé strany jehly se pak vtlačí řemínek do otvoru a vznikne tak dokonalé a jemné scelení ploch kůže.

 

Severské kultury a zpracování kostí

Šití nabývalo na významu především u severských neandrtálců, u nás je to osídlení z jeskyně Kůlna, v severním Německu je to lokalita Lebenstedt. Obě jsou provázené množstvím kostí ze sobů a tak, jak bychom předpokládali, na nalezišti Lebenstedt se zpracovávaly při nedostatku jiného materiálu i kosti na ostré broušené hroty.

 

Kultury středního paleolitu

Na Moravě rozlišují archeologové v materiálu kamenných nástrojů tři hlavní neandrtálské kultury - nejstarší kulturou byl moustérien (220 - 90 tisíc let). Na Předním východě tutéž kulturu sdíleli i první moderní lidé. Další kulturou byl taubachien (130-80 tisíc let), byl vázán na minerální prameny. A třetí středoevropskou kulturou středního paleolitu byl micoquien (,,mikokien"), který existoval až do doby přechodných kultur (40 tisíc let).

 

Kultura s listovitými hroty (Blattspitzen - Culture)   60 000-40 000 let

Území dnešního Německa (Bavorsko,  Severní Porýní - Vestfálsko, Durynsko)

Tepelné zpracování materiálů

Další německé naleziště Königsaue (58 000 let) přineslo nejedno překvapení. Dva předměty nalezené archeology byly vyrobeny z jakési umělé hmoty, získané specifickým zahříváním březové šťávy. Jeden artefakt sloužil jako někdejší spojka držadla a kamenného pracovního nástroje a druhý vypadá jako malé držadélko pro mikrolitický kamenný nástroj.

 

Kost v konstrukci

Lebenstedt - německá lokalita v otevřeném terénu vydala několik předmětů zpracovaných z kosti, z nichž nejzajímavější byl tento hrot zbraně ze slonoviny. Jeho stáří je kolem 50 000 let. Toto neandrtálské etnikum se podobně jako neandrtálci v moravské jeskyni Kůlna orientovali spíše na lov sobů.

 

 

Listovité hroty z Německa 

Čelním nárazem ulomené hroty z jeskyně Mauern (Weinberg), které jsou z bočního pohledu tenké a jejich obrysová linie nikde nebrání průniku projektilu do tkáně. Tak nějak vypadá definice pro ty artefakty, které mohly v době, kdy je jejich tvůrci vyrobili, sloužit jako skutečné hroty zbraní. Stanovení tloušťky ratiště je obvykle přímo úměrné tloušťce hrotu v jeho nejsilnějším místě. To proto, aby se nenavyšoval další odpor zbraně v tkáni cíle. Různé tvary hrotů pak mají různé vlastnosti od pronikání tkání, přes práci v tkáni při působení gravitace na zbraň a také na práci v tkáni při dalších pohybech cíle (pákou ratiště) spolu s fyzikálními silami setrvačnosti. Zabodnutá zbraň tedy pracuje v ráně jako celek a zvíře samo si může dále přivodit ještě rozsáhlejší zranění samotným pohybem.

Tyto hroty hroty mají často tvar vavřínového listu. Řemeslná zručnost a design vypovídá o skvělé dovednosti tvůrců. Ostré kamenné hrany hrotů v ráně cíle pracovaly jako silou rozhoupaný řeznický nůž. Plochý tvar zase naznačuje, že hrot byl stabilizován během letu, aby pak dopadal v určité poloze, která zvětšila šanci, že projde mezi žebry zvířete. Jednalo se bezpochyby o velmi účinné zbraně se zdařilou konstrukcí. Tyto hroty se pohybují ve středních velikostech někde kolem vrhače. Váha zbraně i pracnost naznačuje, že jejich majitelé lovili spíše jednotlivé, dopředu vybrané konkrétní kusy zvěře. Spoje tmelem dokládá nález uměle upravené hmoty artefaktu z Königsaue.

 

 

Rekonstruovaný materiál listovitých hrotů z lokality Königsaue.

Když si tedy budeme chtít udělat obrázek o neandrtálcích, jejich schopnostech, konstrukčních, řemeslných, ale i estetických, musíme vzít v úvahu jak práci s barvivy, tak spojování různých materiálů tmely a rovněž konstrukční dovednost při výrobě zbraní.

 

Vizáž - vizuální persona neandrtálců

 

Anatomické portréty neandrtálců jsou již desetiletí správné, nicméně důležitá je následná celková image. I tento obraz byl původně kulturně velmi chudý a vymykal se kritériím skladby lidské persony. Tak silný je náš kulturní tlak, že znemožňuje objektivní zpracování tématu. Proto byl přidán účes s copy, pravidelné prostřídávání směrů při pletení copů známe u zpracovávání pěstních klínů na hraně. Oděvy musely být nedílnou součástí, protože jak vyšlo nedávno najevo, nebylo v minulosti člověka obecně tak teplo, jak jsme si původně mysleli.

 

Různé možné typy oděvů pro střední paleolit

 

Nejpozději v éře středního paleolitu se objevuje anatomicky moderní člověk

(podle archeologie mezi 80-120 tisíci lety, podle genetiky mezi 150-350 tisíci lety)

Moderní člověk dnešního typu, odborně zvaný Homo sapiens, je znám z několika kosterních nálezů už z období kolem 100 tisíce let z Afrického kontinentu. Variační šíře typů a tvarů lebek byla značně velká. Jedna lebka byla např. vysoká s kolmým, velmi výrazným čelem. V některých vzácných případech se dokonce dochovaly materiální doklady estetického cítění. Na úvazu copu zobrazeného muže je kožená mašle zdobena červeným, kosočtverečným vzorem známým z kostěné destičky z jihoafrické lokality Blombos cave. Červená barva je přidána jako paralela z Evropského estetického protipólu, kdy neandrtálci a jejich předkové na podstatně starších lokalitách vyráběli a užívali barviva.  Z další jihoafrické lokality Klasis River Mouth jsou v obraze použity archeologicky dochované provrtané ulity plžů. Na obraze se objevují ve formě ozdob krku a účesu. Přirozeně možné jsou však i mnohé další způsoby estetického využití. Obě lokality mají dataci kolem 70 tisíc let. Téměř identické provrtané ulity plžů se našly i v Maroku na lokalitě Grotte des Pigeons s datací 82 tisíc let. Tyto estetické předměty jsou nesmírně důležité. Jednoznačně ukazují, že se výtvarné umění nevynořilo z čista jasna až na samém konci historie člověka v tzv. ,, revoluci mladého paleolitu“ (tedy teprve před 38 000 lety), ale spíše je na vině samotný charakter půd. Právě na konci paleolitu, v severských podmínkách sedimentované (naváté) vrstvy byly vhodné pro uchování kostěných artefaktů, kdežto v předchozích obdobích se osídlení krylo spíše s teplejšími klimatickými výkyvy, kdy vznikaly humózní půdy, které nedovolovaly uchování kostěných artefaktů.

Zhruba před 70 tisíci roky moderní člověk osídluje Asii a asi před 60 tisíci roky proniká na lodích přes moře do Austrálie. Do blízké Evropy se dostane někdy před 50 tisíci roky.

Z Afriky tedy moderní člověk neproniká přímočaře, ba dokonce hned neosídluje blízkou Evropu pomocí techniky (lodí), jako v případě Austrálie. Naopak, touto technikou snadno dosažitelná jižní část Španělska, vzdálená od Afriky jen několik kilometrů, se stává posledním místem, kam moderní člověk v Evropě proniká a to až oklikou přes celý kontinent. Původní neandrtálská populace tedy zůstává v jižním Španělsku nejdéle z celé Evropy.

Moderní člověk v tomto případě neexceloval oproti neandrtálcům technologicky. To není nijak překvapivé, vždyť jak neandrtálec tak i moderní člověk sdíleli na Předním východě v určitou dobu stejné technologie a tvary nástrojů. Za šířením moderního člověka byla nejspíše nějaká přirozená příčina. Zasídlení afrického břehu Gibraltaru bylo problematické i z důvodu nehostinného typu krajiny této oblasti, kdy absence nálezů napovídá o tom, že značná část této oblasti byla dlouhá období zcela neprůchozí. Moderní člověk zřejmě zasídloval teprve až uvolněné niky po původních obyvatelích, například po extrémních klimatických výkevech (ve kterých se neandrtálci stáhli do refugií), po vlnách epidemií, či při snížení původní populace při rozsáhlých a náhlých změnách ekologie (např. po výbuchu supersopky Toby v Asii). Nebo se zde prosadilo některé obecně platné evoluční či ekologické pravidlo, například, že populace z produktivnějších (teplejších) oblastí planety časem převáží nad populacemi z méně produktivních (chladnějších) oblastí pro svou prostou větší početnost, což je konfigurace jižněji situované Afriky oproti severnější Evropě a Asii.

Pro další fungování expozice Antroparku  hledáme sponzora. Více informací na

      http://www.anthropark.wz.cz/sponzoring.htm


Následující éra

 

 

Přechodné kutlury

 


Další související články

 

Hypertrofická tvořivost a senzitizace v archeologickém materiálu evropských Homo "erectus" - http://www.paleoetnologie.wz.cz/hyper.htm

 

 

 

 

 

Úvod do rekonstrukční paleoetnologie - učebnice rekonstrukční paleoetnologie pro vysoké školy, základní metodika jak zpracovávat materiály kolem schopností a možností chování dávných etnik -  www.rekonstrukcepraveku.wz.cz

 

 

wpe23.jpg (9093 bytes)

Maturitní otázky

Dějiny umění - umění paleolitu -  www.anthropark.wz.cz/maturita.htm

Dějepis - paleolit -  www.paleoetnologie.wz.cz/mat_ot.htm

 

 

 

Dětský Antropark - specializovaná expozice pravěku lidstva pro školy, školáky i děti - Antroparkbaby

 


 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz