Moravský gravettien - pavlovien

Nacházíte se na stránkách Akademie věd ČR v Brně.

Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na rozcestník gravettienu

 

Popis: C:\Users\Tomáš\Downloads\anglie.gif

 

MORAVSKÝ GRAVETTIEN - PAVLOVIEN  a willendorf-kostěnkien

Morava, jižní Polsko a severní Rakousko, 29 000 - 25 000 let. Éra velkých evropských civilizací severského typu

Pavlovien je specifická kultura gravettienu spojená s legendárními lovci mamutů. První světově významné archeologické odkryvy proběhly již na konci 19. století a daly světu největší soubor prehistorických koster moderního člověka. Dnes jsou ve světě známy jako archeologické pojmy lokality: Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice a Pavlov. Samotných gravettienských lokalit je mnoho, ne vždy se však dochová slonovina a kosti a ne vždy se najde umělecká produkce.

 

Středoevropský gravettien - pavlovien i pozdější středoevropský willendorf-kostěnkien mají některé společné rysy, z nichž nejdominantnější je význam mamuta, který přesahuje běžné lovné zvíře. Tato oblast je uprostřed tehdejší Evropy, která měla jinak situované pobřeží, protože velká část vody byla vázaná na velký severský ledovec. Soustředné kruhy na mapě vyznačují oblast archeologických lokalit pavlovienu a willendorf-kostěnkienu.

 

Nejznámější moravské venuše patří mezi silně dekoratizované umění, které se tak stává geometrickým. Naopak se zde také vyskytuje jako určitá protiváha geometrizaci i popisné umění, kam patří například portrét ženy z Dolních Věstonic.

 

Portrét ženy z Dolních Věstonic   (barevná precizace Gerasimova portrétu)

M. M. Gerasimov vytvořil portrét dolnověstonické ženy z kosterního materiálu už v sedmdesátých letech minulého století, ale bílá barva sádry nebo barva kovu na povrchu sochařského díla jej posouvala do příliš akademického pojetí, které bylo pro veřejnost naprosto nečitelné. Tato práce byla na konci sedmdesátých let vystavena v Praze a dočkala se zde rozpačitého přijetí, protože, jak například tehdy situaci komentoval časopis Pionýr, žena vypadala příliš moderně. Redaktor evidentně očekával divoce rozcuchanou ženštinu s plochým čelem a ustupující bradou v duchu fantazijní stařičké knihy Eduarda Štorcha - Lovci mamutů. Malba je tak jen poctou a precizací původní Gerasimovy práce, aby ta nezapadla v zapomenutí, protože po odborné a sochařské stránce byla Gerasimova práce naprosto skvělá.

 

V roce 2000 vznikla pro Antropark velká řada pracovních portrétů mnoha paleolitických lidí podle lebek. Bohužel do finální obrazové podoby nebyl převeden žádný, protože grantové komise tuto práci neshledaly důležitou. Pro ilustraci vznikla alespoň tato malba, která ukazuje pět pracovních portrétů, z nichž modrý nalevo je kontrolní současný člověk, napravo je jedinec z Kostěnek a tři obličeje uprostřed tak představují až doposud jediný takto komplexněji zpracovaný materiál, který byl objeven  už roku 1895 v hromadném hrobě v Předmostí u Přerova.

 

      

K personě moravského gravettienu - i zde máme nejvíce archeologicky doloženo zdobení hlavy (Brno II, Předmostí), takže nepřekvapuje, že zlomky sošek z Pavlova nejpravděpodobněji původně představovaly postavu s kloboukem, jak vidíme na rekonstrukčních transformacích.

 

Trvalé zimní sídliště pavlovienců v Předmostí u Přerova   (rekonstrukční imitace)

Trvalé zimní sídliště pavlovienců muselo splňovat řadu požadavků. Z lokality musel být dobrý rozhled po okolní krajině, sídliště tak muselo být položeno výše, ale ne na nejvyšším místě kopce, navíc na úpatí musela téci řeka a sídliště nemělo být orientováno na jih a ještě ke všemu muselo být i v určité nadmořské výšce. Obydlí zde měla zimní, trvalý charakter a zřejmě se využívalo materiálů jako kameny a kosti mamutů ke stavbě základů a stěn. Někdy se pravděpodobně tyto materiály propojovaly hnětenou hlínou. Konstrukce střech byly dřevěné a izolované nejdostupnějšími klasickými stavebně-izolačními materiály Arktidy - drny a snad i rákosem, který mohl být také na některých lokalitách snadno dostupný.

Děkujeme stavební firmě Mertastav z Předkláštěří za podporu při realizaci této náročné tabulové rekonstrukce.

 

Topivo

 

Unikátní lokalita na severní Moravě přinesla fascinující zjištění co se týká otopu. Na obraze žena zpracovává přinesené hrudky minerálů na třecí podložce na jemný barevný prášek. Toto místo bude tak intenzivně zabarvené, že zůstane zjevné i archeologům, kteří zde budou provádět výzkum. V koši u vchodu do stanu je zásoba černého uhlí, které zde lidé sbírali v povrchovém výchozu uhelné vrstvy. Toto je nejstarší archeologicky doložené užití černého uhlí na světě.

 

V Dolních Věstonicích byly jako topivo použity dlouhé, velké kosti mamutů, bohaté  na tuk. Obraz zachycuje rodinu při běžné pracovní činnosti.

 

Přechodné sídliště   (rekonstrukční imitace)

 

Starší rekonstrukční napodobenina pavlovienského sídliště ukazuje stany potažené kůží, v popředí je typická skládka mamutích kostí. Takový materiál, jako je kůže, je však vhodný především pro letní, mobilní stany. Jen pro ilustraci, na některých východoevropských lokalitách jsou základy z kostí u obydlí silné i jeden metr, to nejlépe napovídá o síle někdejší skutečné drnové (nebo rákosové) izolace opravdových zimních obydlí.

 

Starší obraz ilustruje pracovní postup sešívání kůží pomocí šídla a dlouhých, rybářskému vlasci podobných šlach. V pozadí stojí jiný typ přenosného obydlí pro dočasný, letní tábor.

 

LOV MALÝCH A STŘEDNÍCH  ZVÍŘAT

Prořezávací hroty   (rekonstrukční transformace)

Jednou z nejstrašnějších zbraní lovců-stopařů jsou prořezávací hroty. Ty se skládají z miniaturních vyrobených kousků silicitů (mikrolitů) a někdy byly vyráběny i drobné pilečky.

 

Lov menších zvířat v tundře. Každý lovec musí být předně vynikajícím stopařem, který dovede v krajině pozorně číst, najde čerstvé stopy zvířete a přiblíží se k němu na minimální vzdálenost. Na obraze se lovec chystá střílet na bělokury. Daleko později najdou specialisté na kostech ulovených zvířat charakteristické stopy hrotů šípu.

 

Prořezávací hrot s pilečkou

Pak lovec vystřelí šíp, který pronikne hluboko do těla zvířete a pokud jej rovnou nezabije, prchající zvíře si způsobuje samo vlastním pohybem další a další zranění o ostré zuby pilečky. Pak stačí lovené zvíře dostopovat. Pro individuální lov jednotlivých kusů zvěře je ideální právě luk.

 

Silicitové mikrolity a jiné drobnotvaré segmenty, jako pilečky moravského gravettienu, byly pro tento obraz seskládány v nejrůznějších kombinacích tak, aby předvedly širokou možnou škálu variant složených hrotů zbraní.

 

Pasivní lov - pomocí pastí a nástrah

Na malá zvířata jako lišky a zajíce se vedle luku uplatňovaly také nejrůznější pasti. Tak byla někdy ulovena i taková zvířata, která neměla pro lovce žádný význam, jak dokládají archeologické nálezy (např. mláďata).

 

 

LOV VĚTŠÍCH A VELKÝCH ZVÍŘAT

          

Některá pavlovienská naleziště jsou charakteristická kumulacemi mamutích kostí, které spolu s plastikami či skulpturami mamutů naznačují, že mamut zde byl nejen loveným, ale i zvláštním způsobem uctívaným zvířetem. Ilustrační obrázek znázorňuje volnou představu šamana, který se chystá ke komunikaci s duchovním světem, aby ovlivnil pohyby stád a je k této příležitosti speciálně oděn.

 

Hrot ze slonoviny   (rekonstrukční transformace)

Hroty z narovnávané slonoviny byly nejenom praktické, ale možná měly mít i magickou moc.

 

Lov na mamuty se speciálním hrotem

Pavlovienci byli jedněmi z nelepších lovců na světě. Jejich vlastní zuby prozrazují, že nikdy netrpěli hladem. Jejich tajemství tkví v tom, že dovedli ulovit cokoli a vše pro ně bylo důležité, od lovu polárních zajíců, vlků nebo polárních lišek po největší suchozemská zvířata své doby. Pravděpodobně používali celou řadu nejrůznějších zbraní. V archeologickém záznamu tak vidíme hroty od kamenných, velmi drobných, po velké, mamutovinové dlouhé hroty. A je logické předpokládat kromě používání celé škály aktivních zbraní i pasivní zbraně jako např. nadzemní pasti.

 

Lov mamutů ve svahu   (starší představa)

Starší představa lovu mamutů ve svahu pálavských kopců. Realitou lovu na mamuty jsou i lovená mláďata, jejichž kosti a zuby se nacházejí na gravettienských lokalitách. Na rozdíl od dospělého zvířete bylo maso mláďat jemnější a měkčí, stejně jako například naše telecí.

 

Předvádění se při lovu nejprestižnějších zvířat   (rekonstrukční imitace)

Rekonstrukční napodobenina lovu na mamuta představuje výjimečnou situaci, kdy se lovci hlavně předvádějí při prestižní příležitosti, v běžném životě by takto neriskovali. Zbraně pavlovienských lovců byly ve světě dost ojedinělé a byly profesionálně řemeslně zkonstruovány a vyrobeny tak, aby byly vysoce účinné a spolehlivé. Na průřezu kulaté dlouhé hroty pronikly do nitra velkého zvířete a vlastní váhou těžkého ratiště se páčily směrem nahoru v ráně a tak způsobovaly další rozsáhlé traumatické vnitřní zranění (poranění vnitřností v břišní dutině nebo zhroucení plíce). Zbraň tedy fungovala na fyzikálním základě páky. Navíc k tomuto vertikálnímu pohybu zbraně je nutné přičíst setrvačnost ratiště a změny rychlosti pohybu zraněného zvířete. Tím získáme další významné boční pohyby hrotu v ráně a tak je nám jasné, že tímto způsobem muselo docházet u mamutů k okamžitému vážnému rozsáhlému vnitřnímu zranění velmi podobnému, jako při rázové vlně střelnou zbraní. Ačkoli měli mamuti v kůži jen malý, kulatý otvor, uvnitř těla byla jejich vnitřní tkáň doslova rozemleta, silně krvácela a zvířata velice rychle ztrácela sílu a brzo umírala. Takže mamut na obrázku není nějaký nezranitelný démon, ale velmi, velmi těžce raněné zvíře, které se každým okamžikem určitě zhroutí. Lov velkých zvířat byl po technické stránce vyřešen už před půl milionem let dřevěnými vrhacími kopími, které se archeologové nacházejí již od počátku 20. stol.

 

Rekonstrukční představa lovu mamutů ukazuje použití oštěpu s dlouhými, mamutovinovými hroty. Ještě účinnější bylo, když tuto zbraň použilo naráz mnoho mužů, jak známe z lovu afrických slonů, kteří byli takto okamžitě paralyzováni.

 

Po lovu

       

Rozporcované maso i mnohé velké kosti se pak převážely do tábora.

 

Kosti v krajině znamenaly pro lovce problém. Mohly připomenout žijícím mamutům události lovu a ti se pak lovištím pavlovienců vyhnuli. To mohl být důvod, proč by vysbírávali v krajině všechny podstatné kosti a shromažďovali si je ve svých tábořištích.

 

Veliké skládky kostí známé především z Předmostí a Dolních Věstonic se někdy přičítají honbě za prestižními trofejemi, jindy se označují za obětinu, která skončila ve vodou naplněných proláklinách kolem tábora. Je však možné, že vysvětlení může být i částečně pragmatické, kdy se tyto kosti považovaly za prostou surovinu a mnohé z nich skončily jako obyčejná výplň rozbředlých nerovností terénu.

 

V obydlí   (starší rekonstrukční imitace)

Uvnitř obydlí se udily ohromné zásoby masa, topilo se i mamutími kostmi a velmi pravděpodobně především mamutím tukem. Vnitřek obydlí byl světem sám pro sebe, kde nepanovaly arktické podmínky a bylo možné si sundat oděv. Tak jako eskymáci mohli i pavlovienci doma chodit téměř nazí.

 

Vzorem pro zdobení ženy na předchozím obrázku byla právě tato unikátní lidská plastika z Dolních Věstonic. Rekonstrukční transformace nabízí oba možné výklady od obyčejného pomalování, po trvalé tetování.

 

U hliněné pícky   (starší rekonstrukční napodobenina)

Vedle masa museli pavlovienci konzumovat i rostlinou stravu, ta však byla vzácnější, ale už pouhý rákos dokáže leccos nahradit. Jeho kořeny se na kamenech rozetřou na jedlou kaši nebo se uhněte těsto a můžeme na hliněné peci nebo i jen tak v popelu upéct chleba.

 

Uvnitř tohoto obydlí si děti hrají s hliněnými figurkami. Na rozdíl od slonoviny, keramická hlína dovolovala právě i dětem snadno vytvářet různé předměty. Můžeme jistě právem přičítat figurky taktéž šamanovi, nicméně otisk dětského prstu na jedné z dolnověstonických sošek naznačuje, že první variantu musíme brát velmi vážně.

 

Věrní průvodci    (starší rekonstrukční napodobenina)

Domestikovaní vlčci byli nepostradatelnými společníky pavlovienců po všech stránkách. Od hlídačů obydlí, přes společníky při každodenní práci a hře, po pomocníky na loveckých výpravách. Podobné vlčky měli i lidé ve východní Evropě v Mezinu, ale genetický materiál naznačuje, že pes má rodokmen sahající před éru severských lovců.

 

Na pavlovience je již řadu let nahlíženo jako na společnost komplexních lovců sběračů. Tato rekonstrukční představa předvádí model, kdy se k tomuto způsobu života dostali tito lidé aktivně, vlastním chováním. Právě domestikace sobů vysvětluje mnohá specifika této subkultury. Zranění hlav podobná, jaká často způsobují chovaní sobi, kompletní uložení těla soba z Moravan, otevřenost k domestikaci (pes), celoroční konzumace soba, nikdy netrpěli hlady, transport surovin na stovky kilometrů, shromažďování velkých mamutích kostí na otop ve velkém, trvalá sídliště mohla vznikat jako přirozené základy pro ubytování stád. A pak samotná vhodnost lesního soba k domestikaci. Jakož i existence psů, kteří výrazně napomáhají ke hlídání stád. Je možné, že záhadně prázdná plocha hned vedle prostoru bohatého na artefakty, oddělená nějakou ohradou, vykopaná doc. B. Klímou,  bude právě pozůstatkem oplocení pro chované sobi.

Děkujeme Městskému úřadu v Tišnově za podporu při realizaci této obrazové rekonstrukce.

 

Řeky byly pro pavlovience vždy velmi důležité, právě u nich bývaly jejich tábory. Starší obraz představuje sbírání a sušení naplavovaného dřeva, které bude později sloužit na otop.

 

Trvalá sídliště, jako např. Dolní Věstonice by sice poskytovala vynikající strategický přehled širé krajiny, ale ten by byl zbytečný bez lodí. To proto, že od sledované krajiny pavlovience dělila blízká řeka Dyje.

 

POHŘEBNÍ RITUÁLY

Velká hrobka pro druhotný pohřeb v Předmostí    (rekonstrukční napodobenina)

Právě Morava dala světu největší kolekci kosterního materiálu někdejšího dávného člověka. Každý samostatný pohřeb a kosterní materiál gravettienců je nesmírně vzácný a ceněný. Gravettienci stejně jako ostatní lidé z paleolitu, ačkoli měli řadu pohřebních zvyklostí a způsobů pohřbívání, téměř vůbec nepohřbívali pod zem. Nehluboko do věčně zmrzlé země šli jen výjimečné a zvláštní případy, například postižení, nemocní nebo jinak podivuhodní lidé. A možná některé pohřby pod zem byly pohřby druhotnými, kdy se pohřbívaly už jen kosti. Na rekonstrukční napodobenině vidíme právě takový druhotný pohřeb už samotných některých ostatků. Toto je rekonstrukční napodobenina pohřební situace v Předmostí u Přerova, kde pod těmito kameny nalezl na konci 19. století Karel Maška ostatky devatenácti gravettienských lidí.

 

Původní pohřby   (rekonstrukční napodobenina)

Takto zřejmě vypadala primární gravettienská pohřebiště, kdy zesnulí se umísťovali na zem nebo nad zem a jen občas a pouze některé lidské kosti se uložily do mělkých hrobů.

 

Unikátní věstonický trojhrob   (rekonstrukční transformace)

Je dobré připomenout, že skutečně rovnou primárně do země pohřbená lidská těla zde zůstávala mumifikovaná mrazem permafrostu téměř netknutá celá staletí. Archeologie paleolitu tedy v žádném případě nemá k dispozici velká plošná pohřebiště, proto o paleolitu tak málo víme. Na obrázku jeden z výjimečných skupinových pohřbů, zřejmě proběhl podle obrazu tehdejší mytologie, kdy pohřbení byli ztotožněni s nějakými důležitými mytologickými postavami nebo přímo hrdiny. Na obličeje mrtvých se nanesla silná maska z červeně barvené hlíny. Za povšimnutí stojí fakt, že dvě postavy vpravo, snad dívka a mladík, jsou pohřbeny opačně, jeden obličejem nahoru, druhý dolů, ale přesto jsou, alespoň pažemi propojeni. Tedy jedná se zase o stejný princip opaků a jejich propojení jako v Gagarinu, Sungiru a v Itálii. Třetí postava naznačuje, že má k dané dvojici také nějaký vztah, snad právě položením hřbetu levé ruky do oblasti klínu naznačuje nějaký příbuzenský vztah a nebo nejspíš jde o vyjádření určitého vztahu na hřišti mytologie. Ale bez skutečné znalosti tehdejší mytologie nám uniká jakýkoli bližší smysl gesta třetí osoby. Zbývá dodat, že tento trojhrob byl nalezen nedaleko vesničky Dolní Věstonice v roce 1986.

       

Dolnověstonický trojhrob poprvé ukázal zlomek červené, hliněné masky jednoho z mrtvých. Nevíme, zda tyto masky byly mrtvým naneseny na tvář ihned po smrti nebo až po nějaké době. V tehdejším klimatu mohli být mrtví i desetiletí zakonzervováni chladem. Jenom neoděná místa by ukazovala strach nahánějící, vysušenou, mrtvou, lidskou tkáň. Možná právě to byl důvod pro její překrytí červenou hmotou, která v tomto případě byla použita i na dlaň krajního muže. Dnes podobné masky známe z Papuy Nové Guiney.

 

 

ŘEMESLA V PAVLOVIENU

Zpracování mamutoviny a kosti

               

Z nalezišť Jižní Moravy známe předměty, o jejichž významu můžeme jen spekulovat. Ať již to jsou jakási válcovitá závaží, lžícovité předměty nebo tenké kroužky připomínající dnešní prstýnky. Ba některé mají naznačeno ještě očko.

 

Výroba mnohých takových předmětů nejčastěji začínala vyštípnutím tenké destičky, ze které pak byly vyřezávány a vybrušovány i ty nejjemnější předměty.

 

Muž a žena v obydlí. Na této volné rekonstrukční představě má žena prstýnek, ve vlasech zděř, mamutovinové dvojperličky našité na oděvu a malé, košíčkovité přívěsky na uchu. Tyto přívěsky se skutečně v těchto místech našly v trojhrobu. Muž vyrábí to, co nyní nazýváme mamutovinovými čelenkami, ale skutečný účel nám není jasný.

 

Zpracování kostí a parohů

Tato rekonstrukce ukazuje užití kopáčských předmětů nalezených v Pavlově a vyrobených z mamutích žeber a sobích parohů. Hloubení jam v pavlovienu bylo limitováno skutečností, že nehluboko pod povrchem byla věčně zmrzlá půda, tvrdá jako beton (permafrost).

 

Textil

Otisky textilu v úlomcích pálené a nepálené hlíny

Mezi charakteristickou lidskou tvořivost patří výroba textilu a košíkování. Nikde na světě není žádné etnikum, které by se alespoň nějakým způsobem těmto oblastem nevěnovalo. Vzory ornamentů v pavlovienu neuvěřitelně přesně připomínají rohože a textil. Archeolog O. N. Bader, kterého známe ze zpracovávání světově unikátního materiálu ze Sungiru, se také podílel na rozluštění případu takzvané Schodněnské lebky. Mísovitá část starobyle vypadající lidské lebky moderního člověka, která je na svém povrchu pokryta nápadnou, do hloubky vytisknutou strukturou hrubšího plátna. Gravettienci totiž dovedli měkčit parohovinu i slonovinu a bylo možné, že tento otisk záměrně provedli právě oni. Ruští vědci udělali, co bylo tehdy v jejich silách, aby zjistili o záhadné lebce co nejvíce. I v našem pavlovienském starším materiálu našli vědci několik otisků podezřele pravidelných struktur v pálené hlíně. Doktor Adovasio, který v USA zkoumá už řadu let otisky textilu v paleoindiánských sídlištích, jejichž domy byly z bláta a byly plné všelijakých otisků, jako zkušený praktik vyhodnotil některé otisky jako skutečné otisky textilu a dokonce zjistil různé typy tkaní a provaznictví. Je možné, že se vše utkalo zde na Moravě v Zemi lovců mamutů například z kopřivových vláken, ale je i možné, že část jemnějšího plátna byla importem z teplejších krajin, kde rostly rostliny s jemnějšími vlákny.

 

Tkaní textilu v pavlovienském obydlí    (rekonstrukční napodobenina)

Tkaní na jednoduchých, osobních stavech představuje tato nověji vytvořená rekonstrukční napodobenina. Výhodou malých stavů je jejich přenosnost, avšak uvažuje se i o větších stavech. Vřetena na obrázku jsou celodřevěná a vidíme zde celý proces zpracování kopřiv na vlákno, pak na přízi a konečně na látku, která se zřejmě používala ke zdobení.

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova.

 

Broušení kamene

Broušení kamene patří do charakteristického řemeslného zpracování. V pavlovienu ve své době to byla výjimečně používaná technologie. Na Moravě se s ní setkáváme především při úpravě otloukačů, ve Wilendorfu byla broušena kamenná soška venuše.

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova.

 

Síťování

Síťování je velmi pravděpodobnou technikou, jak zajistit pasivním způsobem lovu dostatek potravy. Nejasný otisk drobného síťového uzlíku byl nalezen jako otisk v hliněném inventáři spolu s otisky textilií.

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova.

 

Šití šídlem

Šití šídlem a šlachou je relativně snadné, dokonce nepotřebujeme žádnou jehlu. Stačí když navlhčíme jen tu část šlachy, která má být ohebná, špičku necháme suchou a tvrdou. Šídlovité nástroje jsou v pavlovienu nejpočetnější skupinou kostěných nástrojů.

 

Venuše

Pavlovien

Souladná malba ženy, vycházející ze sošek typu ,,Černá venuše“. Práce zobrazuje celý nalezený soubor sošek a jejich zlomků (10ks), které byly vytvořeny ze slonoviny (1ks) či z čisté keramické hlíny v jednotném typu. Podobné soubory najdeme v Předmostí (sedící postavy z kosti) a dvě téměř identické sošky z krevele z Petřkovic. Jinde v Evropě se takové soubory nevyskytují. V tomto případě celá kolekce zřejmě také odrážela relativní snadnost výroby z měkkého materiálu. Obraz ukazuje, že sošky jsou směsicí dekorativně - geometrických prvků, mísících se s prvky reálné konkrétní anatomie. Šikmé rýhy na hlavě označují změnu materiálu (vlasy). Umělec chtěl elegantně protáhnout tělo ženy na délku a tak se vzdal vyjádření klínu, které naopak vidíme na slonovinovém fragmentu. Proto jediná dlouhá horizontální rýha vyjadřuje jak pohlaví, tak oddělení nohou. Absolutní raritou v celé gravettienské tradici je vyjádření klíčních kostí u Černé venuše. Zatímco ostatní gravettienské venuše jsou skulptury, 9 venuší a jejich zlomků z DV jsou plastiky. Tím, že jsou tyto předměty z pálené keramiky, jsou raritní a výjimečné. Věstonická venuše je ve světě známa spíše pod označením Černá venuše a určitě není v současnosti světoznámá. Nejznámější venuší, která bývá nejčastěji zobrazovaná, je v současnosti Wilendorfská venuše. Černá venuše je jen jednou z více než 130 nám dnes známých gravettienských venuší. Obraz vznikl díky Ing. Vítu Langovi.

 

 

Willendorf-kostěnkien

je následná gravettienská kultura společná územím jižního Polska, Moravy, severního Rakouska a Slovenska z období kolem 26 500–22 500 let. Charakteristickým nástrojem je hrot s vrubem kostěnkovského typu. Typická je pro celé území distribuce silicitů z Krakovska a atraktivně zbarveného radiolaritu z Bílých Karpat.

Venuše z Willendorfu    (rekonstrukční transformace)

Naleziště Willendorf na břehu Dunaje vydalo ještě v 19. století unikátní světoznámou Willendorfskou venuši. Na rekonstrukční metamorfóze můžeme sledovat typickou úpravu hlavy (různé varianty transformace) pro toto období a území, kdy vlasy nebyly zpravidla nikdy dlouhé.

 

 

Venuše z Moravan

První rekonstrukce úplné původní podoby  mamutovinové sošky ze západoslovenské lokality Moravany nad Váhom. Doplnění sošky prodlouží a zeštíhlí nalezené torzo tak, že je zřejmý vztah k subkulturám z lokalit Avdějevo a Kostěnky na Donu.

 

 

Petřkovická venuše

První rekonstrukce úplné původní podoby  krevelové sošky z lokality Landek - Petřkovice v Ostravě. Dochované torzo působí nezvykle štíhle a žensky (tvar přesýpacích hodin), ale po doplnění dle zvyklostí gravettienského kánonu proporcí vypadá postava jako jedna z běžných, štíhlejších variant východního kostěnkovského stylu.

 

 

Gravettienský kánon proporcí

 

 

Gravettienské figury nalevo, reálná žena napravo. Gravettienská figura je rozdělena na 6 téměř stejně dlouhých dílů, přední pohled a zadní pohled vzájemně nekorespondují, proto je klín nerealisticky nízko a stehenní kosti jsou příliš krátké. Princip tohoto specifického kánonu se udržel nejméně 15 000 let.

 

Více o venuších se dozvíte na   Venuše - cesta časem

 

 

Brněnský šaman    (rekonstrukční napodobenina)

Před zhruba 23 000 lety asi desetiletý hoch  začal trpět silnými až nesnesitelnými bolestmi rukou a nohou. Lidově řečeno trpěl kostižerem. Přesto se se svým údělem nesmířil, naučil se překonávat bolest a vyrostl v silného muže. Pro své schopnosti a vlastnosti se stal kouzelníkem, k němuž neodmyslitelně patřila fascinující, překrásná čepice pošitá 600 ulitami mořských kelnatek, velké kamenné pektorály, veliká soška muže a hromada umělých kotoučů, vybroušených z různých materiálů, stejně jako několik lebek zvířat. Po jeho smrti, jak to už někdy bývá v Arktidě dodnes zvykem, pozůstalí rozlomili paličku od jeho bubnu a část mu uložili do hrobu mezi jeho ostatní atributy. Možná, že právě buben a druhá část paličky zůstaly na šamanově hrobě. Přesto, že je datace už charakteristická pro wilendorf-kostěnkien, výbava hrobu je typicky pavlovienská a proto byl nález tohoto šamana dlouho považován za úplně nejstarší šamanský hrob.

 

Rekonstrukce šamanova hrobu na Francouzské ulici v Brně

Hrob z Brna II obsahoval kostru muže a ostatky nejrůznějších prestižních zvířat, které se váží k osobě šamana. Mimo to zde byly zvláštní kotoučky, pektorály a mamutovinová soška muže. Je možné, že některé zvířecí lebky toto místo viditelně označovaly a bylo určitým ukazatelem. Hrob sám totiž nenavazoval na žádnou sídelní plochu.

 

 

Mužská soška z Brna II    (postupná rekonstrukční transformace)

V hrobě brněnského šamana byla i tato zcela unikátní, velká mužská soška z mamutoviny, která nám především ukazuje jak řemeslnou úroveň tak skutečnou sílu času, který mění vše k nepoznání. Pokud by se vám nalevo předvedená soška zdála škaredá, rozpraskaná a omšelá, musím dodat, že je vlastně neskutečně krásná a kompletní. Nálezce na konci devatenáctého století ji totiž musel poslepovat z drobných úlomků, protože byla tehdy zcela rozpadlá.

 

Schéma a možnosti sestavení mužské sošky

 

V konstrukci se u tohoto staršího schématu počítalo s využitím čepu při připojení nohou. Důvodem byl malý otvor v materiálu. Nicméně dnes existuje možnost, že otvor vznikl přirozeně - mohl být dílem hmyzu.

 

Revize sošky, ukazující dochované jádro skulptury, doplněné o chybějící části. Nalepení ručiček je možné dvěma způsoby, jak už si před léty všiml archeolog Martin Oliva. Buď směřují dolů dozadu, nebo mírně před sebe v pozici oranta či bubeníka. Prezentovaná rekonstrukce nohou respektuje fakt, že v trupu je otvor pro nohy koncipován jen z přední strany. A to s lepící plochou nikoli v horizontální poloze, ale svislou, místo toho, aby plocha spoje byla kolmá k ose nohy(alespoň z části). Varianta sedící postavy s horizontálně situovanýma nohama vypadá pak přirozeněji a hlavně vysvětluje nedodržení gravettienského kánonu, kdy zadeček má být výš než klín. U sedící postavy se musí udělat výjimka, protože při pohledu zezadu musí figura sedět rovnou na zadečku. Sedící postavy jsou v gravettienu známy také. Nejblíže ještě na Moravě v Předmostí. Ruce při nějaké činnosti se objevují na reliéfech a volně v prostoru jsou u jedné sošky Z Gagarina. V současnosti nejnovější revize ukázaly, že postavení rukou sošky nebylo tak nápadité. Proto se chystají adekvátní úpravy obrazu.

 

Tvůrce  mužské figurky

Starší volná představa momentu vytvoření proslulé mužské sošky.

 

Raněný v šamanově péči    (starší rekonstrukční představa)

Starší rekonstrukční napodobenina představuje obydlí brněnského šamana, kde je léčen zraněný lovec pomocí kotoučků. Je to jeden z mnoha výkladů v koridoru možného. (Jindy se kotoučky vysvětlují jako ,,figurky" ke společenské hře.)

 

Ilustrativní obrázek vznikl jako další varianta typického pavlovienského kouzelníka a byl svého času úvodním obrázkem pro pavlovien v expozici Antroparku. Dnes se přesunul nakonec, aby se jako zástupce této epochy s vámi rozloučil.

 

 

Karel J. Maška

Karel J. Maška - významný moravský badatel druhé poloviny 19. století. Proslavil se především nálezem hromadného hrobu v Předmostí u Přerova a dlouhodobým výzkumem této lokality. Propagoval poznání o epoše Lovců mamutů doma i ve světě.

Pro další fungování expozice Antroparku  hledáme sponzora. Více informací na

      http://www.anthropark.wz.cz/sponzoring.htm


 

 

Následující éra

Předchozí éra

 

Pozdní gravettien 

Popis: C:\Users\Tomáš\Downloads\uvod4.jpg    

Gravettien

Další související články

 

 

Persona gravettienu - článek - www.paleoetnologie.wz.cz/persona.htm

 

 

 

 

Persona gravettienu - základní odborná práce zpracovávající oblast vizáže a schopností lidí dávných kultur z období mladého paleolitu - www.tvarpraveku.wz.cz

 

 

 

 

Největší expozice venuší - Venuše - cesta časem

 

 

 

 

 

 

Úvod do rekonstrukční paleoetnologie - učebnice rekonstrukční paleoetnologie pro vysoké školy, základní metodika jak zpracovávat materiály kolem schopností a možností chování dávných etnik - www.rekonstrukcepraveku.wz.cz

 

 

 

wpe23.jpg (9093 bytes)

Maturitní otázky

Dějiny umění - umění paleolitu - www.anthropark.wz.cz/maturita.htm

Dějepis - paleolit - www.paleoetnologie.wz.cz/mat_ot.htm

 

 

 

 

 

Popis: C:\Users\Tomáš\Downloads\uvod6.jpg

 

 

Zvířata severu

 

 

 

 

 

Román z doby éry legendárních "Lovců mamutů" - KATÁRIOVÉ - IMPÉRIUM  PRAVĚKU

 

 

 

 

 

 

NOVINKA!! - ČTENÍ  NA  POKRAČOVÁNÍ - www.liborbalak.wz.cz/povidky.htm

 

 

 

 

 

 

Dětský Antropark - Antroparkbaby

 

 

 


 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák