Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a illustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

ZVÍŘATA SEVERU

 

Mamut severní   (Mammuthus primigenius)

Mamut je patrně nejlegendárnějším savcem pravěku. Nejznámějším spojením dávných lidí a těchto obrů jsou naleziště na Moravě a některých přilehlých území, kde v době gravettienské kultury se zde lidé věnovali lovu těchto kolosů (a samozřejmě i jiných zvířat). Ohromné množství kostí bylo nepřehlédnutelné a světově proslavilo moravské naleziště již na konci 19. století. V nálezech moravského gravettienu pak přirozeně nechybí plastiky a skulptury těchto atraktivních tvorů a stejně velká pozornost je věnovaná mamutům i jinde v Evropě či v Asii. Anatomicky byl mamut dobře přizpůsoben chladnému klimatu, jak už je vidět z jeho srsti, jejíž růst a směr dobře ukazují dobové rytiny. Těmto ryze dokumentačním grafikám někdejších lidí můžeme plně důvěřovat, protože někdy vedle kresby mamuta najdeme i kresbu koně se zachyceným specifickým růstem srsti, který známe i u dnešních koní. Tím se tato rekonstrukce řadí k věrohodnému obrazovému materiálu, který snad ani není rekonstrukcí v pravém slova smyslu, ale jen precizací kreseb těch, kteří byli současníky mamutů. Srst na mamutově hlavě míří dolů, což je hlavní rozdíl od fantazijních obrázků, na kterých srst hlavy tvoří jakousi nahoru rostoucí čupřinu (např. u obrazů Z. Buriana či v současném kresleném filmu pro děti Doba ledová). Z kreseb známe i detaily jako špičku chobotu nebo tvar ocasu, který nad řitním otvorem tvořil skutečnou záklopku, chránící choulostivá místa před mrazem. Ve věčně zmrzlé půdě se do dnešních dnů dochovali i takoví jedinci, kteří měli ještě zbytky tkáně a srsti. Pochopitelně, že celý mamut by těžko skončil v ideálních podmínkách pro zmrazení, ale o to větší naději pro dokonalé dochování měla mláďata a takové jedno bylo skutečně ve druhé pol. 20. stol. objeveno. Celý, dokonale zachovalý mamut je pochopitelně jen fikcí.

Mamut byl loven nejen pro maso, ale také pro kosti, ve kterých byl morek, pro tuk, který mohl být využíván jako topivo, pro srst, která mohla být také zpracovávána a v neposlední řadě pro slonovinu - mamutovinu, ze které se vyráběly mnohé nástroje či umělecké předměty. K ostatkům mamutů se lidé na Moravě chovali s úctou a jejich kosti nenechávali na místě porážky, ale přepravovali je nejen jako řeznické, ale jako trofejní na svá sídliště. Tyto kosti pak dosahovaly značných počtů, např. v Předmostí u Přerova byly shromážděny ostatky z tisícovky mamutů. Četnost lovu je otázkou, protože neznáme intervaly jednotlivých lovů ani ve vztahu k celkové délce osídlení. Na této lokalitě byli loveni spíše vzrostlí mamutí býci, kdežto na pozdějších nalezištích z Jižní Moravy, jako Milovice, byly loveny především mladé kusy nebo vysloveně slůňata. Průběh lovu si můžeme představit ze starých filmů lovu slonů, kdy více mužů hodí kopím v jediném okamžiku, slon je okamžitě paralyzován a umírá. Je však možné, že i samotný lov byl určitým posvátným ceremoniálem se zvláštními předpisy a rituály. Snad ani není nutné připomínat, že stará představa lovu na mamuta pomocí vykopaných pastí v zemi, je zcela nerealistická a zcestná kvůli tvrdosti věčně zmrzlé půdy (permafrostu), která tehdy u nás byl denní realitou.

 

Sob polární   (Rangifer tarandus)   

Sob je typické severní zvíře. Žije ve velkých stádech, která se přemísťují za potravou na velké vzdálenosti. Mají neuvěřitelně teplou zimní srst a k dýchání studeného vzduchu jim slouží tři plíce. Parohy na hlavě nosí i laně. Lidé soby loví nebo je mají poloochočené. V tom případě mohou využívat jejich mléko, maso, kožešiny a parohovinu, ale i zápřahu. Zimní srst sobů je dutá, proto je-li užita jako kožešina, je neuvěřitelně teplá. Výrobky ze sobí kožešiny je nutné pravidelně obměňovat, protože velmi snadno pouští vlas. Asi vůbec nejstarší specializovanější orientace na soby, co by surovinové zvíře, je na Moravě dokladovaná v jeskyni Kůlna v Moravském krasu. Tady byl mezi kostmi nejpočetnější právě sob. Lovci sobů před 40 tisíci lety byli neandrtálci kultury micoquienu ze samého konce středního paleolitu. S pozůstatky sobů se pak významněji setkáváme v gravettienu a především v magdalenienu. V gravettienu před 23 tisícilety došlo na tábořišti Lopata (západní Slovensko) k unikátnímu uložení kompletního soba, což naznačuje reálnou možnost, že přímo tato konkrétní zdejší kostěnkovsko-wilendorfská populace úžeji koexistovala se soby.

 

Kůň sprašový   (Equus germanicus)

V jeskyni Pekárna v Moravském krasu našli badatelé vyrytou skupinku tří koní na zvířecím žebru. Koně se zde spokojeně pasou a sledují okolí. Ano, tak divocí koně žijí dodnes, ve stádech, která vedou hřebci. Koně byli v paleolitu velmi často lovenými zvířaty, na jejichž lov se mnohá etnika úžeji specializovala. A navíc se během magdalénienu objevují u figurek koní v místě udidla otvory a různé další zdobení, které jakoby naznačovalo využití koně pro jezdectví. A skutečně některé znaky chrupu na starých lebkách koní nesou známky opotřebování od udidla. Kůň byl hlavním lovným zvířetem pro lidi před 400 tisíci lety na lokalitě Scheningen v severním Německu. Podobná specializace se někdy předpokládá i u desetkrát mladších moravských přechodných kultur. V éře severských loveckých civilizací se specializace lovu na koně objevuje na aurignacienských a postaurignacienských lokalitách. A konečně úzká provázanost lidí a koní je dokladována v Evropě u některých populací v rámci magdalenské civilizace.

 

Vlk polární   (Canis lupus tundrarum) 

Vlci jsou společenská zvířata, žijící v rodinných smečkách, které vede jediný dominantní pár. Jsou znamenitými běžci, kontrolují veliká teritoria, kde společně loví nemocná a stará zvířata. Dovedou se dobře adaptovat i na lov malých hlodavců, kteří v určitých místech a v určitém období tvoří hlavní zdroj jejich potravy. Jejich výhodou je vynikající čich a neuvěřitelná vytrvalost při dlouhém běhu. Svoji inteligenci využívají při nutnosti rychle řešit složité situace při společném lovu, vzájemných vztazích i při taktice procházení teritoriem. Mláďata vlků jsou velmi hravá a dají se ochočit, což vedlo v minulosti právě v loveckých společnostech k jejich brzkému a trvalému zdomácnění. Vlk pak pomáhá hlídat domácnost a její osazenstvo, je průvodcem na výpravách, ale i společníkem na lovu a navíc se dá užít do zápřahu. Ačkoli je vlk v přírodě zastoupen poměrem k býložravcům jen několika málo procenty (asi tři procenta), v některých pravěkých táborech (a to i neandrtálských) se našlo jejich kostí překvapivě velmi mnoho. Taková situace byla i v jeskyni Kůlna v Moravském krasu, kterou před 40 tisíci roky obývali micoquienští lidé, patřící právě k neandrtálcům. Podobně významným kosterním podílem byl vlk zastoupen i na některých našich gravettienských sídlištích.

 

Liška obecná   (Vulpes vulpes)

Je těžké, ne-li přímo nemožné, vždy rozlišit podle kostí, jestli na nalezišti máme pozůstatky lišky obecné nebo lišky polární. Například i během gravettienu se na některých nalezištích našly pozůstatky zvířat, které bychom v chladných podmínkách nečekali. Například u Moravan nad Váhom to byl srnec. Jednak doba ledová měla své teplejší výkyvy a také místy, podle konfigurace terénu, vznikaly ostrůvky teplomilné vegetace a to i severněji tak, jak to známe z příkladů dnešní Sibiře. Liška obecná je typem velmi houževnaté, rychle se množící menší šelmy. V gravettienu na Moravě patřila liška k trofejním zvířatům, její drobné, provrtané špičáky zdobily například i čepice dolnověstonických pavlovienců, jak se zjistilo u nálezu věstonického trojhrobu. V kosterním materiálu pavlovienu jsou i malé kůstky liščat, která neměla žádnou loveckou hodnotu, proto je velmi pravděpodobné, že malá zvířata jako lišky, bělokurové nebo zajíci byla lovena především do pastí, tak jak to ostatně vidíme i v dnešní Sibiři a pasti si své objeti nevybírají.

 

Zajíc polární   (Lepus arcticus) 

Také zajícům se mění srst na zimu z hnědé nebo šedé na bílou. Dělají si nory do země nebo do sněhu, které slouží jako úkryty pro mláďata. Dospělí zajíci do nich skoro nezalézají. Zřejmě nejpočetnější kosterní zastoupení zaječích kostí registrujeme v táborech legendárních lovců mamutů, proto někteří specialisté, když vyslovují označení lovci mamutů, myslí tím zároveň na označení lovci zajíců. Tak důležitou úlohu hráli tito ušáci pro pavlovienské gravettience.

 

Bělokur   (Lagopus)

Patří mezi tetřevovité. Je dobře přizpůsoben kruté zimě, má peří dokonce i na prstech. V zimě se živí větvičkami zakrslých vrb. Na léto opelichají a naroste jim hnědorezavé peří. První výrazná lovecká orientace na lov ptáků je v Evropě registrovatelná na Moravě před více jak 600 tisíci roky na lokalitě Stránská skála u Brna. Tehdejší první středoevropané používali k lovu rotační, na obou stranách zahrocené tyče dlouhé asi 70 - 80 centimetrů. Dávní brněnští lovci lovili především vodní ptactvo. V Evropě a Asii se objevuje zájem o ptáky i v éře velkých severských civilizací, který proniká do umění. Jsou to sošky a kresby labutí, sov, tetřevů, alk a dalších atraktivních opeřenců.

 

 

Pro další fungování expozice Antroparku  hledáme sponzora. Více informací na

      http://www.anthropark.wz.cz/sponzoring.htm

 


Další související články

Popis: C:\Users\Tomáš\Downloads\uvod4.jpg    

 

Gravettien

 

Středoevropský gravettien - pavlovien

 

 

 

 Civilizace magdalénienu 

 

 

 

Dětský Antropark - Antroparkbaby

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

 Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 ©Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák