Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

Antropark © 2018   

 

 

Vznik člověka a lidského chování

 

,,plná verze“

 

Libor Balák, Roman Bortel, Martina Červená a Miriam Nývltová Fišáková

 

Antropark 2018

 

 

Pro nové rozšíření expozice Antroparku dlouhodobě probíhalo speciální nezávislé revizní zpracování materiálu o minulosti člověka neformální skupinou specialistů (,,Společenství konsilience“). A to v publikačních projektech ,,Vždyť jsou to jen opice“ a ,,Konsilience pro rod Homo“,, autorů Libor Balák, Roman Bortel, Martina Červená a Miriam Nývltová Fišáková.

Tento dosavadní materiál je ve zkratce přepracován a aktualizován do podoby článků ,,Vznik člověka a lidského chování“ krátké a dlouhé verze pro potřeby Antroparku Liborem Balákem. ,,Pokud se Vám práce zamlouvá a shledáváte ji přínosnou, věcnou a logickou pak patří vaše pochvala celému pracovnímu týmu. Pokud nesouhlasíte s některými daty nebo závěry padá vaše kritika jen na hlavu Libora Baláka, který rozhodoval o výběru a formě zpracování materiálů. Ale není ani vyloučené, že vaše vlastní výchozí informace nebo způsob práce s daty nejsou v pořádku.“

 

 

Motto: ,,Člověk je specialista na každou specializaci.“

 

 

Forma zpracování

 

Důležité je, že vlastně nevzniká žádná další zcela nová teorie vzniku člověka ani nová evoluční teorie. Jen se důsledně staví na dvou starých známých základních pilířích vzniku člověka – na specializaci a neotenii. Práce však specializaci a neotenii bere skutečně velmi vážně. V důsledku toho je následující text popisující vznik člověka a jeho chování logičtější a také klidnější, bez nenadálých zvratů a revolucí. Následující text je jen základní orientační nástin – zkrácenou verzí článku, který se v plné podobě věnuje podrobněji evoluci a inteligenci a je umístěn na Antroparku mezi odbornými články.

 

 

Téma vzniku člověka a jeho chování je zde zpracováno s důrazem na:

 

1) přirozené vysvětlení jeho původu a jeho chování;

2) kritický pohled směrem k antropocentrismu;

3) to, aby bylo na organismy nahlíženo jako na konstrukce specializované k té životní strategii, která jim je nebo byla vlastní;

4) konsilienční (celistvý) způsob zpracování materiálu (konsilienční přístup propagoval E. O. Wilson). To znamená s důrazem na respektování nejzákladnějších vlastností živých organismů (obratlovců a bezobratlých), tj. aktivita, kontinuita života, hospodaření s energií, organizace – samoorganizace – komunikace (ostatní vlastnosti jsou od těchto odvozené). (Tyto základní vlastnosti živých organismů jsou přejaty z různých publikací od Konrada Lorenze a Karla Poppera.);

5) specifickou metodiku zpracování. Předpokladem je seznámení se se všemi nám dostupnými daty a jejich analýza a rozkrytí v souvislostech (metoda propagovaná Arthurem Conanem Doylem používaná v kriminalistice). Tato data a souvislosti se dále spojují do logických nadřazených celků, tj.  vznikají co nezákladnější teoretické modely zkoumaných procesů. Takto vzniklé teoretické modely jsou ověřovány v praxi nebo v experimentu (metoda Karla Poppera. A konečně důležitá je i selekce  témat, kdy se zpracovávají  jen věrohodná a ověřitelná data. Tedy neověřené nebo neověřitelné výchozí materiály, ačkoli obecně přijímané, blokují zpracovávání daného tématu (strategie převzatá od Leonarda da Vinci). V tomto případě se hledá jiná paralelní cesta, jak přehledněji a uhlídatelněji téma zpracovat. 

 

 

 

 

Věnováním chtějí autoři poukázat na velký potenciál morfologie a fyziologie při odhalování minulosti člověka. Proto věnují práci svým učitelům anatomie a fyziologie člověka či jiných organismů a přikládají jejich seznam:

Akademický malíř a grafik Antonín Odehnal, Prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc., Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc., MUDrLibor Páč, CSc., Prof. RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D., Doc. MVDr., Václav Páral , Ph.D.,   MVDr. Simona Holubcová, MVDr. Ing. Eva Čermáková Prof. MVDr. Zdeněk Knotek CSc. MUDr. Radomír Čihák, DrSc., MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.,  Prof. RNDrOldřich Fejfar, DrSc.

 

 

 

Obrázky k textu z technických důvodů nejsou zatím k dispozici. Budou na stránky vloženy během září 2018.

 

 

I / Pro začátek to úplně nejzákladnější – Specializace člověka

 

 

Proměna ramenního kloubu

 

Předně představa, že člověk vznikl z opic, je určitě nepřesná. Nenechme se zmást jejich rukama schopných úchopu, ten je sice výborný pro fixaci končetiny k větvi, ale to je stále velmi málo. Opice totiž mají ramenní kloub podobný spíše naší obyčejné domácí kočce. Proto se pohybují bezpečně na všech čtyřech končetinách s možnou výpomocí ocasu. Pohybují se především po zemi nebo horní straně větví. K řízení takového pohybu slouží opicím prostorová myšlenková mapa (autonomně rozvíjené zkušenosti a poznatky sloužící k předvídání a hodnocení).

Samotné ruce opic s prsty a nehty mohou být v některých případech pro manipulaci s předměty obdivuhodně konstrukčně specializovány (např. jihoamerický ploskonosý chvostan Pithecia), ale jsou vždy univerzální. Jsou totiž vedle šplhání po větvích také užívány k pohybu po zemi a k čištění srsti. K prostorové orientaci, při pohybu ve spleti větví a pro kontrolu práce rukou slouží opicím binokulární vidění, proto je jejich mentální mapa také prostorová.

Ale teprve konstrukce kulatého ramenního kloubu a jeho velmi mělkého ukotvení v lopatce umožňuje neuvěřitelnou pohyblivost paže. To se děje u lidoopů. Takovou pohyblivost paže opice až na jednu výjimku postrádají (této výjimce se budeme věnovat později). Způsob pohybu lidoopů a opic je odlišný. Lidoopi neběhají po větvích po všech čtyřech, ale zavěšují se pod větve a to právě jen pažemi předních končetin. Zatímco se jen jednou rukou drží (hákují) jediné větve, jejich oči ve zlomku okamžiku musí vyhodnotit prostor před nimi a najít další bezpečné místo pro druhou ruku. Následuje zachycení zase jen jednou rukou a tak stále dokola v rychlém sledu. Je to velmi riskantní, ale rychlý způsob pohybu (,,letu“) ve stromoví, který se spoléhá na perfektní odhad stavu větví před nimi. Tomuto pohybu se říká brachiace.

 

Poznámka

Ptáme-li se proč a jak vzniká brachiace, jistou nápovědou nám může být, že lidoopi jsou jedinými brachiály starého světa (kde žijí úzkonosé opice), ale mají svoji protiváhu na jihoamerickém kontinentě (kde žijí opice ploskonosé). Jedinými brachiálními ploskonosými opicemi, které tedy snad už jsou spíše ploskonosými brachiály - ,,lidoopy“ jsou chápani (Atelidae). Ponechávají si však ohromnou pohyblivost celého těla. A to jak zadních nohou, které neredukují svou velikost, tak i chápavého ocasu. Pohyb chápanů, tedy mimo brachiálního pohybu, je navíc ještě komplikovanější o pohyb dlouhých zadních nohou a chápavého ocasu. Stejně komplikovaná bude i jeho mentální mapa, která není soustředěna jako u lidoopů jen na jediný bod v prostoru.

Podmínkou vzniku modelu brachiace je morfologie, umožňující velmi rychlý dopředný pohyb  končetin, kdy jsou ramenní klouby alespoň určitým způsobem flexibilní (morfologická preadaptace). A nezbytná je i dostatečně rychle fungující neurální síť (neurální preadaptace), kdy prostě organismus přistoupí na takový způsob pohybu, kdy je pro něj prostor pralesa ekvivalentem vzduchu pro letce (ptáky, netopýry a pterodaktyly) nebo vody pro želvy. Všichni tito obratlovci mají také významně navýšen pohyb paží a změněn ramení kloub. Zavěšování pod větve by při pomalých neurálních reakcích dopadlo vždy stejně jako u lenochodů.

 

Obr č. 1 - Ramenní kloub – opice a lidoop – brachiace      

 

 

 

Další proměny konstrukce těla

 

Senzory lidoopů při brachiaci tedy sledují dění před nimi. Jejich kostra je tímto způsobem v mnohém opravdu uzamčena. Také mentální prostorová mapa lidoopů je odlišná od opic a preferuje získání co nejvíce informací z jediného kratičkého pohledu před sebe. Bez takové mentální mapy bychom nemohli řídit kola, motorky, auta natož letadla. Ruka lidoopů je však pro manipulaci s předměty ne ta zcela nejvhodnější. Je totiž ještě univerzálnější než ruka u opic, protože ke starosti o srst a k pohybu po končetinách po zemi přibývá navíc přizpůsobení k brachiálnímu pohybu (hákování). O to hůře se takovou rukou (hákem) lidoopům manipuluje s předměty.

 

Poznámka

Proto si lidoopi manipulující předměty zaslouží náš velký obdiv. Ten si naopak nezaslouží výtečníci, kteří od takových lidoopích rukou očekávají tytéž výkony, jako mají lidské ruce. Lidské ruce jsou totiž pro svojí speciální konstrukci zároveň i vynikajícími senzory pro hmat, ale třeba i pro určování těžiště předmětů. Vrcholem hlouposti takových ,,badatelů“ pak je, když nezvládnutý úkol šimpanzů přičtou nižší inteligenci lidoopů, nikoli stavu jejich senzorů.

 

Proto dokonalý brachiál jako gibon s nejspecializovanější rukou k hákování s ní už může  manipulovat jen velmi omezeně. Z tohoto důvodu si ani nestaví hnízda. Naopak nejméně jsou brachiální gorily. Kostra dospělých lidoopů je konstruována k trvalé a hlavní poloze těla směrem kupředu ve směru brachiálního letu (případně kombinovaná pro kvadrupední pohyb). Dospělý lidoop tedy nemůže volně pohybovat hlavou na všechny strany, jak jej napadne, ani se volně natáčet v pase snadno jako flexibilní lidé nebo australopitékové. Žebra velkých lidoopů na zádech plynule nasedají na vysokou pánev. Senzory velkých lidoopů jsou tak při kvadrupedním pohybu po zemi prostorově značně omezeny a kompenzují se tak až množstvím jedinců.

 

Obr č. 2 - Ruka  – opice, gibon, velký lidoop a člověk

 

 

 

Specializace lidí a australopitéků

 

Lidé a australopitékové se od lidoopů liší jinou specializací, kdy jsou konstrukce jejich těl zaměřené na manipulaci s okolitou hmotou. U australopitéků zůstává ještě různou měrou zachována určitá univerzálnost ruky, kterou je stále možno využít k určitému omezenému šplhu. U člověka ruka není vhodná ke šplhu vůbec a navíc jeho prodloužené nohy jsou příliš těžké. Těžké velké nohy by znamenaly jen zbytečnou zátěž při šplhání. Člověk je tedy co do zpracovávání okolité hmoty úplný a dokonalý specialista. Pomocí okolité hmoty totiž řeší člověk i krizové situace svého ohrožení, zatímco australopiték s krátkýma nohama a šplhavější rukou mizí v bezpečí korun stromů.

Jak australopitékové tak lidé mají ke své specializaci na ovládání okolité hmoty nejen anatomická přizpůsobení rukou a těla, ale k tomu přesně odpovídající mentální mapy. Je totiž normální, že mnoho organismů využívá ve svůj prospěch okolitou hmotu přírody. K tomu mají také možnost rozvoje programů pro její ovládání, jak třeba vidíme při stavbách hnízd u ptáků.

 Ale u takového velkého specialisty jako je člověk je jeho samotná přirozená morfologie utlumena a přeměněna na specializované orgány (paže a ruce) produkující předměty, které nahrazují dočasně aktuální potřebnou anatomii a poté jsou zase vyměněny za jiné nově aktuálně potřebné. Člověk je v tomto ohledu velmi flexibilní a neomezený. Programy chování tak u něj vznikají ve velkém a to pro nejrůznější výrobu, ovládání a starání se o řadu předmětů. Vypadá to, jako by se takový tvor proměňoval několikrát za den v nejrůznější jiné tvory různých specializací, rozmanitých návyků a odlišných dovedností.

Taková specializace sebou však nese celou řadu dalších souvisejících paralelních projevů a specifických schopností, které umožňují takovou specializaci provozovat tak, aby byla vůbec životaschopná. Předně je třeba zabezpečit hospodárnost.

 Samotná specializace na ovládání a využívání okolité hmoty k vytváření umělé morfologie znamená pracovat s velkým množstvím dat a neuromotorických programů. Tím vzniká problém se zahlcením paměťových a vyhodnocovacích schopností, proto se koevolučně rozvíjí také možnosti nápodoby. Obchází se tak velmi náročný proces autonomního objevování. Rozvíjí se nástroje, prostředky a prostředí nápodoby,  jako třebas komunikační schopnosti a sociální vazby. Tak se zabezpečuje energeticky nejméně náročný přístup k informačním zdrojům.

Komunikace i sociální vztahy u lidí sice vycházejí z přirozených a běžných základů, ale velmi silně hypertrofují (jsou přestřeleně rozvinuté). Ale stále podléhají i těm nejzákladnějším biologickým pravidlům a zákonitostem jako interakce, hospodaření s energií, prezentace a citová asociace i řazení podle automatického vyhodnocovacího mechanismu ,,tvarového vnímaní“.

 Tak můžeme všechny projevy člověka stále vysvětlovat jako vzniklé zcela přirozenou cestou. Můžeme tak mluvit o přirozeném vzniku člověka a jeho chování. V momentě, kdy toto ztratíme ze zřetele, snadno uvázneme v nekritických antropocentrických bludech.

 

Poznámka

Ne úplně exaktní, starý známý výrok, že ,,člověk je specialista na nespecializaci“ je snadno uchopitelný a zapamatovatelný a také dobře charakterizuje, že se kolem lidské specializace děje něco zcela mimořádného. Zavádějící je však ona nespecializace. Propagační potíž – nešťastný ,,nástřel“ působí předpona ,,ne“, která evokuje jednoznačné nemehlo, které se na nic nedokáže specializovat. Pak, když je takový pradávný člověk předváděn právě jako úplné nemehlo, vše se zdá bohužel v pořádku. Přesně opak je pravdou. Správný výrok – s obsahově přesným sdělením tedy zní – ,,člověk je specialista na každou specializaci.“

 

Pochopitelně s tím, jak člověk obsahuje i jako jedinec sám v sobě množství jím samotným vytvořených programů na nejrůznější výrobu předmětů a objektů a na jejich údržbu i jejich využití, tím se stává jakoby mnoha a mnoha jinými živočichy. A tyto návody, prostě řečeno, je třeba někde ukládat. Proto ono významné navýšení mozku. A možná, že na zajištění živobytí onou lidskou specializací by ani nebylo třeba tak velké mozkové kapacity, jakou měli nejrůznější dávní lidé a jejich příbuzní. Část mozku zaměstnává také sociální předvádění se – reprezentace - ona Jungova persona. Tímto směrem míří nejen značná část chování, ale i výroba mnohých rozličných předmětů a objektů a jejich zvláštní používání.

Tam, kde bylo v krajině málo zdrojů a taktéž lidská populace nebyla velká, nebylo třeba ohromného vzájemného předvádění a parády. Proto i obsah mozkovny zůstává nižší, ačkoli strategie přežití sama zůstává nedotčena (aridní Austrálie, územně omezená Tasmánie, izolovaní Hobité na ostrově Flores).

 

Poznámka

Určitě nesmíme zapomenout, že uzamykání kostry lidoopů pro dopředný pohyb při brachiaci omezuje při pohybu po zemi významně monitorování okolí. Teprve desítka lidoopů je schopna náhodným zastavováním a natáčením celých těl senzoricky pokrýt okolí. Australopitékové a už i lidé samotní dokážou účinně monitorovat své okolí natáčením hlavy i trupu a to dokonce i za chůze. Toto je jednoznačná adaptace na daleko solitérnější pohyb v krajině. Proto představa automatického a přímočarého nárůstu populace v jednotlivých skupinách ,,od lidoopa k současnému člověku“ bude určitě příliš nerealisticky zjednodušená. Logicky a morfologicky podmíněný nárůst jedinců ve skupině bude předmětem níže uvedených pozdějších kapitol.

 

 

Postavení australopitéků a lidí v systému

 

Pokud si vezmete do rukou lebky lidí a australopitéků s datací kolem dvou milionů roků a začnete si je všelijak otáčet, prohlížet a vzájemně porovnávat, velmi rychle je začněte dělit na dvě skupiny podle velikostí. Ergaster a rudolfensis svou velikostí patří do lidské velikostní kategorie, kdežto habilis, afarensis nebo africanus popravdě přináleží mezi trpaslíky. V předchozí kapitolce zmíněný floreský Hobit tak mohl původem zapadat právě dobře mezi trpaslíky. V současnosti rozporuplně časově řazený naledi velikostně také zapadá do linie trpaslíků a i gruzínský ergastroidní trpaslík georgicus může mít vazby spíše k trpaslíkům než ke skutečným vysokým ergastrům.  

Ve starší literatuře byla spíše snaha uzpůsobit řazení paleoantropologického materiálu vysvětlení přeměny lidoopa v člověka a podle určitých podobností pěkně školsky a šuflátkově seřadit nalezené lebky jednu za druhou bez ohledu na velikost. Jen aby vznikla iluze pěkné evoluční kontinuity. Po nálezu floreského Hobita však už bylo zjevné, že evoluční příběh člověka nebude jen lehce komplikován robustními australopitéky, ale, že členění a vzájemné vztahy našich dávných předků a jejich příbuzných byly daleko pestřejší.

První model nabízí možnost, že celá skupina lidoopů specializujících se na zpracování okolité hmoty se mohla hned od počátku keříčkovitě rozčlenit a později zase různě spojovat – a u toho měnit míru specializace i svou velikost. Podle druhého modelu mohla být míra specializace i velikost těla zachovávána. Třetí model představuje spíše vznik australopitéků jako protagonistů dvojkombinace specializace – okolitá hmota a částečný šplh. A teprve z tohoto univerzálnějšího základu docházelo později k výhradním specializacím na ovládaní okolité hmoty. Takové modely nás vnáší do dnešní reality, kdy jsou všechny popsané možnosti otevřeny a proto se jako takové studují.   

 

Obr č. 3 - Porovnání postavy australopitéka a člověka a jejich reakce na nebezpečí

 

 

 

Redukce těla i chování a iluze dokonalosti

 

Ke specializaci patří poznání, že dochází nejen k rozvoji používané anatomie a chování, ale také k redukci toho, co se nepoužívá. To proto, že živé organismy vždy hospodaří s energií. Proto je třeba brát nápady typu "evoluce spočívá jen v přidávání nových a nových a složitějších a dokonalejších vlastností organismu" jen jako společenské klišé. Pochopitelně mizí i nepoužívané chování. Zůstává vždy jen to, co má stálý a aktuální význam, třeba i v pozměněné podobě. Smysl specializace tkví v tom, že něco získáváte vždy za cenu, že jiné ztrácíte. Neexistuje organismus, který by se rozvíjel po všech směrech, aniž by někde nepřistoupil k redukci.

 

Poznámka

Jinak se chovají geny. Těm se časem jejich záznam víc a víc rozšiřuje. Proto byste například podle genetické výbavy jednoho organismu správně typovali, že se jedná o nějakého složitého korýše, snad nějakého raka nebo kraba. Avšak samotné tělo onoho živočicha (svijonožce rodu Sacculina) je podobné spíše kupce slizu opatřené tenkými vlákny, která jako kořeny houby prorůstají do svého hostitele, aby jej ovládly a využily.

 

 

Velká výpověď nejmenších kůstek těla

 

Klasické vztahy morfologie a očisty organismu ve stylu speciálních čistících orgánů, které registrujeme už u mravenců, jsou u primátů značně zajímavé. V nehty přeměněné drápy u primátů mají nové specifické vlastnosti a ruka užitá k očistě je překvapivě koevolučně spojena s ošetřovanou (čištěnou) tkání. Vztah čistícího aparátu a očistného chování je posilován minimálně a jistě značně významně selekcí, kdy hygienu nedodržující živočichové rychleji podléhají infekcím.  Proto je vždy na straně primátů nějaký způsob, jak nahradit drápy, které se k očistě srsti dobře hodily. U poloopic je na spodní čelisti z řezáků vytvořený jemný hřebínek. Outloň váhavý si k očistě dopřává dlouhého speciální ho drápu, který se znovuvytvořil z nehtů. Opice jsou vesměs malé, takže i jejich konce prstíků jsou přirozeně drobné a spolu s ústy se také hodí k očistě. Jak si však poradí s hygienou velcí lidoopi? Úměrně velikosti je logické u nich předpokládat i velké a silné konce prstů.

Ale takto by to přece nemohlo fungovat. Proto jsou konce prstů lidoopů zúžené do špiček, aby soustředěná péče, kterou věnují srsti, byla co nejúčinnější.

U australopitéků a také u nejstarších lidí však nacházíme drobné kůstky konců prstů do stran rozšířené kostěnou lištou. To proto, že konce prstů musí být rozšířené, aby snadno přítlakem větší plochy fixovaly ten předmět, kterým takový tvor právě manipuluje.

Takové prsty se však nehodí k péči o srst. Pochopitelně je to přímo ložená nápověda k otázce vzniku ,,holé“ kůže, kterou mají lidé.

 

 Obr č. 4 - Lidoopi si čistí srst tenkými konci prstů a člověk nebo australopiték se myje nebo natírá bahnem rukou se silnými prsty

 

 

Poznámka

Možná, že nám připadne zcela obyčejné, když vidíme malé dítě se strupy na kolínkách a na loktech. Zcela běžné zranění malých vesnických chlapečků z poloviny minulého století, kteří ještě neumí tolik držet rovnováhu a při zastavení je setrvačnost překotí na zem. Strupy na lidské kůži není třeba strhávat a rána se pod nimi dobře hojí. Jiní osrstění savci tuto schopnost postrádají a zde je pak třeba, aby se strupu zbavovali.

Můžeme mít tedy podezření, že holá kůže takovou schopnost regenerace pod strupem potřebovala. Protože kousek nad zemí se pohybující malý bipední tvoreček snadno dostal do otevřené rány infekci a také by se nedokázal sám účinně o takové zranění starat. Proto je docela možné, že bez takto se chovající holé kůže by byla plně rozvinutá pozemní bipedie (chůze po dvou nohách) značně riziková. Připomeňme, že by se do otevřené rány dostal prach ze stezky velkých býložravců a tetanus by se stal příliš reálnou hrozbou.    

 

 

Specializace na zpracování okolité hmoty přináší určité zvláštnosti

 

Celou dobu existence podléhá i člověk těm nejzákladnějším biologickým zákonitostem a pravidlům. Jakmile si při výkladu vzniku člověka a jeho chování začneme hrát na výjimky, okamžitě se ocitneme v bludech. Podivuhodně rozvinuté – hypertrofované oblasti chování jsou především komunikace a organizace. Tyto budou souviset s možností posílit samotnou specializaci – tj. posílit schopnost ovládání okolité hmoty. Pochopitelně, protože skrze společnost a pomocí komunikace se dostanete snáze k návodům jak ovládat okolitou hmotu. Děje se tak podle jedné ze základních vlastností živých organismů – hospodaření s energií. Místo energeticky náročného zkoušení, tápání a objevování osamoceným jedincem, stačí získat informace jak co udělat nebo jakých chyb se vyvarovat od jiného zdroje. To se zase děje díky dalším základních vlastnostem živých organismů – schopnosti komunikace, organizace a samoorganizace (na principu interakce). Takto lépe fungující společenstva jsou pak ve vzájemné konkurenci upřednostněna. Ale společenství nepřináší jen posun v rámci konkurenčního boje. Podporuje také v daném směru zájem jedince uvnitř superorganismu.

 

 

Memy

 

Superorganismy (společenstva, společenství, společnosti) přináší i klidné a bezpečné prostředí, kdy se jedinci vzájemně podporují přirozenou nápodobou, která je v přírodě velmi rozšířena a to například i u běžných sociálních ještěrů. Jedinec má vždy zájem o to, o co se zrovna zajímají ostatní, ačkoli sám by o daný podnět v danou chvíli zájem nejevil (vlastnost takové nápodoby je u primátů dobře a dlouho známa). Oproti tomu menší, kladně orientované superorganismy vytvářejí vnitřní bezpečné prostředí - ,,domov“, kde jsou jedinci uvolněnější, hravější, odvážnější a zvídavější. Psychologie superorganismu tedy sama rozvíjí a posiluje určité chování pozitivní cestou. Víra v evoluci, která kráčí kupředu jen selekčním ničením velké hromady ,,nepohodlných“ je přece jenom příliš bubákoidně zjednodušující a ne vždy realistická. A tedy také podezřelá svou rozmařilou nehospodárností a to zvláště u velkých primátů, kteří se na úrovni jedince tak dlouho vyvíjí.

Na tomto biologickém základě nápodoby, běžném u sociálních živočichů (podpořené speciálními neurony – tzv. zrcadlovými neurony), stojí šíření inovací v chování - zvané memy. Memy se v populacích šíří podobně jako bakterie na Petriho misce v živném roztoku. Memy mohou vznikat, šířit se různou měrou a zase mizet. Pochopitelně v lidské společnosti mají memy zásadní úlohu při vytváření kultury. Na rozdíl od bakterií v biologii mohou někdy memy zcela zmizet a objevit se později znovu a navíc se mohou objevit i na více místech současně.     

 

Obr č. 18 -  Živočichové ovládající okolitou hmotu

 

 

 

Specializace je běžný a obecný jev, ale úplná specializace na ovládání okolité hmoty je skutečně ojedinělá. Proč?

 

S touto nezvyklou skladbou rolí je člověk zvláštní a jedinečný, ale nestojí za ní žádný zázrak ani nový mechanismus, ale obyčejná a zcela normální specializace, i když nezvyklým směrem. Kdybychom neměli my a australopitékové po svých lidoopích předcích volný, pohyblivý ramení kloub a po opicích šikovné ruce a binokulární vidění, nikdy by totiž k takové specializaci nemohlo dojít. Neměli bychom ani vhodné prostorové mentální mapy, na kterých by se dalo stavět. Specializace člověka a australopitéka na ovládání okolité hmoty je tedy konstrukčně podmíněna jeho osobitou, zcela náhodnou a konkrétní evolucí, kdy se řadí jedna konkrétní specializace za druhou a to v určitém funkčním pořadí.

Pokud tedy hledáte v dalekohledu namířeném na vzdálené hvězdy spousty jiných civilizací kdesi ve vesmíru, je to pro vás asi velmi špatná zpráva. Statistika určitě nebude na vaší straně. Hledání ,,takzvaných mimozemských civilizací“ se opíralo o dobovou víru (která má dodnes své věrné), že cílem evoluce je vyprodukovat civilizace. Ale takové přesvědčení bylo přímo učebnicovým produktem antropocentrismu. Evoluce nemá cíl, je to jen mechanismus. A možná bude ještě hůř, evoluce nebude jen jeden mechanismus, na místě je podezření, že je to až příliš zjednodušené a zkomolené. Daleko přesnější bude představa, že evoluce je jen pouhý lidský umělý souhrn jiných, daleko základnějších vlastností živých organismů, které si chtějí jen "zachránit zadek".

 

Obr č. 5 barevný  - Člověk a výtvory jeho rukou

 

Poznámka

Kulový ramenní kloub, který mají lidoopi, v případě souběžně probíhajícího vzniku u jihoamerických chápanů naznačuje, že vznik konstrukce těla typu lidoop není zase tak zcela unikátní. Nicméně aby paralelně vznikl skutečný lidoop, bude zřejmě nutná i správná velikost a jisté neurální zúžení. Ale velikost jihoamerických opic a tedy i chápanů je poměrně malá. Jihoamerický prales má totiž omezené zdroje. Proto se v tomto pralese nevyskytují skutečně žádní velcí savci. Největší z nich jsou kapybara, jaguár, tapír a člověk. Toť vše. K omezením dalších evolučních cest tedy může přispět potravinová produkce prostředí, ale možná i příliš zdařilá konstrukce těla (včetně úžasně šplhavých a dlouhých nohou a obratného ocasu), která možná až příliš rozptyluje pozornost mentální mapy. Konstrukce těla (včetně vzácného výskytu kulového ramenního kloubu) tedy ještě sama o sobě neznamená automaticky záruku dalšího využití daných preadaptačních možností. Na objevení kulového ramenního kloubu někde ve vesmíru je tedy možné se dívat spíše ještě skeptičtěji, protože i sama tato vzácnost stále vůbec nemusí automaticky postačovat ke vzniku ,,lidoopa“ s mentální prostorovou mapou koncentrovanou do jednoho bodu, natož pak ke vzniku specialisty na ovládání okolité hmoty.

 

 

 

 

 

II) EVOLUCE v praxi i teorii

 

 

Evoluce – slovo chápané a vnímané mnoha protichůdnými způsoby

 

Je dobré mít na paměti, že označení ,,evoluce“ vlastně vzniklo zcela uměle. Sice inspirováno přírodovědnými poznatky, ale původně měla ,,evoluce“ za úkol být prostou protiváhou nebo nahradit termín  ,,stvoření“. Přičemž samotný termín ,,stvoření“ byl vytvořen jen v teologické a společenské oblasti, nikoli v oblasti biologie. Takto se bohužel od samého začátku do ,,evoluce“ vnesla automaticky umělá jednotnost a s ní pochopitelně řada nepřesností a nedorozumění.

 

Evoluce v paleontologii (bezobratlí a obratlovci)

 

Rámcové řešení konstrukce těla versus konkrétní druhová specializovaná konstrukce těla s vnitřní morfologickou flexibilitou

 

V momentě, kdy na přednášce o trilobitech, klepítkatcích, korýších nebo hlavonožcích chcete propojit téma s tím, jak je dnes představována evoluce, velmi rychle se dostanete do značných potíží. Evoluce trilobitů evidentně nezkouší, co se týká výrazných funkčních proporcí, ,,všechno možné“. Spíše proměňuje stávající a to sice odvážně, ale jen v rámci určitých hranic.

Proto není vůbec od věci postup otočit a podívat se na evoluci pávě jen z pohledu paleontologie. Současné informace o evoluci, spojené většinou s evoluční biologii, jsou až příliš teoretické a nebo přespříliš jednostranně orientované na určité oblasti stále přece jen začínajícího genetického výzkumu. Snaha aplikovat právě takové disharmonické evoluční představy do reálné paleontologie odhaluje určité nedotaženosti.

Proto bude spravedlivější spíše popsat, jak se v paleontologickém materiálu uplatňují jednotlivé určité evoluční děje. I když o nich samých nic konkrétního nebudeme s určitostí raději tvrdit.

Předně vezmeme-li si skupinu všeobecně známých a obyčejných trilobitů, jejich základní členění těla, stejně jako základní morfologie, zůstávají u této skupiny zachovány. Proporčně proměnné jsou především jednotlivé části vnějšího skeletu spíše v dílčích ohledech.

Přes nejpodivuhodnější, jakoby výrazné proměny samotného těla vnějšího skeletu je vždy dobře patrné, že se jedná o trilobita. Základní členění karapaxu je čitelné. A tušíme, že se výrazně nemění ani nohy trilobitů. Jen tušíme, protože měkké části samotného těla se téměř nedochovávají. Patří sem makadla, ocasní přívěšky, žábra a nohy. Žábra a nohy vyrůstají vždy stejně jako u ostrorepů z poměrně tenké středové lišty. Kdyby však došlo k zesílení pancíře nohou, tyto by pak už byly paleontologicky dobře dochovatelné.

U trilobitů nesledujeme vznik extrémních pevných makadel ani pevných klepet ani chapadlovitých útvarů. Nohy se mění v plovací aparát jen ojediněle, přitom se neproměňují ani v extrémně dlouhé kráčivé končetiny.

Evoluce se tak u trilobitů jeví zcela poklidnou a nenápadnou a to přes stovky milionů let existence trilobitů. Evidentně je variační škála proměn trilobitů vázána jak hlavními znaky těla trilobitů, tak typy tkání, které omezují a vymezují mechanicky konstrukčně inovační proměny těla. Tím je myšlena spodní měkčí část konstrukce těla. Jako by konstrukce byla ideální a přes nejrůznější varianty s ní nešlo nic dalšího dělat. To přesto, že některé vedlejší skupiny příbuzných organismů pouští fantazii tvarů uzdu.

Nejpravděpodobněji nikdy nebyla vytvořena skutečně pevnější část skeletu nohou, takže ty se nemohly přeměnit v mechanicky bodově více namáhané aparáty.

Podobně dopadneme, když s trilobity porovnáme klepítkaté ostrorepy. Jejich výskyt od kambria po recent (současnost) znamená stále tentýž tvar těla i konstrukce. Jejich tělo je neseno pevným skeletem klepítkatých nohou. Teoreticky by určité omezení proměnlivosti nohou mohly znamenat konstrukční partie jejich umístění a to stále na poměrně úzké středové liště spodní části těla.

Je možné, že umístění svalů nebo hmota nosného skeletu nohou nedovolují větší praktickou variabilitu. Důležitý je však také typ tkáně cév, které buď vytvářejí jakousi rovnoměrnou žebříčkovitou strukturu, kdy je jeden segment podobný druhému, nebo tvoří určitý cévní pletenec rozvádějící tu nejkvalitněji prokysličenou krev do speciálně omezeného množství nohou co nejvýhodnějším způsobem. Tyto nohy pak nasedají tak, aby se k jejich svalům tato krev dostávala co nejpohodlněji jako například u různorepů. Ostatní páry nohou jsou pak velikostně pochopitelně redukovány jako u raků nebo u krabů. Se vzrůstající vzdáleností od srdce je to se zásobováním kyslíkem obtížnější.

V paleontologii bezobratlých to vypadá, že se zde děje to samé co potkalo letectví v padesátých a šedesátých letech, kdy vznikají konstrukce letadel, které jsou pro své účely tak ideální, že mohou pohodlně létat dodnes, pokud se vybaví elektronikou.

Sledujeme-li korýše, například ráčky a raky, štíry, pavouky a další množství skupin bezobratlých, zjistíme, že stomilionové natož desetimilionové časové epizody jejich existence na ně nemají další výrazný vliv. Jejich základní tělesná konstrukce zůstává nezměněna a sledujeme především jen proměny velikosti klepítek nebo hmatových makadel, struktury kutikuly. Prostě se jen mění proporce.  Procházíme-li naše domácí brouky nebo domácí motýly, sledujeme totéž dodržování základních proporcí a konstrukcí.

Evidentně spousta druhů živočichů je evolučně proměnná spíše dílčím způsobem, základní dělení těla zůstává nedotčeno.

Vysvětlení je hned několik. Samotná konstrukce těla jakož i základní rozměry a tvar spolu s užitými typy tkání dovoluje jen určité nepodstatné konstrukční inovace. Živočich se pak mění především tam, kde je propojen s okolím, na jehož podněty může reagovat – nohy, makadla, kousací a uchopovací aparát, zažívací trakt, žábra a kůže - kutikula.

Omezujícím konstrukčně inovačním faktorem pro nohy jsou evidentně jejich funkce, které mohou být univerzální. Kupříkladu pokud trilobiti užívali nohy k uchopování potravy a jejímu posunování směrem k ústnímu otvoru odzadu dopředu a přitom ještě zajišťovali stání na podkladu, nohy tak musely být značně univerzální.

(Tématu se věnuje překvapivě stručný a přitom výstižný článek ,,Za podstatou stavby těla“ Libora Baláka a Martiny Červené, spojující velmi logicky a jednoduše konstrukci těl živočichů s jejich základní fyziologií a aktivitou.)

Sledujeme-li polokulovitý tvar těla ostrorepů, krovky brouků, krunýře želv či mozkovny lidských lebek, tyto tvary nám napovídají, že je zde souvislost mezi rozložením mechanických sil, které na ně působí a jejich tloušťkou (pevností).

Nabízí se jednoznačně podezření, že určitá konstrukčně materiálově daná řešení spolu s určitou konkrétní fyziologií cév a svalů umožňují spíše už jen dílčí proporční proměny než proměny zásadního charakteru. Proto jsou v čase proměnné jen určité partie těla, aby se konkrétněji adaptovaly na konkrétní strategii živobytí - specializaci, zatímco jiné parametry zůstávají zcela nedotčeny.

Procházíme-li opakující se konstrukce těl obojživelníků a plazů, souvisí stejná základní šablona těla zase s možnostmi zásobení okysličenou krví a celkovou aktivitou organismu i senzorickými návyky pro jejich upřednostnění například zdvižením přední části těla.

Vnitřní kostra aktivních a pohyblivých savců (s dlouhodobě výkonnou fyziologií) tak dává právě u savců značný rozptyl ve strategii konstrukce těla. Přitom jak kostra, tak lebka se vzájemně liší výčtem kostí jen minimálně. Rozdíly jsou především až ve velikostech a v proporcích.

Všímáme si tak, že dochází k rámcovému řešení konstrukce těla a v tomto rámci se pohybuje celá řada nejrůznějších adaptací. S teoretickou možností se z této šablony nečekaně vymanit návaznou změnou metabolismu, změnou potravních návyků, přemístěním se do zcela odlišného prostředí (voda, zem, vzduch). Tyto změny jsou čím více pravděpodobné, čím širší typy různě účinných tkání je daná skupina živočichů schopna vyprodukovat. Naopak čím je taková možnost produkce více typů tkání menší, tím se omezuje možnost vzniku dalších odlišných konstrukcí.

Co je za statistickým nepoměrem mezi rámcovou konstrukcí organismů a konkrétní druhovou konstrukcí, není pro nás a dané tma vzniku člověka až tak podstatné. Podstatné je, že se to takto děje a je nutné to akceptovat. (V logice se prostě upřednostňuje děj statisticky pravděpodobnější před dějem statisticky méně pravděpodobným.)

 

 

 

Závěr

 

Pochopitelně už jen odhadem můžeme spekulovat, že je za druhovou proměnlivostí běžný autonomní adaptační fyziologický potenciál nebo snadná a poměrně pružná proměna jen té části genetického materiálu, který je jednodušší (snadněji obměnitelný). Kdežto u typů tkání, za kterými stojí složité genetické vazby, které je těžké narušit tak, aby vznikla nová, funkčně výhodná tkáň, bude druhová proměnlivost omezena.

 Stejně tak podstatné je, že genetický materiál se nechová pro organismus zásadně genocentricky (jak si představuje Richard Dawkins – kniha ,,Sobecký gen“). S genetickým materiálem organismus zachází za určitých okolností podle potřeby (epigenetika). A nakonec je nutné vědět, jak dokládá paleontologie a zoologie, že samotný určitý genetický materiál není pro danou funkci nebo tvar těla rozhodně nenahraditelný, ale naopak sledujeme-li konstrukce těl různých organismů (dlouhozobka – kolibřík, krtonožka – krtek, vakokrtek – krtek, ježek – dikobraz, vakoveverka – poletucha, vakovlk – vlk, atd.) vidíme, že za stejným konstrukčním řešením tkáně organismů mohou stát evidentně a zcela průkazně nejrůznější geny.

Studie proměn genů a světločivných tyčinek a čípků očí hlubokomořských ryb zase dokazuje proměnlivou plasticitu genů i tkání, kdy nejdůležitějším a jediným neměnným hlavním kritériem je konstrukce a funkčnost tkáně. 

 

 

Co to znamená pro model evoluce člověka?

 

Pro nás, pro představu evoluce člověka, to znamená, že se budeme držet tohoto paleontologického modelu obecné evoluce a tak ani u vývoje člověka nebudeme očekávat nějaké naprosto nové zázračné typy tkání a žádné zcela nové odlišné parametry konstrukce těla. Vše kolem evoluce člověka a konstrukce jeho těla budeme vysvětlovat jen v mezích běžné rámcové anatomie primátů a obecných anatomických zákonitostí.

Tato kapitolka je značně zásadní a základní. Nesnaží se příliš vysvětlit podstatu evoluce, zato tím spolehlivěji popisuje, jak vlastně evoluce pracuje.

Vůbec nekoketuje s evoluční biologií a vyhýbá se genetice, která toho zatím může spíše více zkomplikovat než vysvětlit (jak už kdysi trefně komentoval známý britský spisovatel a lékař Richard Gordon v knize ,,Podivuhodné dějiny lékařství“). Tato kapitola tu je jako samostatný a velmi spolehlivý kontrolní a pramenný element, opírající se o ohromné množství paleontologického materiálu bezobratlých a obratlovců. Je tedy takovou paralelní velmi spolehlivou součástí práce.

Následný výklad evolučních mechanismů se však už více blíží evoluční biologii a snaží se proniknout do podstaty – do konkrétních principů a dějů a příčin samotných evolučních nebo jen adaptačních procesů. Tím je pochopitelně následná práce zaměřená na jednotlivosti, ve kterých je možné se snadno utopit. Proto je dobré stále myslet na to, že tyto mechanismy působí zaráz a že, viděno z perspektivy, se budou jevit právě tak, jak bylo popsáno v předchozí kapitole o paleontologii. Aby nedocházelo ke zkreslení z důvodu vytržení jednotlivostí od reality, i tato oblast se otevírá praxi, čímž nabude na věrohodnosti ověřováním.

Přestože tato kapitola o evoluci v paleontologii obsahovala jen něco málo přes dvě strany strojopisu, je ji možné považovat za nosnou a následné povídání o principech evoluce po kapitolu ,,Příběh skutečného člověka“ je přes svou důležitost spíše doplňujícím textem. 

 

 

 

Autonomní adaptační mechanismus

 

funguje na úrovni jedince, kdy tkáně reagují na protěžování běžným, ale významným fyzickým posílením (např. změna hustoty a směru trámčiny při hojení a námaze). U modelu leguána, který se dostal poprvé na Galapágy, právě takový mechanismus byl základem, který se upevňoval a rozvíjel. Jedná se o velmi rychlou pohotovou adaptaci rozvíjenou na základě preadaptace. To znamená, že organismus má co rozvíjet a na čem stavět, protože už potřebnou tkáň na tom správném místě má. Leguán mořský svou adaptací na mořské prostředí nevybočuje z rámcové obecné konstrukce platné pro velké leguány. Nicméně vybočí co do nové vlastnosti tkání a to je schopnost extrémního výdeje minerálů a živin zpět do organismu, což je reakce na extrémně tvrdé podmínky prostředí.

Konkrétně, protěžované tkáně se mění, aby byly odolnější, a organismus se stává rezistentním. Jak se ukazuje na materiálu galapážských pěnkav, jejich rozdílně konstruované zobáky souvisejí s hospodařením právě autonomně nabytým dědičným (,,negenetickým“) potenciálem, kdy je pak spouštěčem té správné tvarové formy zobáku a hlavy už i jen samotná převažující potrava. Pro danou populaci je takové střídání tvarů bez zakotvení v samotných genech zcela postačující. Vzhledem k měnícím se podmínkám na ostrovech v momentě příchodu jevu El Niňo je taková plasticita výhodná a zakotvení v genech by bylo naopak zničující.

Mořští leguáni zase reagují čerpáním zdrojů z vlastního těla tak, že u samotného s hladem zápasícího jedince dochází až k jeho extrémnímu zmenšení.

Není vždy prospěšné, aby se změny organismu hned vázaly dědičně přímo v genech. Mohlo by to být v některých případech i nevýhodné a pro organismy i fatální. Změny prostředí totiž mohou být dočasné. (Evoluční couvání už jednou v genech uložených změn je komplikované, ne-li přímo nemožné. Dané orgány se mohou opětovně jenom zvětšovat nebo zmenšovat a měnit různě tvar, ale jejich radikálnější změny jsou nevratné a tak, když je třeba se vrátit k výchozí formě, děje se tak nejčastěji zase zcela novým způsobem.)  

Pokud se ukládání informací děje přes dědičné mechanismy, děje se tak raději přes epigenetiku nebo přes jiné mechanismy komunikující mezi organismem a geny (minimálně přes varianty genů). Že toto prokomunikování existuje, naznačuje porušování matematických modelů nahodilostních mechanismů, které by pro kladné mutace mělo platit (různé části těl obratlovců v paleontologickém materiálu se mění statisticky různě a to hned v určitých koevolučně propojených celcích, kdy je pohybový aparát měněn spolu se senzorickými orgány i neurální tkání /Brzobohatý, Evoluce obratlovců/).

Pro názorný příklad uvádím, že i někteří fundamentalističtí zastánci nahodilých mutací, coby zásadního evolučního motoru, zastávají nově i názor, že kolem jedné mutace, například u prodloužení čenichu u tapíra v chobot, není třeba čekat s hlavou opřenou o větev miliony let a miliony jedinců na další příhodné mutace, jako posílení krku, prodloužení nervů do čumáku, prodloužení dýchacích dutin či trubic a cév. Tady, že organismus se s ledasčím vyrovná už na úrovni jedince autonomní kompenzací.

Tento pokrokovější názor se objevil poté, co současná média a sítě přinesly informace o čtvernohých zvířatech, která se narodí jednou bez zadních podruhé bez předních nohou. Okamžitě se adaptují, kostra a svalstvo se pohotově změní a přestaví. Změní se pohotově i nervatura a také cévní systém.

Ovšem pokud je organismus schopen reagovat tak rozsáhlým způsobem v autonomní oblasti, nepotřebuje už žádný vnitřní štulec ve formě mutace. Jen prostě reaguje na změny podmínek. Nic nového, vždyť základní vlastností organismu je reakce na podnět.

 

 

 

Preadaptace

 

znamená předpřipravení. Tkáně, které už fungují určitým způsobem, stejně jako konstrukce těla, která už řeší určitou značnou část nových potřeb, jsou využity i v nových podmínkách, kde je pro jejich uplatnění významná příležitost. Jsou jen mírně pozměňovány – vylepšovány (optimalizovány) pro lepší účinnost nebo životnost.

Pokud je nutná změna příliš velká nebo jde jiným směrem než dosavadní konstrukce a fungování organismu, tento prostě vymírá.

Ukázkovou preadaptací jsou například velcí býložraví leguáni. Mají předoční solné žlázy kvůli odbourávání soli z rostlinné stravy. Koncentrovanou solanku pak vyprskávají nozdrami. To je velmi výhodná preadaptace v momentě, kdy se leguáni ocitnou na jihovýchodě Galapág, kde mohou konzumovat jen mořské řasy spolu s mořskou vodou. Nadbytečné mořské soli se zbavují zase pomocí těchto speciálních žláz. Preadaptace se však týká i jejich nohou se silnými drápy. Ty jsou v Americe schopné nést tělo bezpečně i vysoko nad zemí nebo při šplhání po stromech. Silné nohy s mohutnými drápy se na Galapágách uplatní jak na skalách na souši, tak při plavání nebo hákování na podmořských kamenech a skalách. Původní silný leguání ocas při pravidelném plavání v moři u galapážských leguánů zvýšil svou účinnost bočním zploštěním.

 

Poznámka

Rekonstrukce příběhu leguána mořského, coby jediného mořského ještěra (z 2800 druhů současných ještěrů) naznačuje, že za jeho adaptací byla daleko pravděpodobněji souhra mimořádných příznivých preadaptačních okolností než zkoušení nahodilých mutací genů. Například suchozemská želva, pokud se ocitla na galapážském leguáním ostrově typu Espaňola, nebyla schopna vzdorovat prostým mechanickým potížím při zdolávání pobřežních skal při vstupech a výstupech z moře. Pomineme-li nepříznivou tělesnou konfiguraci pro šplh a skoky, velké býložravé želvy s kulatým krunýřem automaticky obdařené gigantotermií nemají zdaleka takovou možnost tuto aktivně upravovat. U příliš velkého pevného kulatého těla se totiž drží spíše průměrná teplota, odvozená od součtu teplot, kterým bylo toto tělo během dne a noci vystaveno. Ale k některým procesům je třeba teplotu navýšit. Například k rozmnožování. Bohužel, když dochází k ochlazení těla želvy během pobytu v příliš chladné vodě, nedovedou želvy navýšit proces ohřevu. Krunýř nemá zásadní barvoměnu, jeho kulatý tvar neumožňuje nastavit slunci podstatnou plochu.

Naopak proměnlivý náklon žeber a trupu leguána, jak v horizontálním, tak vertikálním smyslu, umožňuje zachytit maximum dopadajících paprsků v kteroukoli denní hodinu, navíc leguáni snadno mění tóny ze světlé po velmi tmavou. Co se týká nutného navýšení teploty, velcí leguáni svojí gigantotermie využívají jako preadaptace, u želv hraje proti nim stejně jako jejich obranný krunýř a pomalé sloupovité nohy postrádající horolezeckou mrštnost. Suchozemským želvám by tedy nepomohlo ani to, že jsou poměrně obstojnými plavci, ani to, že by snad jejich tkáň také dokázala vyloučit přebytečnou sůl z rostlinné potravy z moře (což, jak naznačuje některá literatura, bude možná neřešitelné).

(Mám neodbytný dojem, že současné suchozemské želvy možná budou na tom s mořskou vodou podobně jako sladkovodní želvy, tj. vyrovnávání tlaku různých koncentrací solí na buněčné membrány není zrovna ideální. A aby želvy vydržely ne zrovna nejlepší odolnost svých buněčných stěn, navyšují si uvnitř organismu například obsah kyseliny močové, aby vyrovnaly osmotický tlak. A to jsme jen u brakických vod, kdy některé želvy musejí alespoň dorovnat odvodňování pitím sladké vody. To je na umírajících galapážských ostrovech značný problém. Nicméně pobyt ve vodě by se tu musel omezit na minimum, stelně jako u leguánů. Na Galapágách nemáme plně ve vodě žijící býložravé plazy, pobyt ve vodě je vždy jen dočasný. Vzhledem k celkovému počtu hodin za den je jen malým zlomkem. Pro plazy nepříznivý proces poškození organismu slanou vodou je tak minimalizován.

Netuším, jaký rozdíl je v tomto směru mezi herbivorem a masožravcem, ale je možné, že některé rostliny mají vysoký obsah solí na rozdíl od masa a bylinožravé želvy by mohly mít potenciál sůl lépe vylučovat (jak se ostatně děje právě  u některých leguánů). Sladkovodní australské želvy, které se změnou životního prostředí ocitají dnes v braktičtějších a slanějších vodách, budou totiž nejpravděpodobněji vždy masožravé želvy, takže data pro daný model nemusejí být nejideálnější.

Také se při revizi modelů nenechme zmást slovníkovými hesly o všežravosti některých mořských želv, myslí se tím různá živočišná potrava všeho druhu.

Pro laika je matoucí, proč tak složitě řešíme vstup suchozemské býložravé želvy do vody na Galapágách, když, obecně vzato, to není přece žádný problém ani teplotní ani se salinitou prostředí. Laik bude mít pravdu, že kolem Galapág stále proplouvají bez újmy na zdraví mořské karety. Ale to jsou pouze shody symbolů, ve skutečnosti porovnáváme jiné časové linie, a zcela jiné živočichy.

Nenechme se tedy zmást velkými mořskými karetami putujícími studeným Humboldtovým proudem kolem Galapág. Ty jsou speciálně přizpůsobeny mořské vodě už nejméně 100 milionů let a také vzhledem ke specializovanému organismu na určitý druh potravy přežívají karety i za teplotně zcela drastických podmínek, které by suchozemská býložravá želva rozhodně neunesla. Karety tak trochu připomínají chladnomilné hatérie, i když toto je příměr možná poněkud přehnaný a želvy mají určitou drobnou strategii, jak se alespoň trochu na svých cestách jižním Pacifikem zahřát. Navíc karety jako takové existovaly už v závěru období druhohor, tedy nejméně 75 milionů let. Náš příběh s osídlováním Galapág je starý nanejvýš něco mezi 15 až 8 miliony let a odvíjí se od příznivějšího přiblížení Ameriky Galapážským ostrovům, kdy bylo možné pro organismy ustát cestu Pacifikem.

 

Preadaptace sama souvisí s autonomním fyziologickým adaptačním mechanismem, případně později s dědičností (epigenetikou a nebo možná po nepřetržitém užívání nové vlastnosti pak při příležitosti náhodného přepisu v DNA – snad v rámci tikotu genetických hodin skončí takové dědičné zápisy v genech).

Z pohledu preadaptace jedna anatomická změna navazuje na druhou. Nebudou se objevovat nenadálé zvraty. Proměny délky ocasů a krků šplhavých varanů budou odvoditelné jak od pozemních, tak univerzálněji žijících varanů. Dlouhé špičáky některých agam zase budou odvoditelné od univerzálnějšího chrupu jiných agam. Stejně tak špičáky šavlozubých koček vychází z normálního kočičího chrupu. Dokonce, když se rozhlížíme po místnosti plné savčích lebek, zjišťujeme u nich stále stejné lebeční kosti, jen se neuvěřitelně proměňuje jejich tvar a velikost. Ani člověk není žádnou výjimkou, i jeho hlavu tvoří tytéž kosti, jako mají ostatní savci.

Pěkným příkladem preadaptace je tělo ocasatého obojživelníka, které svou univerzálností vyhovuje natolik, že jej nacházíme jak u této skupiny, tak u velké skupiny plazů. Sledujeme jen proměny určitých anatomických partií nebo tkání.

 

Obr č. 6 - Leguáni připlouvající na Galapágy

 

 

Selekční - konkurenční tlak

 

se u živočichů projevuje v podobě zápasu – soutěže, kdy se snaží jedinec, superorganismus nebo druh uplatnit takové chování nebo vlastnosti, které by jej existenčně upřednostnily před podobně zaměřenými živočichy. K zajištění vnímavosti konkurence slouží adaptace vnímání a zájmu - co se děje u takové konkurence. V tomto případě je jedinec postaven ,,proti všem“.

 

 

Plošně pozitivní - konkurenční tlak

 

Druhá podoba konkurenčního tlaku se odehrává uvnitř superorganismů, kdy se uplatňuje schopnost vnímání - co se děje uvnitř superorganismu. I tady se využívá adaptace k vnímání zájmu o dění u ostatních jedinců a následné snahy nenechat si vzít příležitost a zavčas napodobit přínosné chování jiných jedinců. Napodobující jedinec musí mít však dopředu nějaké zkušenosti s danou činností nebo alespoň s některými pohyby ji doprovázející. A ten, kdo je napodobován, musí být pro své napodobitele čitelný. To znamená, že mnoho z jeho chování musí být součástí zkušenostních map a databází jeho napodobitelů.

Například malá agamka by si dvě nebo tři hodiny ještě nevzala potravu, ale protože jiné si ji berou, nechce zůstat pozadu a je jimi tak vyprovokována k příjmu potravy (urychluje se tak její růst). Domácí kočka nebo pes také mají speciální zájem právě o tu potravu, kterou vidí konzumovat svého majitele. Takové chování pomáhá navyšovat větší přírůstky, zajišťuje bezpečí a také napomáhá k učení. Je přínosné pro celou danou skupinu blízkých živočichů nebo alespoň pro její valnou část. V tomto případě jde spíše o základní nejjednodušší mechanismus spolupráce v rámci superorganismu.

 

 

Různá statistická frekvence změn morfologie v paleontologickém materiálu

 

V paleontologii obratlovců už nejméně od poloviny 80. let minulého století rozlišujeme, že dochovaný skelet fosilních obratlovců žijících na souši  je nejproměnlivější ve dvou případech. A to u kostí chodidel a pak u zubů. Mění se jejich tvar, charakter, velikost a může docházet i k navyšování jednotlivých segmentů nebo k jejich částečné nebo úplné redukci. Statisticky méně změn nacházíme hlouběji v kostře.

Obecně by mělo tedy platit, že nejproměnlivější a nejrychleji evolučně měnící se tkáň je ta, která je ve styku s okolitým prostředím (nejvíce je vystavena vlivu podnětu). Při přechodu do jiného prostředí, například do vody (nebo při šplhavém životě na stromech), svými proměnami významně reaguje i ocas. V recentním zoologickém materiálu takto dramaticky s prostředím komunikuje také kůže. Naopak tkáň, která je vzdálena a uzavřena před okolním prostředím, reaguje případnou změnou výhodnějšího tvaru podstatně pomaleji nebo téměř nereaguje.

Vše souvisí s celkovou konstrukcí těla organismu, kdy jsou právě chodidla a zuby konstrukčně rozmanité kvůli specifickému dolaďování organismu na nejaktuálnější přímé podmínky, zatímco morfologie těla více ke středu organismu se vyvíjí v podstatě obecnou, vzájemně si podobnou pohybovou aktivitou. Proměny těchto částí skeletu souvisí s celkovou strategií pohybu a mírou celkové flexibility (více v kapitolce o konstrukci organismu).

Vnitřní části skeletu i těla se mění také proto, že na ně přímo působí základní fyzikální síly, jako gravitace, setrvačnost, tlak atd.

Pokud si odmyslíme proměny kostry za účelem specializací a sledujeme jen statistiku četnosti proměn různých částí kostry, registrujeme odlišnost statistik změn uvnitř kostry na jedné straně a na druhé na chodidlech a zubech. Proto, kdyby vše záviselo jen na nahodilých mutacích, zjednodušeně řečeno, musely by organismy odmítat mnohé pozitivní mutace pro vnitřní část skeletu organismů, aby změny odpovídaly realitě. Což je nelogické plýtvání.

Pokud bychom naopak brali za základ proměnu vnitřních částí koster, nahodilých genetických mutací by se nedostávalo zase pro chodidla a zuby. 

Tedy jinak řečeno, faktické evoluční proměny kostry obratlovců jsou disproporční, avšak nahodilé mutace pro změnu kostí by podle teorie chaosu měly probíhat rovnoměrně.

 Navíc musíme ke změnám pohybovým přičíst i koevoluční změnu senzorů, kdy by bez ní byla pohybová změna kontraproduktivní. Z tohoto pohledu je tedy logické buď popřít disproporční statistickou frekvenci změn skeletu v paleontologickém materiálu nebo teorii o nahodilosti mutací. Vzhledem k ohromnému množství dodnes popsaného a zdokumentovaného paleontologického materiálu, je málo pravděpodobné, že bude něco v nepořádku právě s tímto paleontologickým materiálem. Nejpravděpodobněji bude něco zcela v nepořádku s představou zcela nahodilých a velmi vzácných pozitivních mutací. (Doporučený materiál Zbyněk Roček, Evoluce obratlovců,1985) 

 

Poznámka

Pokud se díváme na mláďata čolků velkých Triturus cristatus, jak se vznáší ve vodním sloupci, poněkud nám jejich těla připomínají mořský plankton. Některé larvy krabů mívají podobně jako jiní příslušníci tohoto vznášejícího se společenství všelijaké ty výrůstky, aby se pěkně vznášely. Proto jsou prsty mláďat čolků velkých značně prodlouženy. Jak malý ,,čolek velký“ časem získává proporce dospělce, prsty dostanou normální velikost ostatních čolků. Skoro se chce říci, že vznášení a jemné proudění okolního prostředí je jako určitý stav beztíže a tkáň sama u mláďat čolků velkých se autonomně vrhne tímto konstrukčním směrem prodlužujíc jejich prsty. Pravda, kdyby byla těmto partiím ponechána autonomie i co se délky a tvarů týká, pak by skutečně nemusel být genetický příkaz tak striktní a vždy konkrétní. Prostě by genetika jako taková nechávala pro určité tkáně za určitých podmínek jakousi volnost. To abychom vše nehrotili přes geny jako přes naprosto nepostradatelného a puntičkářského úředníka. Možná je to úředník, ale možná někdy i poněkud volnomyšlenkářský a třeba někdy se smyslem jen pro rámcové zákony.

Z výše uvedeného vyplývá, že tvárnost tkání závisí na stupni prokomunikování s prostředím, se kterým je daná tkáň ve styku. Další návazné koevoluční tvarové změny organismu zase závisí na vnitřním prokomunikování. Specializace novou konstrukcí je pak výsledkem komunikace organismu s prostředím a komunikací probíhající v těle organismu samém.

Není pro nás podstatné v daném případě zkouma,t co je za těmito mechanismy, protože by nás určité zažité koncepce mohly značně mást, například co se týká rychlosti změn. Nejprve je dobré vědět, že například zmenšení celého těla probíhá minimálně stejně rychle, jak ubývá zdrojů v prostředí. Jinak by došlo k vymření dané formy živočicha. (Přílišná aplikace modelů ze současné evoluční biologie, prozatím plná genetiky a velmi pasivních genů velmi skoupých na pozitivní mutace, je prakticky nepoužitelná.)        

Úkolem této práce však není skutečně řešit oblast evoluce, ale seznámit se jen s takovými proměnami, které budeme očekávat u člověka naopak uvědomit si, které evoluční děje v minulosti člověka nenajdeme. A tedy budeme očekávat snadné a pohotové proměny prstů a rukou, jakož i chodidel a také chrupu dávných lidí a australopitéků. A poněkud konzervativnější proměny na jejich samotné vnitřní kostře.

 

 

Vznik nových forem konstrukcí a specializací organismů

(Téma se týká především bezobratlých a obratlovců.)

 

Funkční a selekčně průchozí zůstává pouze ten živočich, který má specializovanou konstrukci jak pro řešení krizových situací, tak pro zajištění běžného života (živobytí).  Kompromisy mezi těmito dvěma zadáními tak vždy mají své výhody a nevýhody. To podle pravidel obecného konstruktérství, kdy vždy při zvyšování jednoho parametru vám jiný uniká. Děje se tak různou měrou, někdy se však objeví i geniální konstrukční řešení, kdy výsledku pomůže šťastná souhra okolností. Je to příklad Vikingů, kteří ve své ,,umělé morfologii – své umělé noze“ - drakaru ke svému cíli plavby veslují. Tím si posilují svaly paží a rukou a procvičují také plíce. V okamžiku vylodění mohou okamžitě zaútočit na vyhlédnutou vesnici nebo kostel a ohánět se mečem nebo sekyrou. Silou i vytrvalostí mohou snadno převýšit jakéhokoli protivníka, protože ten není schopen adekvátně přirozeně trénovat na daný typ boje a ani si trénink na finále načasovat.

Jindy je získávání potravy natolik odlišné od případné možnosti útěku, že organismy takovou rozdílnou strategii rovnou vzdávají a raději zvolí opačný postup, kdy se uplatňuje propancéřování nebo ostny spojené s pomalým pohybem. To proto, že je vše v biologii také řešeno pod taktovkou energetického výdaje, který musí být vždy na straně svého provozovatele.

U konstrukcí těl živočichů se nesetkáváme s nedotaženými řešeními, ačkoli ,,konstrukční kancelář“ je vždy patrná. A nemění se k nějakému ,,ideálu“ více než je nutné (například mořský leguán se nemůže více přiblížit vzoru ryby, protože je limitován zase jak jinak, než hospodařením s energií). Organismy (téměř) vždy vycházejí z předchozích (alespoň naznačených) konstrukcí a jen je upravují. Tedy se zde uplatňuje především preadaptace. Zvláštní konstrukční pikantnosti jako přesmyky a náhlá objevení jsou výjimečné a zřejmě se na nich mohou potencionálně podílet všechna vývojová stádia daných živočichů (tj. neotenie, která bude mít na proměně tvaru lebky člověka zásadní podíl, jak bude později rozepsáno).

U konstrukčně ,,nových“ řešení možná šlo i o prostor, kde se uplatnila dokonce samotná ,,velevzácná“ pozitivní nahodilá mutace, i to je dokonce možné. Dělo se tak například kdysi v dávné minulosti, když se želvám dostala lopatka pod žebra hrudníku (ostatní obratlovci je mají nad žebry). Ale současná embryologie spíše naznačuje, že i v případě želv se využilo právě možností vytvářet plynule změny v konstrukci během vývoje jedince (aby přesmyk u dospělce neznamenal dysfunkci orgánu). Onen přesmyk dobře znají akvaristé u labyrintek, kdy se přechází z dýchání žaber na labyrint, který se poprvé zavzdušňuje. Je to velmi riskantní podnik a v tomto případě znamená, že poměrně velký počet mláďat během rozdýchávání uhyne, protože se ne vše se vždy povede. Ale protože snůška jiker byla velká, zůstane i tak dost jedinců, kteří labyrint správně rozdýchali. Jinak řečeno, proces vývoje jedince můžeme brát jako zkrácený vývoj druhu, ale nesmíme se k této poučce s posvátným výrazem v přivřených očích modlit. Vůbec to tak nemusí být, protože v přírodě je dovoleno vše, co funguje a tak to může být i úplně jinak. U mláďat se tak mohou objevovat vlastní speciální inovace, které jsou v tomto stádiu průchozí, ale v dospělosti by byly obtížné nebo k ničemu (vzpomeňme si na čarodějnicky dlouhé prsty pelagicky se vznášejících mláďat čolků velkých, kteří určitě, co by dospělci, nikdy žádné velké prsty neměli).

To je důležitý aspekt. Nemůžeme totiž skutečně plně pochopit specifickou podobu skeletu jedince, když bychom se nezabývali účelovými konstrukcemi jedince během jeho života, kdy bylo vhodné, aby jeho konstrukce byla určena i pro jinou nebo dokonce jiné specializace. Například mládě varana komodského se na svět dostává coby hrabavý tvor, pak je z něj spíše šplhavý ještěr, v dospělosti je pozemní. Gorila je v mládí šplhavý lidoop, v dospělosti také pozemní. Mládě čolka je plně vodní živočich, dospělec je obojživelný, zatímco mlok skvrnitý má mláďata přizpůsobená vodě, sám je pak už jen striktně suchozemský živočich. A pochopitelně u některých bezobratlých, hned u celých velkých skupin, jsou mláďata plovoucí, se volně vznášející organismy a coby dospělci sedí pevně na zadečku a budují například korálové útesy. Nebo některé medusy Turritopsis nutricula, které se jiným způsobem pohybují a živí ve fázi mláděte a jiným způsobem jako dospělci, si drze až neuvěřitelně s pořadím těchto fází hlavu nelámou a po stáří místo smrti se klidně zase mění v miminko, aby se jednou, až zase dospějí, mohly opět množit. Laik si teď nespíš uleví jadrným výrazem, zato odborník zachová klid, aby s přehledem mohl pronést něco jako: „Ale to je toho, vy ale naděláte, vždyť se jedná jen o obyčejný regresní vývoj!“  (Ale pořád si myslím, že ačkoli se o regresní vývoj snaží před zrcadlem řada z nás, přece jen nám do mistrovství Turritopsise cosi drobátko nějak tak chybí.) Jak říkám, v přírodě je dovolené všechno, hlavně, že to někomu funguje. 

 

 

Záludnosti specializace a podivné adaptace

 

Přesto, že se občas vydává nějaká konstrukce těla živočicha za nespecializovanou, a srovnává se se specializovanou, jedná se vždy o určité nedorozumění. Ona univerzální konstrukce v sobě nese zcela konkrétní specializaci na určitou širší škálu pohybů, vlastností nebo chování. Konstrukce daného tvora je tak specializována právě na onu konkrétní škálu činností. (Pokud i jiná činnost může zapadat do zvládané kategorie a má podstatné podobnosti (i když jiné souvislosti), může být o takovou ,,dovednost“ organismus rozšířen a jedná se o klasické využití preadaptace.

Jiná je úzká specializace, ale k té dochází, až když generace za generací organismů neomylně sledují tutéž velmi úzkou strategii, aby bylo jisté, že se podmínky najednou zase nezmění. Například specializace pandy velké na bambus je skvělá, protože bambus tu byl desítky milionů roků a nejspíše by tomu tak mělo být i v budoucnu. (Pochopitelně organismus pandy nic neplánuje, jen prostě denně konzumuje bambus a to je celé.)

Pokud nemáte tak kvalitní stálý zdroj, musíte být vždy nějak univerzální. Tedy specializovaný na konkrétní univerzálnost. Pokud je vhodné z důvodu hospodaření s energií, aby daný živočich použil vždy přesně tu morfologii, která je vhodná v relativně rychle se periodicky měnících podmínkách, děje se tak přes epigenetiku. Z jedné populace tak máte takovou konstrukci a příště zase odlišnou. Ze stejného genetického vzoru se staví různé konstrukce, ty se rychle střídají, vznikají a zanikají podle podmínek, jak vidíme u sarančat nebo u galapážských pěnkav (a nakonec sem patří i rozličně tvarované profese mravenců – ale tam je strategie trochu jiná). Místo univerzální specializace je v populaci více možných variant, které jsou provázány se svými pro ně optimálními podmínkami. Toto nejsou ani tak skutečné evoluční mechanismy a spadají pod obyčejnou biologickou strategii autonomní adaptace cesty ke chlebu vezdejšímu.

 

 

Pohyb a klouby

 

Značně zásadní pro způsob pohybu i namáhání neurální tkáně je jeho interakce s tkání kostí, chrupavek, vazů šlach a svalů. U savců, kteří jsou kvůli své specifické strategii hospodaření s energií zpravidla velmi aktivní, je pohybový aparát značně posílen a u čtvernožců je na něm dobře patrné dvojí základní dělení. Jeden způsob, často vídaný u býložravců, směřuje k bezpečnému přímočarému úniku před predátorem, tedy rychlému pohybu jedním směrem. Pro bezpečný pohyb jen v jediném směru jsou kosti nohou v kloubech uzamčeny do sebe zapadajícími výčnělky a prohlubněmi. Tak se zamezuje vymknutí nohy do strany u váhově předimenzovaných zvířat, jakými býložravci bývají. Jedná se o jednoduchý pohyb nejenom mechanicky, ale i co se týká ovládacích neutomotorických programů, který se rozvíjejí ještě před narozením a zvládají jej proto i mláďata pár hodin po narození. Typickým příkladem jsou klouby nohou turovitých.

Naopak flexibilní pohyb u takových kloubů, které umožňují volnou hybnost i do stran, provází jednoduché nekomplikované kloubní spoje nohou. Používají jej především predátoři, kteří musí při útoku různě natáčet tlapy předních končetin (ale i potom, při pojídání kořisti si tuto musí různě obratně přidržovat). Pochopitelně je ovládání takových nohou značně neuromotoricky náročné a vytváření programů trvá mláďatům delší dobu. I dospělá zvířata tyto pohybové programy procvičují při hrách. Typickým příkladem jsou přední nohy psů nebo koček.

Koevolučně s končetinami se mění i umístění očnic na lebkách, kdy u zmíněných býložravců sledujeme oči mířící do stran, aby pokryly co největší zorné pole a naopak u predátorů nacházíme prostorové binokulární vidění. Očnice jsou také orientovány podle délky končetin, aby pokryly to zorné pole, které je pro daného tvora nejdůležitější. Proto očnice vysokého slona míří mírně dolů, stejně jako očnice u hladiny žijících ryb, kterým se zase více rozvíjí spodní část ocasu. Naopak u dna žijící ryby mají delší horní část ocasu a oči míří spíše vzhůru.

 

Poznámka

Co se týká procvičování složitých neuromotorických dovedností, podle zákonů hospodaření s energií, neprocvičované programy pochopitelně mizí. To je pravý důvod k hravosti takových živočichů - nutnost procvičování, častého užívání takových neuromotorických programů. Tvrzení, že hra je projev inteligence, je pouhé společenské klišé. Každý procvičuje svůj neurální systém odlišným způsobem. Zatímco lev nebo vlk procvičují svoje neuromotorické programy, tedy manuální šikovnost, turovití si mysl procvičují vytvářením teorií o tom, co se v jejich okolí děje a jak moc jsou změny v okolí pro ně nebezpečné. Správné realistické teorie totiž zajišťují býložravcům energeticky úsporné reakce - neutíkat zbytečně. Jestliže klišé hlásá „pomalejší býložravec je vyselektován“, je to pravda jen z části. Vyřazen je i nehospodárný býložravec, který nerozvíjí teorii o dění kolem a zbytečně se dává na útěk.

 

Z tohoto pohledu je pak daleko lépe uchopitelná i drobná poznámka, že australopitékové a lidé měli pohybově velmi flexibilní skelety (oproti lidoopům). Aplikací předešlého se každá část těla australopitéků a lidí stává unikátním výchozím bodem pro pozoruhodně podrobnou výpověď o schopnostech těchto živočichů (velmi důležitá a zásadní poznámka související s paralelou – památnou větou Arthura Conana Doyla o zločinci, který zákonitě vždy zanechává stopy). Stejně tak způsob života našich předků i australopitéků vždy zákonitě zanechával stopy na jejich skeletech. Proto má dovednost tyto stopy číst takový význam. Zvláště, když paleolitické předměty jsou vzhledem ke své matérii snadno rozložitelné, je zbývající paleoantropologický materiál sám o sobě úžasným zdrojem informací i o onom již neexistujícím rukodělném materiálu. Morfologie nám odhaluje (jak už kdysi Conan Doyle předváděl na postavě Sherlocka Holmese) mnohé informace pro forenzní práci a není žádný důvod, aby se taktéž nevyužila pro paleoetnologii. 

 

Obr č. 7 - Predátor a jeho býložravá kořist

 

 

Strategie zachování kontinuity života

 

Do tématu konstrukce organismu patří také strategie zachování kontinuity života. Ta se uskutečňuje různými způsoby, od prodlužování vlastního věku jedince, přes zajištění pokračování života v potomstvu. Co se týká potomstva, rozlišujeme strategii kopírování a strategii kopírování s mixáží dvou různých dědičností, což sebou přináší určitou možnost variability. Pochopitelně k doplnění a rozšíření individuální variability je překvapivě nakloněna a pohotově nachystána nejrůznějšími způsoby celá řada organismů. Toto téma spíše jen naznačujeme, aby bylo dobře tušit obecnou pestrost přírodních strategií ve snaze si najít vlastní blízký způsob zachování kontinuity druhu.

Na jedné straně je to snaha o co největší množství potomků s tím, že tyto čekají velké ztráty. A na druhé straně je strategie vázaná k minimalizaci mláďat a spojená se zajištěním bezpečí pro mláďata ať fyziologicky nebo chováním – starostí o mláďata. A pochopitelně existuje i střední cesta, kdy se podle podmínek a konkrétní situace taková strategie mění. V prvním případě, jako by se počítalo, že hmota mláďat bude sloužit k nasycení spousty nejrůznějších predátorů. Ve druhém případě jsou ztráty mláďat díky predátorům ojedinělé a většinu má spíše na svědomí úraz, onemocnění a případná, již značně omezená predace. A právě tady je už selekce významná.

Bylo by nepochopením biologie posuzovat úspěšnost živočichů podle jejich snahy se stále a co nejvíce množit, jak se to někdy z přílišné povrchnosti děje. Kupříkladu sebechvála teraristy, chlubícího se, jak se mu jeho ještěři stále pěkně množí, nemusí nutně znamenat, že to je spokojeností ještěrů s podmínkami v zajetí. Daleko pravděpodobněji se zde může jednat o kompenzační reakci na některou z chovatelských chyb. To už organismus ještěra neinvestuje energii do sebe, ale do potomstva. Pokud jste si prožili krušné chvíle jako ještěří miminko a utekli jste doslova hrobníkovi z lopaty, je logické prokomunikování, které vede ke zvětšenému množství mláďat, aby alespoň nějaké vůbec přežilo. Tedy nejde o nic jiného než o to, že si daný organismus prošel tolika stresy, že ztratil důvěru k neohrožené kontinuitě vlastního života a tak investuje energii do zachování své genetické kontinuity, tedy k onomu příslovečnému řešení krizové situace. Jinak řečeno, sám tolik neroste, svou energii investuje do mláďat, což je zase jen hospodaření s energií. (Ono nápadné ,,buď a nebo“ snižuje riziko kolapsu organismu, který by chtěl úplně všechno. Aktivnější živočich je nápadnější a vystavuje se rizikům úrazu nebo že bude obětí predace.)

Pochopitelně se i tyto zásadní strategie množení vepisují do konstrukce zvířat a to od možnosti zmohutnění těla samice ještěra, kdy téměř celý vnitřek trupu těla mohou vyplňovat vejce, dále přes rezervu v nosnosti kostí a svalů gravidních samic, které nosí v tělní dutině vejce nebo mláďata. Pak je nutné i speciální zohlednění konstrukce při snášení vajec nebo při porodu. U obratlovců je také důležité celkové množství kostní hmoty, coby rezervoáru vápníku a dalších minerálů. To zase zpětně ovlivňuje stavbu a tvar kostí. Zvláštní důraz na takové zásoby bude tam, kde má mít mládě značné přírůstky na váze a bude to stát organismus matky značné výdaje. Jinak může snadno dojít i k oslabení pevnosti kostry matky. 

Konstrukce těl mláďat vzhledem k času a způsobu jejich individuálního vývoje může být různá. Zase podle strategie uplatnění rychlosti dozrávání neurálního systému a vlastně celého těla. Často je výhodné snést menší kožnaté vejce, které pak samo později doroste ve vlhkém prostředí, či  porodit menší mládě, které se patřičně dovyvine v náhradním vhodném prostoru - obecně známém jako doupě nebo snůšková komora (příklady pro ještěry i savce - leguáni, agamy a lední medvědi, psovití, kočky). K budování nebo zajištění doupěte jsou ovšem nutné určité předpoklady ve stavbě těl rodičů. Jinak nezbude, než si pořídit hned větší životaschopné mládě (koně, turovití).

 A znovu, jestliže k vyhrabání doupěte nebo snůškové komory je třeba mít patřičnou anatomickou výbavu, také mláďata potřebují mít takovou vlastní konstrukci těla, která jim zajistí následné vyhrabání se ze snůškové komory nebo přelezení k mléčné žláze (např. u vačnatců). To platí i o nutkání k takové činnosti. Pověstná je například konstrukce velké ústní dutiny u tlamovců, kteří v ní pečují o své potomstvo. Na kostře vačnatců jsou zase přítomny vakové kosti. U lidské kostry je zase dobře patrná jiná modelace pánevních kosti žen oproti pánvi mužů.

Právě u člověka hrálo důležitou úlohu prodlužování dětství, protože v této době se může jedinec naučit mnoho potřebného a posunout tuto výhodu při konkurenčním boji ve prospěch toho superorganismu, jehož je sám součástí. Potřebné je i chování zmírňující vztahy mezi blízkými jedinci. Například u agam je to pověstné usmiřovací mávání jednou z předních končetin. Důležitý je i fyzický zjev takového dítěte, aby jej dospělí v superorganismu nebrali jako osobní konkurenci, ale jako někoho, komu je třeba pomáhat. Proto se s konstrukcí těla dětí, které by příliš rychle rostly nebo měly značnou sílu či rysy dospělých v obličeji příliš nepočítá. Ukazuje se, že je důležité, že děti, podobně jako jiná mláďata, by neměly mít moc. Přílišné zastání ze strany ochránců nerozvíjí správnou interakci mezi chováním dítěte a jeho následky. Ve starší literatuře nebo filmech bylo téma tehdy ojedinělých případů dětí, které mohly všechno, časté. Současný posun chování dětí řeší i Lorenz, který si všímá, že dítě od dospělého vyžaduje pocit dozoru, zájmu a moci nad ním. Bezhraniční přístup k dětem spojený s chladností a neosobností vztahu rodič a dítě, často se vyskytující u privilegovaných moderních lidí nebo i u šlechty přírodních národů, pěkně popisuje antropolog Claude Levi-Strauss ve známé knize ,,Smutné tropy“.  Změny růstu těla dětí určitě hrály ve strategii lidské specializace značnou roli, zvláště ve vztahu k formování podoby superorganismu, jehož byly součástí. Otevírala se tak cesta soutěže mezi superorganismy, která výsledně a mimovolně vytvářela nové jiné prostředí. Na tyto změny se pak lidé znovu adaptovali a tím vytvořili znovu zpětně jiné výsledné prostředí, na které se zase znovu museli adaptovat (zpětná vazba). Takže laik, který by za prostředí považoval jen klima a vegetační pokryv, by určitě v takové společnosti mnoho velmi podstatného přehlédl. Do prostředí totiž patří i sám člověk nebo australopitékus a pokud se on sám změnil nebo změnil své chování, musíte na tuto změnu, žijete-li mezi australopítéky nebo lidmi, také adekvátně odpovědět.

 

 

Důvody změny konstrukce nebo chování

 

Pokud si chceme objasnit samotné důvody, proč vlastně docházelo ke specializaci na manipulaci s okolní hmotou u lidí a australopitéků, měli bychom si nejprve vysvětlit důvody změny konstrukce těla nebo chování v obecné rovině. Ačkoli jsem se tomuto tématu v textu několikrát věnoval, přece mu chybí specifický pohled daleko přísněji propojený s tématem, kterému se věnuji a propaguji jej, jako jedno nejzákladnějších a jako neopomíjitelné. A to z pohledu hospodaření s energií. Nápovědou je nám současné a oblíbené vysedávání káňat a jiných dravých ptáků na stromech a sloupech kolem některých silnic a některých železničních drah. Tito ptáci reagují na celkově specifickou situaci, kdy okolní plochy polí umožňují malým ptákům přelety touto otevřenou krajinou, přičemž provoz na tratích nebo silnicích je dostatečně frekventovaný natolik, aby pravidelněji docházelo ke srážení malých ptáků lokomotivou nebo automobilem. Přitom frekvence provozu zase není tak velká, aby bylo pro dravce příliš nebezpečné nebo nemožné zabité nebo zraněné ptáky bezpečně uchopit a odnést. Jedná se vyloženě o interakční mechanismus, kdy se hodnotí životaschopnost nové niky hospodárností. Za vyhledávání takových nových příležitostí zase stojí aktivita organismů a využití dosavadní konstrukce těla i specializace (tedy preadaptace). Z hlediska možností organismu se tak paradoxně vůbec nic nového neděje, pro běžného pozorovatele se však káně najednou stává jakýmsi supem a zdánlivě zcela mění chování. Příležitostné zmocnění se snadné kořisti je však u dravců normální. I orel bělohlavý takto získává takřka polovinu potravy.

Vedle těchto zmíněných nových nik může být příčinou změny chování a nakonec i konstrukce těla i libostní tlak. Libosti či nelibosti jsou jako emoce částečně podpořeny dědičně, ale rozvíjí se především asociačně a v interakcích s praxí. Vznik individuální záliby a individuální upřednostnění určité inovační  strategie se pak může v populaci šířit jako mem. Lorenz jako libost představuje aktivitu - zvídavost, která se dostavuje v momentě spokojenosti a umožňuje zkoumat a otevírat nové možnosti. To jsou tedy spíše kladné důvody změny. Živočichové mohou být ovšem tlačeni do nových pozic konstrukce nebo chování tím, že staré niky a specializace mizí. Na charakteru populace se tedy podepisuje i selekční tlak, který je námětem další kapitolky.

 

Poznámka

Zajímavě vidí takovou tvůrčí aktivitu organismu Karl Popper. Představuje organismus jako aktivní. Tento aktivní  organismus do nových částí tkáně investuje proto, že si bude moci jejich prostřednictvím vytvářet další teorie o světě kolem nebo o sobě samém. A nové tělní partie jsou součástí těchto teorií. Když se zamyslíme, dáme Popperovi za pravdu. Všelijaké výčnělky hmyzu od tykadel přes výběžky na hrudi či hlavě po různě protažená křídla motýlů mohou skutečně minimálně podávat svému nositeli informace o změnách proudění vzduchu. Pokud připočteme Lorenzovo šetření s energií, zůstane takové vytváření si teorií omezeno a tvorové tedy nebudou samé tykadlo, makadlo a „měřák“. Nicméně jakékoli části těla budou podávat o sobě i o vlivu okolní tkáně na ně samotné zprávy směrem k neurální tkáni živočicha a takový organismus si bude dobře vědom sám sebe a bude umět předvídat události kolem sebe a zavčas i s předstihem se jim přizpůsobit. Proto i na morfologii dávného člověka se můžeme dívat jako na ucelený soubor receptorů a třeba vnímat, že jeho formy s většími očnicemi možná produkovaly více teorií o sledované krajině a dění v ní. Tedy zaujímaly ve svém společenství stejnou úlohu jako pštrosi dvouprstí ve volných superorganismech složených z několika druhů společenských afrických býložravců. K pozorování okolí ve prospěch svého společenství tedy lidé s většími očnicemi ušetřili množství pozorovatelů.

 

 

Selekční tlak

 

Jedná se o tlak prostředí nebo tlak způsobený jiným živočichem působící na konkrétní živočišný druh, kdy dochází k likvidaci ,,podle určitého klíče vybraných“ jedinců. Vlci tak například vyhledávají zraněné, nemocné a přestárlé kusy sobů. Japonští rybáři lovili jeden druh kraba Heikea japonica, který měl někdy svrchní krunýř shodou náhod ve tvaru masky samurajského bojovníka. Protože ty kraby, kteří měli na karapaxu perfektní reliéf -obličej samuraje, vraceli rybáři do moře a brali si jen ty obyčejné (téhož druhu), byli v 80. letech minulého století kolem Japonska už jen krabi s obličejem samuraje.

Na geneticky příznivě zmutované jedince všude tam, kde spolu plavou tisíce žabích pulců nebo tisíce malých rybek nebo se vznáší miliony larev krabů či korálů, není brán žádný ohled.  To, co jim má v dospělosti pomoci ke zvýhodnění (například klasické předvádění se parožím před samičkami) se nyní nijak neprojevuje a není jak je odlišit od ostatních a jsou tak predátory likvidování ve velkém. Teprve tam, kde je strategie mláďat nahrazena z početní na kvalitativní úroveň, je selekce nevhodných mláďat lépe uplatnitelná. U obecných vlivů prostředí je selekce nejsilnější a je nejvíce sledovatelná (např. zvýšení teploty půdy požárem zničí všechna vejce leguána zeleného, kdežto vejce pozemních leguánů se vyvíjí dále nedotčena náhlou změnou teplot; nebo při velkém suchu mizí menší vodní nádrže, ve kterých pak hynou žabí pulci).

U některých případů výběrové predace je selekce méně výrazná, ale je to přesně ona tichá voda, která břehy mele. Nejen ve vzpomínaném případu popsaného Carlem Edwardem Saganem v seriálu ,,Cosmos“ u zmíněných krabů Heikea s obličejem samuraje. Pozorně si prohlédněme hřbetní ostny velkých exotických leguánů různých druhů a snadno si dovodíme, proč je mají leguáni zelení největší. Jihoamerické harpyje neloví jen opice, ale právě také leguány zelené. Tito velcí ještěři se totiž často vyhřívají vysoko na stromech nebo přímo na vrcholcích palem, které předtím zvalchovali svými zavalitými těly do podoby rovné a měkké matrace. Výborně si zde hoví a vyhřívajíc se na slunci, mají odtud luxusní výhled na všechny strany oblohy a okolní prales. Výborný rozhled ano, ale bohužel za cenu, že jsou sami také výborně vidět. Harpyje tak mají leguány jako na dlani a snadno tak mohou provést svůj letecký útok. Loví leguány úchopem shora za tělo. A právě ony dlouhé ostny tento úchop komplikují. Stačí omylem přičíst ostnitý hřeben k tělu a snažit se uchopit jen jej. Pak drápy samotnému tělu leguána neublíží a prostě projdou naprázdno skrze hradbu stojících ostnů.  Napadá mě něco o koevoluci, protože nepřežijí ty harpyje, které mají příliš malé pařáty. Neuživí se. Proto pohled na fotografie délky pařátů harpie určitě stojí za to. Naopak leguáni s malým hřebínkem nízkých trnů v tomto ohledu mít štěstí určitě nikdy nebudou.

K tématu určitě patří i varování, že si celá řada badatelů snadno zaměňuje selekci s hromadnou autonomní adaptací. Jakmile se chová nějaký živočich určitým způsobem, hned volají, že je takové chování upevněno právě selekčním tlakem. Není to rozhodně pravda, naopak třeba u sociálně žijících organismů selekční tlak predátorů je někdy účinně minimalizován. A dokonce u mravenců jsou dramatické ztráty naprosto šíleného chování mravenců prostě řešeny ohromnými počty stále nových a nových mravenců. A tak příroda neřeší lepší orientační smysl mravenečků a nutné vylepšení jejich dálkové komunikace. Chudinkové většinou zemřou v osamění, protože se prostě ztratí a selekční tlak na to nic. Žádný rozvoj orientace u těch úspěšných. A tak dále, a tak dále. Ne, není dobré očekávat od něčeho něco, co není v jeho moci a selekční tlak není všemocný kouzelník, i když některé jeho kousky jsou vskutku naprosto úžasné.

 

Obr č. 8 - Japonský krab Heikea japonica s obličejem samuraje...

 

 

Poznámka

Poslední odstaveček se pochopitelně vztahuje i ke značně redukovanému významu selekčního tlaku uvnitř superorganismů. Samotný superorganismus a jeho strategie sebeprosazení a způsob jeho živobytí je ziskově předimenzovaný a proto je i relativně časté chybné chování jedince irelevantní. Superorganismus prostě vytváří značně bezpečné prostředí i pro určitým způsobem chybující jedince. Evoluční psychologie člověka, která hlásala okamžitou selekci toho nebo onoho chování, bude rozhodně v mnohém naprosto přestřelená. Navíc řadu mechanismů, kterými vysvětlují nekritičtí zastánci evoluční psychologie mnohé z chování současného člověka, lze ještě logičtěji a jednodušeji vysvětlit už obecnějšími pravidly srovnávací psychologie.

 

 

Nahodilá pozitivní mutace

 

Předně úvodem k tomuto tématu je nutné upozornit, že k mutacím v genetického materiálu skutečně dochází, ale ty jsou v naprosté a drtivé většině chybou. A tak nepřekvapí, že i v materiálech součastné evoluční biologie nenajdete jinou informaci, než že pozitivní genetická mutace je vzácností. Mutace spíše organismu škodí nebo jsou alespoň neutrální.

Pokud jsme dostatečně cyničtí, můžeme se určitě ptát při pohledu na bakterie právě požírající s velkým apetitem penicilín, zda komentář genetika, že jsme totiž právě sledovali zmutování baterie, není jen takovou polopravdou nebo dokonce omylem. Bakterie mohly totiž mít ve své databázi ukrytý program, jak vyrobit to či ono a jak si přeměnit jed na učiněnou gurmánskou delikatesu. A nebo bakterie přímo takovou paměť nemají, ale možná mají v paměti jen určité komponenty, se kterými si různě hrají, aby složily ten správný protijed.

Nahodilé mutace jsou občas ve své kurióznosti a ojedinělosti velmi zajímavé, stejně jako hybridizační propojení různých organismů. Spíše se dá tušit, že jestli jsou skutečně nějaké nahodilé pozitivní mutace, děje se tak nebo spíše dělo v samotných základech organismů. Tedy někde v oblasti základních metabolických procesů a formování tkání a tyto nahodilé děje jsou jen stěží znovu napodobitelné a zopakovatelné. To by totiž vysvětlovalo, proč u měkkýšů nebo členovců nikdy nevznikly například chrupavčité pružné tkáně schopné osifikovat tak, aby vytvářely rozsáhlé, vzájemně kloubené nosné vnitřní kostry organismů. Jiné hospodaření s vápníkem také vytváří i diametrálně rozdílnou vnitřní strukturu mezi skeletem ostnokožců a obratlovců. Zase díky jinému metabolismu organismů ani u hmyzu jeho exoskelet neosifikuje jako u obratlovců, ale kalcifikuje (Roček, Evoluce obratlovců, 1985).

Jako by skutečně nahodilý proces vytvořil takovou tkáň, na jejímž základě vzniká nepřeberné množství konstrukcí. Je tu ohromný nepoměr mezi oněmi nahodilostmi tkáňové podstaty a konstrukce. To jednoznačně znamená, že vytvořit nový typ tkáně šťastnou nahodilostí je buď ohromně složité nebo vytvořit konstrukci na základě tkáně rozhodně složité není.

Stejně tak pokud už pro typ organismu vytvoříte i vnitřní orgány s určitými vlastnostmi, je těžké, aby se u takového organismu prosadila velká izolovaná změna, která by vytvořila změnu nároků na již existující vnitřní tkáně životních orgánů. K velkým změnám vnitřních orgánů – k zásadní výkonnosti nebo změně fungování tkáně bude docházet pro její složitost silně omezeně. Proto se budou změny tlačené přirozenými mutacemi pohybovat především jen v určitých málo nápaditých variantách a spíše nepodstatných maličkostech.

Skutečné sledování zásadních pozitivních mutací přímo v přírodě je docela šílené a marné. I u maličkých organismů se tak děje v miliardách jedinců a ne všechny druhy vystavené radikálně novým podmínkám zmutují. I to je ohromně výjimečné. Nakonec můžeme i tak dumat nad tím, jestli šlo opravdu o mutaci nebo se jeden z miniaturních organismů jen nerozpomněl, jak to bylo kdysi v minulosti a neměl u sebe náhodou zděděnou nějakou tu nápovědu.

Ba ani sloni, kteří se ocitli v minulosti na poloostrovech, neměli čas milionů let a ani se na omezeném území nevyskytovali v milionech jedinců jako myši. Přesto se zmenšili dostatečně rychle, než aby dospěli k takové disharmonii s nabídkou prostředí, že by za to zaplatili cenu nejvyšší. Tak máme trpasličí mamuty nebo trpasličí slony a to na více ostrovech, kde opakovaně (v různých částech světa) vznikali. Zkušený kriminalista po konzultaci s matematikem by zcela určitě vyloučil z podezřelých právě úplně nahodilou mutaci.

Někteří evoluční biologové někdy jen tak mezi sebou nebo na přednáškách nebo i v publikacích kriticky, ale i tvořivě přemítají o nahodilé evoluci, se kterou jsou přece jenom určité potíže. Reální živočichové jak v paleontologickém, tak zoologickém materiálu totiž nejsou zjevně slepeniny nedokonalostí a zastaralostí sem tam vylepšené nějakými těmi nahodilými povedenostmi. Tedy nejsou tím, co bychom spravedlivě očekávali od statisticky realistického modelu zcela nahodilých genetických mutací. Proto se snaží tuto situaci různě vysvětlit. Jedním z těch nejznámějších byl určitě americký badatel S. J. Gould, který ono smysluplné zhotovení konstrukce těla nového živočicha zkrátil do termínu takzvaného ,,náhlého výskytu“, který vystřídala doba evolučního odpočinku, takzvaná ,,stáze“. 

Obě fáze lze přičíst vnějším podmínkám, ovšem za předpokladu, že evoluce je latentně stále v plné pohotovosti. Jiní badatelé zase hledají důvody náhlého výskytu a stáze spíše uvnitř genetického a molekulárního prostředí organismu. A nebo, jak uvádím už výše, uvažují o nějaké paměťové databance mutací, která proces správné reakce genu na podnět značně urychluje.

K úkolu, který je před námi nepotřebujeme přesně vědět vše z evoluční biologie, ale z této kapitolky je dobré si odnést alespoň realistickou opatrnost při zacházení s modelem nahodilé genetické mutace. Tkáně, které má člověk, nejsou zase ničím mimořádným (jen specializovaným – nebo osobitým) a tedy nemůžeme v jeho minulosti s určitostí očekávat nějaké zcela nové převratné skutečné revoluční evoluční řešení. Vše základní bylo už dávno položeno a jen se trochu mění to a jinde zase ono. Vše klidně podle preadaptačních pravidel. Změny chodidel a prstů, změny zubů. Nic mimořádného nebo nevšedního. A protože to, co je dochováno v paleoantropologickém materiálu, je vždy samo o sobě konstrukčně funkční jako organismus, je logické, že jak doplnění koster, tak chování oněch dávných lidí, bude vždy ve funkčních celcích - konkrétních strategiích vedoucích k naplnění specializace daných tvorů.

Určitě nebudeme chtít uplatňovat nějaké zastaralé „evolučně antropocentrické“ představy nebo divokou doplňovačku evolučních nahodilostí ani nebudeme trvat na tom, že má příroda pro evoluci dopředu nějaký cíl. Není možné stále přešlapovat na místě jako na starých vyobrazeních nebo v naivních filmech.

 

 

O nahodilosti

 

Důležitou doplňující poznámkou se zdá i ,,oblast znalosti nahodilosti“ tedy praktické užití teorie chaosu, která by nám měla napovědět, že v přírodě se prostě děje tolik nahodilých událostí, že rozhodně není vždy pravděpodobné, aby zrovinka některý jedinec s novým, výjimečně užitečným genem, který mu dá v dospělosti nové užitečné vlastnosti, přežil do dospělosti. Ve ztrátách na nové generaci hraje svou významnou roli i náhoda. Účinná přírodní selekce bude tím méně pravděpodobnější, čím je u daného druhu větší obecná mortalita mláďat. Pro mnohé druhy organismů by pak pochopitelně taková evoluce prakticky nefungovala, protože jejich mláďata bývají likvidována ve velkém, jsou na ně pořádány doslova všeobecné žranice. Není to tedy vždy košer hra, ale je to věc pouhé náhody. A určitě se zde nehraje na nošení cedulky: ,,Prosím, nepapejte mě, mám užitečnou genetickou mutaci, která mi v dospělosti zajistí lepší vlastnosti než ostatním mým konkurentům. Porušení se trestá napomenutím a exemplární domluvou. -  Ústav pro uchování vzácných mutantů, razítko, podpis, datum, jednací číslo, přidělovací číslo, evidenční číslo...“.

 

 

Genetické hodiny

 

jsou časoměřičem pro určení doby vzniku určitého živočišného druhu. Měřítkem je počet mutací na konkrétní časovou jednotku, do které dosazujeme generační střídání jedinců se zohledněním četnosti mutací. Porovnávají se při tom geneticky nejvzdáleněji příbuzní jedinci daného druhu. Jedná se nikoli o zachycení tikotu skutečné evoluce plné proměn tvarů živočichů, ale skutečně jen genetického světa samého pro sebe, plného většinou neutrálních nebo mírně negativních mutací. A nejedná se ani o skutečný výpočet, ale o odhad v modelové situaci.

Nelze vyloučit, že právě při takovém nahodilém přepisu genetické informace dochází právě k překódování epigenetického, trvale využívaného záznamu do genetického. Studie druhových změn vztahů genů a světločivných buněk očí hlubokomořských ryb by tuto myšlenku mohly podpořit. A to s  lapidární poznámkou, že přes nejnesmyslnější změny a proměny daných genů nebo buněk to organismus jako celek nějak vždycky skoulí, aby mohl fungovat pořád stejně. (Viz poznámka o očích hlubokomořských ryb.)

 

 

 

Koevoluce 

 

je vzájemné ovlivňování dvou nebo více živočišných druhů, kdy tito se vzájemně interakčně doplňují. Od vztahu lovec a kořist, přes nejrůznější parazitické vztahy, po nejrůznější partnerství a vzájemné služby. Abych uvedl ty správné a zajímavé případy, jen připomenu už zmíněný vztah pařátů harpyje a ostnů velkého stromového leguána zeleného, poukážu na soužití příbuzensky vzdálené krevetky s hlaváčem, kteří sdílejí společnou noru, dalšími příklady mohou být podmořské čistící stanice nebo na souši Nového Zélandu obyvatelé společně udržovaných nor chladnomilný plaz haterie novozélandská (Sphenodon punctatus) a brilantní letec-plachtař buřňák. Protože pro čištění svého těla neměli ostnokožci jako mořský ježek nebo hvězdice v době svého vzniku koevoluční partnery v podobě skvělých čističů, což by bylo záhodno, pokud máte svou ,,Cloacu Maximu“ mířící hlavní nahoru na vrcholu hlavy. Proto se u těchto organismů vyvinuly zvláštní stopkaté kleštičky, jakoby samostatně se pohybující a neustále čistící povrch svého nositele. Při bližším pohledu je můžete obdivovat, jak se pomalu hýbají a připomínají snad jakési kožní parazity. Ale naopak tyto interní orgány vznikly koevolučně s konstrukčně nešťastným umístěním řitního otvoru.

 Koevoluční mohou být tedy myšleny i vnitroanatomické vztahy u jedince, kdy také například sledujeme vzájemné ovlivňování uchopovací končetiny se senzorickým aparátem. Dalo by se říci, že je logické předpokládat, že autonomní, epigenetické a genetické změny se prosazují vždy v určitých koevolučních, logicky navzájem propojených blocích. Určitě je ale dobré zdůraznit, že prvotní změna, která se odehrává v prenatálním stádiu organismu, je ideálním impulsem pro celkové autonomní přizpůsobení (včlenění se – vorganizování se) dalších orgánů. Například neurální tkáň mláďat má daleko vyšší samoopravné schopnosti než tkáň dospělců. Podobně to vidíme v dalších tkáních jako v cévním systému i svalech, kůži, kosti i chrupavce.

Více vzájemně spolupracujících jedinců může vytvářet superorganismy, které se pak ve výsledku chovají jednak jako jediný organismus, ale právě také podle obecné teorie systémů. Není to pak jen součet jedinců, ale nová entita - superorganismus, který bude mít i svoje nové specifické vlastnosti. Určitě doporučuji zhlédnout nějaké materiály ke káni Harrisově či varanům komodským a srovnat je s dokumenty jejich solitérně žijících příbuzných.

Velké lidnaté superorganismy, coby samostatné entity, dokázaly stavět velké megalitické stavby, mohutná zdiva, vertikálně vztyčené monumenty nebo pyramidy. Dělo se tak paralelně na více místech (kontinentech) u vzájemně prostorově vzdálených kultur. Jako by nestavěli lidé, ale nějací obři, či někdo obdařený ohromnou mocí a zázračnými schopnostmi. Superorganismy se rády předvádějí před druhými superorganismy. Je to strategie velmi podobná úžasným trikům eskamotérů. Malé superorganismy lidí nemají potřebu stavět takové stavby a předvádět se. Velké lidnaté superorganismy takovou potřebu mají. Předvádění se může odradit od útoku případných jiných superorganismů. Mravenci, kteří nemají vhodné senzory, nemají ani takové optické signály a proto stále válčí.

Vraťme se však k ohromným stavbám z velkých kamenných bloků. Dodnes ohromují diváky a najdou se i takoví, co i dnes uvěří, že ten kámen vztyčil obr nebo je postavil mimozemský cestovatel z vesmíru. Takový pozorovatel se nechal nachytat stejně jako ten, který kroutí na kouzelnickém představení hlavou a říká: ,,No to přece není možné! Ten chlap snad musí opravdu kouzlit!“

Studium mravenců napovídá, že k výstavbě lidnatého superorganismu honosícího se zástavbou příbytků není třeba stálého velkého plánování. Každý jedinec si jednoduše hledí víceméně svého. A podle mechanismu bio-ekonomické situace mraveniště je takový jedinec postaven do určité situace, do které se s největší pravděpodobností začlení a podpoří ,,ducha entity“ superorganismu.

    

Obr č. 9 - Hlaváč a jeho krevetka

 

 

Obecná teorie systémů  - otvírání překvapivých potenciálů

 

Tato teorie říká, že když se jakékoli hry zúčastní příliš mnoho hráčů, začnou se dít některé věci jinak. Pak se totiž neprojeví jen prosté sečtené vlastnosti jedinců, ale objeví se i vlastnosti zcela nové.  A dějí se novým, ale vždy určitým, nějak si podobným a do jisté míry předvídatelným způsobem. (Přesně v duchu živé umělé entity ,,Legie“ z jednoho dílu britského televizního seriálu Červená trpaslík.)

Například, když vyndáme z terária tři dvouměsíční agamí miminka a umístíme je na ohřívadlo na parapet okna, tato se dívají kolem sebe a z okna a pak začnou usilovně sledovat dění venku za sklem a vydrží zde v klidu celé desítky minut. To samé se děje se čtyřmi agamkami. Ale jestli čekáte, že se to samé bude dít s 10 agamkami, jste úplně na omylu.

Některé agamky nevidí přes druhé ven tak dobře, začnou se všelijak vrtět a lézt po těch ostatních. Jiné se začnou vyloženě nudit a jdou podívat po jiné zábavě. Jedna se dokonce pustí do průzkumu parapetu, lezouc pod ohřívací desku. Kdybyste vybrali kterékoli tři, nebo čtyři agamky z oněch deseti, ještě by na parapetu okna byly touto dobou všechny. Ale takto? Z deseti jich už po několika minutách vždy několik postrádáte. A podobné výsledky dostanete, když místo agamek dosadíte děti. Stačí je ponechat samotné u nějaké atrakce v zoologické zahradě, nebo v cukrárně nebo ve třídě.

Živé organismy i jejich společenstva se chovají jako otevřené systémy. Podobně se chovají i některé neživé systémy a sociální oblasti. Proto můžeme sledovat komplexnost, dynamickou rovnováhu, zpětné vazby a samoorganizaci. Proto při rekonstrukci města nebo hradiště je možné toto modelovat jako živou buňku, živý organismus. Nebo lze posuzovat entitu lidského superorganismu jako jeden živý organismus. Užívání ohniště je také nakonec jen oživení entity, která má svou dynamickou rovnováhu, ovšem jen za předpokladu fungování zpětné vazby s jejím provozovatelem. V životním prostředí pak prostřednictvím provozovatele působí entita ohniště jako selektivní ,,požár“. To znamená, že mizí to dřevo, které je vhodné pro ohniště jako otop. Sledujeme hospodaření s otopem, jeho sběr, úpravu a hospodárnost. Ve zpětné vazbě provozovatel ohniště získává nové vlastnosti, jako trpělivost, pečlivost, předvídavost, znalosti kolem proudění různě teplého vzduchu nad různým povrchem, znalost hořlavých materiálů, ale i zkušenosti s materiály vystavenými nejrůznějším tepelným podmínkám. Otvírá se nečekané množství nových poznatků a technologií.

Omezení obecné teorie systému je v nemožnosti poskytnout všechna potřebná vstupní data pro modelování situací. Snadno pak dochází ke zkreslení. Proto je lepší pracovat po zvladatelných menších celcích. Schopnost pracovat s velkým množstvím dat bývá zpravidla omezena specializací experimentátora. Metodika obecné teorie systémů se dá využít v oblasti výtvarné jen za předpokladu, že výtvarník zná fyzikální optiku a její zákonitosti a dovede je se samozřejmostí užít ke konstrukci plošných pohledů na iluzi trojrozměrné reality. Stejně je tomu při rekonstrukci dávných kultur. Je potřeba naráz pracovat s velikým množstvím dat a to vždy podle řady nejrůznějších klíčů a mechanismů současně.

A to tak, aby řešitel neuvázl v klišé, symbolech a asociacích. V současnosti, kdy je ohromné množství nejrůznějších dat a teorií a je jasné, že mnohé jsou zbytečné, mylné nebo neúplné, je třeba nejprve tato vstupní data podrobit revizi. Pro Antropark je to především kontrola hospodárnosti s výjimkou reprezentace. Řada prací (od evolučních teorií, přes biologické procesy, po teorie vzniku vlastností člověka) prostě hospodaření s energií vůbec neřeší, stejně jako nepočítá s personou a předváděním se. Proto vznikají čím dál stejnější šílenosti zcela nepropojitelné s etologií, jako například stále špinaví pralidé, kteří se nevyznají ve světě kolem a nemají vyjasněnou ani vlastní strategii živobytí. Proto vyloučení už i jen takových prací velmi podstatně redukuje nebo upravuje vstupní teorie natolik, že jsou vzájemně propojitelné a lze s nimi dále daleko snadněji pracovat.

Obecná teorie systémů se uplatňuje v kybernetice, v evolučních mechanismech, v konstrukci a metabolismu těla, také v neurální síti, ale stejně tak i v chování, v kultuře a nakonec také ve vědě jako procesu organizace řízení práce samé.

 

Poznámka

Při snaze předvést život dávných lidí se většinou volí zdánlivě velmi bezpečná a materiálově podložená konstrukce světa našich předků. Vzniká tak jediný možný výsledek „rádobyrekonstrukce“, která je vždy nesprávná. Takoví autoři se nesnaží o složitý model někdejšího prostředí a souvislostí, kde se uplatňuje právě obecná teorie systémů, ale staví na nerealistickém přání umělého vidění tak přehledného a jednoduchého světa. Tento svět vyrůstá jen z těch archeologických dat, která do systému sami vloží, a která se budou chovat stále týmž samým způsobem, jeden každý parametr (každá oblast) vždy samostatně. Když sleduji jejich počínání, které je překvapivě stále živé (a už se roky určitě přežilo), zjišťuji, že samovolného zkomplikování modelu kultury (právě vlivem uplatnění obecné teorie systémů) je zcela děsí, protože jim dělá děsný nepořádek v jejich tradičních škatulkách. Paradoxně třeba už jen pozůstatky po našich lovcích mamutů z moravského gravettienu se krásně vysvětlují jen aplikováním obecné teorie systémů, kdy jedna úroveň živobytí a hospodaření vždy otevírá možnosti úrovně další a to v rychlém sledu za sebou a ve výsledku se tak dějí věci, které sledujeme právě v archeologickém záznamu.

Vysvětlování si charakteru archeologického záznamu, který je unikátní a je na jiném území ve své době k nenalezení, prostým osídlením na výhodném místě a uplatňováním ,,poslušné, velmi posloupné školní evoluce“, je dnes už rozhodně velmi zastaralé a slabé.

Ale trvaní na takovém vnímání minulosti se stalo tradicí stejně jako užívání ilustrací, které mají nekanonicky provedené obličeje a dokonce je negerasimovsky malována dávným lidem tlama nikoli ústa, protože jak archeologové, tak strana výtvarná, si nikdy nepřečetli patřičnou literaturu kolem stanovení šířky úst. A možná dodnes netuší, že Gerasimovy body pro koutky nakonec docela sedí i pro dnešní lidoopy. Máme tu tedy už skutečnou malou společnost s kulturní tradicí, která se drží svých tradic a brání se nové době a jiným myšlenkám. Proto už spíše kombinuje tradiční přístup s úplným vynecháním rekonstrukcí, protože automaticky podvědomě cítí, že jejich obecný přístup není v pořádku, ale protože nerozumí celkové situaci, nechtějí na svou nevědomost a ztracenost příliš poukazovat a tak vypouštějí názorné předvádění někdejšího života veřejnosti úplně nebo je výtvarně zjednodušují. A to tak, aby si pro sebe zachovali svět, kterému rozumějí a nutí k tomu i své okolí. Jde tak o velký nepoměr mezi tradicí a světem nové doby s dnes již značným generační rozměrem, protože pro starší generaci je skutečně běžné uvažování v termínech blízkých kybernetice vždy tak nějak cizí, protože s ním nevyrůstala a nesrostla s ním. A tedy ,,rekonstrukce“ života kolem dávných lidí vidí úplně jinýma očima na základě pocitů.

 

 

Je evoluce povinná?

 

Aktivita umožňuje živočichům záměrně vyhledávat lokality s podmínkami vyhovujícími právě pro jejich specializaci. Pokud jsou tyto kontinuální nebo téměř kontinuální, dochází pak pochopitelně jen k malým změnám konstrukce organismů. Vzhledem k vysokému věku Země a geologickým, klimatickým, vegetačním a jiným změnám, takové štěstí potká jen malý počet organismů, které nazýváme ,,živé fosílie“. Zjednodušeně lze říci, že evoluce rozhodně není povinná, prostě jde především o donucení okolnostmi. (S tématem souvisí např. kniha S. J. Gould, Pandin palec 1988.)    

 

 

Je evoluce neustálým zdokonalováním? 

 

Je něco jako ,,evoluční motor“, který jasně a zřetelně tušíme a cítíme, když se díváme na nejrůznější proměny určitých tvorů a jejich vývojové cesty realitou? Bohužel, je pouhou iluzí, kterou vyvolává zkrácení času, který věnujeme prohlédnutím daných materiálů – nejrůznějších fosílií, které jsme seřadili ve sledu za sebou, kdy můžeme sledovat změny nejrůznějších částí koster i samotných kostí. Ale ve skutečnosti tyto nálezy oddělovaly od sebe velké časové úseky. Teprve praktické seznámení a sžití se s geologií a skutečnými časovými horizonty nás chytne za rameno a přibrzdí.

Ale onen příměr s motorem není zase tak úplně špatný (i když jej nakonec podle vyměníme, co se týká obsahu). Naopak označení ,,evoluční motor“ je velmi zdařilé, zvláště když jej doplníme na ,,autonomní adaptační motor“. Jako takový totiž nepřetržitě jede na plné obrátky, aniž si to vůbec uvědomujeme. Teprve v momentě, kdy se lidský organismus dostaneme do zcela odlišných podmínek, jako například do ,,beztížného“ stavu na palubě kosmické lodi, se jeho práce projeví naplno. Tam začne lidský organismus nezatěžován gravitací okamžitě chátrat a redukovat svoje tkáně. Pochopitelně, nabídli jsme mu ohromnou příležitost daleko hospodárněji organizovat své pochody a stavbu tkání. Okamžitě se k velké neradosti kosmonautů této příležitosti chápe. On neochabl, ale jen zvolnil v čase klidu svoje šílené tempo.

Takže evoluční motor je stále zapnutý a je ve vysokých obrátkách a právě díky tomu se většinou nic zvláštního ve vizáži a konstrukci tvorů neděje. Aby se totiž „nic nedělo“ a vše v těle fungovalo, to dá velkou práci. Stačí se jen podívat na stálé přeformovávání trámčiny uvnitř kostí, která je principiálně ochotná k čemukoli, což je dobře, protože pokud změníme životní styl a namáhání kostí se změní, nevadí, struktura trámčiny se reorganizuje. V tomto ohledu bych v mnohém doporučil velmi moudrou knihu Matta Ridleyho Červená královna (1999).

Pochopitelně, představa skutečně objektivně stálého zdokonalování organismu jako na nějakém žebříčku nebo schodišti úspěchů je idealizovaná vírou v cíl evoluce. Taková představa že ,,evoluce nebo paní příroda jsou živé a plánují a samostatně uvažují“, je rozhodně značně iracionální a zastaralá. Přesto je stále živá, protože patří k naší kulturní tradici a tak se s takovým nesmyslným pojetím setkáváme nejen ve škole, ale i mezi vědci, naštěstí především mimo evoluční biologii. Jak jsem psal už dříve, astrofyzikové a jiní badatelé hledají ,,malé zelené mužíčky“ podle příliš optimistických a nesmyslných vzorců, které vycházejí z cíle evoluce vytvořit ,,inteligentní bytosti“. A když nezmíním na přednášce o evoluci člověka pro veřejnost tento ušlechtilý cíl a vlastně už úkol evoluce, tak se urputní zastánci již přežité teorie cílené evoluce nezapomenou připomenout.

Každý jednotlivý organismus coby bod v čase a prostoru znamená tu nejdokonalejší možnou konstrukci, které je za daných okolností schopen. Jen my si můžeme všelijak hrát a řadit uměle obrázky nebo modely dávno mrtvých zvířat a spekulovat o nejrůznějších možnostech, jak je vzájemně seřazovat.

Nejlákavější je takové řazení u časově a systémově vzdálených organismů. Viry, bakterie, houby, rostliny, živočichové a zase posloupnost jejich dělení a dokonce je to určitým způsobem i správně. Ale takové porovnání má své značně omezené hranice. Skutečně dříve i tam byla svého času taková výrazná antropocentrická hierarchie jako ,,živočichové prvního řádu, druhého řádu a třetího řádu“. Možná se smějete a nevěříte, protože dnes se toto řazení sice nepoužívá, ale jako vzpomínka na takové antropocentrické dělení je právě označení ,,primáti“ - ,,první“. Nazýváme jím poloopice, opice, lidoopy a lidi. To byli tehdy ještě s netopýry oni nejprivilegovanější obratlovci prvního řádu.

V připravované publikaci ,,Konsilience pro rod Homo“ vysvětlujeme, že právě naše představa o stupních a dokonalosti přizpůsobení obratlovců například vodě může být naprosto mylná. Protože rybí tvar těla neznamená vždy úžasnou a nejvyšší možnou adaptaci. Rybí tvar těla u delfínů vznikl nejspíše jako záchrana zadku při průšvihu. Tedy jako kompenzace, když cévní sytém selhával při hloubkových ponorech a nebyl schopen zásobovat zadní část těla dávných kytovců okysličenou krví (příliš daleko od srdce). (Podobně je tomu i u sportovního potápěče při volného hloubkovém potápění). Proto u kytovců zadní nohy zcela zanikají a jako kompenzace vzniká jiný způsob pohybu (hned při páteři) a nová (pasivní) ploutevnatá tkáň ocasu – vše daleko opatrněji konstruováno a včleněno blízko k velkým cévám s upřednostněním co nejkratších drah.   

 

                    

 

Vymírání

 

Právě vysoká frekvence uplatnění mechanismu preadaptace mezi živočichy spolu s omezeními vyplývajícími z tohoto mechanismu (tj. neschopnost řešit příliš velké změny organismu) je zřejmě logickou a hlavní překážkou příliš divokého přizpůsobení se úplně novým podmínkám. Kdyby celá evoluce měla stát jen na hromadách pilných, ale zcela nahodilých mutací, byla by zoologie plná naprosto nečekaných a originálních řešení, jaká vidíme dnes v televizních pořadech, představujících bizarní konstrukční a fyziologická řešení ,,nových“ organismů v daleké budoucnosti.  Ale nic takového se však v přírodě neděje, naopak, organismy se velmi rády drží „oblíbených“ vzorů. Právě takové nerealistické evoluční krkolomnosti preadaptace prostě neumožňuje. A právě takové přílišné evoluční skoky jsou také i v paleontologickém materiálu zcela výjimečné. Proto při zásadních změnách prostředí organismy v přírodě běžně vymírají a to i ve zcela kolosálních měřítcích.

Aby organismy překonaly velké změny, musely by evolučně fungovat zcela jiným způsobem, třeba právě prostřednictvím nenadálých pozitivních a nahodilých mutací genů. Ale ty jsou zase časově omezeny (podle zákonů nahodilosti) a musely by přijít přesně v určitém příhodném okamžiku (což je pochopitelně velmi nepravděpodobné). Tím se jejich účinnost statisticky značně omezuje. Před ekologickým zlomem se nová mutace zřejmě neprosadí, později až dlouho po něm už prostě nebude žádný materiál k mutaci a v ten správný okamžik budou zase chybět kýžené miliony roků.

Sledování koljušek z velkých kanadských jezer přineslo zajímavé informace oproti očekávání odvozeného modelu genocentrismu – tedy proti duchu teorie sobeckého genu. Zjistilo se, že u nich paralelně v různých jezerech dochází ke stejným specializacím (některé vyhledávají spíše život u hladiny, jiné ve volné vodě). Koljušky při vyhledávání partnera upřednostňují toho, který má stejnou specializaci. Genetická příbuznost odvozená od místa původu není rozhodující. Tedy například při pronikání z jezera do jiného jezera v novém prostředí zase vyhledávají konkrétní specialisté partnery z nového jezera podle identické specializace.

Takový genetický přenos informací připouští možnost, že při evoluci nemusí nutně dojít k ohromnému vymření většiny populace, kdy se prosadí jen ojedinělí nositelé nových výhodných genů, ale že adaptační a snad i evoluční změny jsou i poněkud plošnější povahy. Teorie přílišné selekce má totiž jednu velkou slabinu, svou Achillovu patu, kdy se totiž selekcí příliš zužuje potenciál genetické variabilnosti a zatěžuje životaschopnost druhu. Ba bude pro koncepci původního jediného samonositele šťastné genetické mutace ještě hůře. Kdyby totiž bylo nutných přizpůsobení více, ne jen jedno, ale bylo by třeba i několika mutací, bylo by obtížné, aby se např. v krátkém čase tyto všechny objevily alespoň u několika málo jedinců. Kdyby tedy  například takové změny zasáhly slony na malém ostrově během řekněme 400 let v počtu 6 existenčně nutných výhodných mutací s novými výhodnými znaky pro změnu klimatu a potravinové základny (uši, kly, chobot, ocas, velikost těla, změna proporcí těla), byli by pomalu se množící sloni prostě opakovaně masakrováni podmínkami na minimum, ztrácela by se ona velká početní základna nutná pro prostředí vhodných náhodných mutací a tak každá následná mutace a její uplatnění by bylo nepravděpodobnější a nepravděpodobnější a v reálné situace není jisté, že stres z minima počtu jedinců by je nezlikvidoval úplně. Ale už jen náhodné nehody organismy výherce nové mutace, tedy nositele nových genů mohou snadno ve skutečném životě zlikvidovat. A to tím pravděpodobněji, čím by mělo být takových nutných přizpůsobivých mutací více za sebou.

V reále sledujeme spíše nepraktické (pro život nedůležité) genetické znaky uplatňující se na ostrůvcích (například u drobných ještěrů izolovaných vodou na velkých tocích), kdy se specifická vizáž objevuje prostým uplatněním těch znaků, které byly původně v rámci variační škály a nyní převáží jen ty, které jsou vůbec k dispozici nebo které prošly obecnou selekcí (efekt hrdla láhve). A k tomu se na malých ostrůvcích u ještěrů přidává zmenšení velikosti těla. Není to však u ještěrů nic jiného než autonomní omezení růstu vzhledem ke konkrétním podmínkám. Tedy to, co dobře znají akvaristé, když určité druhy rybiček dorostou vždy do určité velikosti odpovídající velikosti nádrže, v níž jsou chováni. Po přelovení do větší nádrže růst pokračuje bez potíží dál.

Na daném příkladu s kanadskými koljuškami je zjevné, že byla upřednostněna přes genetickou příbuznost konstrukční morfologická shoda. Pokud by tomu v takových praktických případech nebylo, konstrukčně nevhodné míchání dědičných znaků by potomstvo snadno diskvalifikovalo pro nevyjasněnost praktické specializace (dnes je v tomto nezáviděníhodném postavení každý kříženec leguána mořského a galapážského).

 

Ačkoli upozorňuji, že starý dobrý mechanismus preadaptace velké změny nezvládá, zároveň preferuji plošnou adaptační změnu, protože podle mých zkušeností je život, ač se to na prvý pohled nezdá, při změněných podmínkách velmi křehký a teorie, které pracují s příliš častou statistikou blízkou vymření likvidací ohromné masy populace, jsou podezřelé. Takovou se mi jeví i teorie šťastné pozitivní ojedinělé nahodilé mutace. Přece jenom Darwinova koncepce takové mutace se příliš opírá o paralelu s naší zkušeností chovu v umělých bezpečných podmínkách. Pochopitelně to může sem tam vyjít, ale rozhodně bych se bál takovýto vzorec dosadit do reálných drsných přírodních podmínek, kde nebude s nadějnými mutanty rozhodně zacházeno v rukavičkách. Možná je na čase si opět připomenout Konrada Lorenze, který nás varuje před přílišným lpěním na jedné jediné teorii, na jednom jediném mechanismu, abychom něco zase někde nepřestřelili.    

 

Poznámka

Slabinu nahodilé mutace chtěl jeden badatel (zastánce nahodilé mutace jako prvořadého evolučního mechanismu) překlenout obdobím rapidního vzepětí pracovního úsilí ve výrobě mutací, které se mají podle něj u organismů střídat s dlouhodobými obdobími pracovního volna a evoluční zahálky. Pokud změna přírodních podmínek či ekologická změna přišla v období evoluční zahálky druhu, pak měl tento druh podle této teorie vymřít, protože neměl sílu se evolučně měnit. Přišla na něj prostě taková evoluční slabost. Pochopitelně se takové a jiné podobně divoké teorie vymýšlejí jen ve zúžené černobílé genocentrické koncepci vidění živého světa, kdy daný autor zcela vynechává vhodnost nebo nevhodnost konstrukce těla, jeho mechaniku nebo fyziologii, nezabývá se starou známou preadaptací ani se vážněji nezastavuje nad paleontologickým materiálem. Tento případ je mi blízký, protože na dokonale nezvládnuté práci je toho mnoho poučného a objevného, Jsou zde zcela zjevné chyby a můžeme se tím poučit, abychom se chyb sami nedopouštěli. V tomto případě je jako u leteckého neštěstí hned přítomna celá řada mimořádných událostí. Předně byl přítomen dobrý úmysl a znalost takového množství mechanismů z evoluční biologie, že si v nich daný autor snadno našel velké množství těch, které by mu jeho zcela novou teorii podpořily. Je to zákeřné a možná se vám to bude zdát nespravedlivé, ale čím víc toho víte ve svém oboru, tím je pro vás statisticky větší nebezpečí, že se v obecných věcech pěkně seknete. Odborníci - specialisté v jednom oboru svůj pocit zvládání tématu snadno přenášejí i na jiné obory. Co hůře, pokud se jedná o špičkové odborníky, předpokládají tutéž úroveň i u jiných specialistů v odlišných oborech. Kombinace těchto okolností pak snadno vede k tomu, že daný badatel nekriticky a zcela automaticky přijme myšlenku o geneticky aktivních a jiných geneticky pasivních chovancích v teráriích, kteří právě z genetických důvodů snášeli nebo nesnášeli zajetí. Daný badatel bohužel nehledal jiné vysvětlení, velmi překvapivě si vůbec neprověřil tvrzení svého známého a myšlenku začal rozvíjet. Tak jako odmítl kriticky hodnotit nejzákladnější teraristická data, odmítl také začlenit do koncepce své teorie Ročkovu statistiku různých poměrů proměn různých kostí savců v evoluci. A nečekaně (vzhledem ke své předchozí práci) odmítl přemýšlet o evoluci jako o souhrnu mechanismů, ale vše uměle sjednotil. Vznik jeho zcela nové teorie by měl být pro něj velkým varováním, že se mohl dopustit zásadní chyby nebo hned celé série chyb. V současné době je totiž archiv nejrůznějších teorií značně přetékající a je velmi málo pravděpodobné, takřka nemožné, že budete s něčím skutečně první. Vytvoření zcela nové teorie by mělo být pro samotného badatele velkým varováním, že někde něco zásadního přehlédl nebo že se v zápalu a nadšení něčeho nepřístojného dopustil nebo naopak něco velepodstatného zanedbal. Věc vždy navíc komplikuje mocenské postavení, kdy se autorovi takových skopičin dostává od jemu podřízeného okolí kýžené, ale falešné interakce.

V případě nepovedené vědecké teorie, která je svými vyznavači dál hájena, se tato časem změní ve velmi propracovanou strukturu, kdy protiargumenty jsou dokonaleji a propracovaněji ignorovány a manipulovány, oponenti důsledněji přehlíženi a základní vstupní kotrmelce stále nepřehodnoceny, naopak dostávají posvátnou glorifikaci nedotknutelnosti.

Pěkně takovou situaci popsal Stephen J. Gould, kdy posvátnost halelůja SVATÉHO GRÁLU britské koloniální paleoantropologie – člověka z Piltdownu (poklekni, když slyšíš jeho Svaté jméno) byla taková, že badatelům bylo dovoleno prohlížet si tento artefakt (lebku domnělého předka člověka) jen z takové dálky, aby si nemohli všimnout jistých rozporuplností tohoto dnes legendárního podvodu. Pro případné kritiky je obtížné se vyjadřovat, aby neshazovali autoritu pedagoga nebo mají strach, aby jejich kritika nepostihla potrefenou husu až nespravedlivě, protože přece jenom odvaha prezentovat vlastní teorii by se neměla trestat.

Pokud tedy daný autor kuriózní teorie trvá na svém i po desetiletí či ještě déle, nepatří již téma toliko do vědy, ale spíše do psychologie. Mimochodem, dobrý badatel by měl být vždy sám sobě psychologem a kompetentně sledovat sám sebe a svoje okolí, aby zavčas pochopil míru zkreslení, které přináší jeho znalost, titul a post.

Chyby a hloupost, ale i zcela nechtěné přehmaty badatelů, by se neměly skrývat a přecházet, ale pokud to s vědou myslíme vážně, měli bychom k nim přistupovat jako k leteckým neštěstím přistupují jejich vyšetřovatelé. Nikoli tedy tak, aby byl někdo potrestán, ale abychom pochopili postatu problému a nehody a zařídili se tak, aby se příště nehoda nestala. Věda, která ve své pýše odmítla sledovat sama sebe očima nezávislého pozorovatele, už není věda, ale kreatura. Proto zakončeme vesele toto téma přiznáním, že hloupost je naší součástí, ať se nám to líbí nebo nelíbí a je normální ji odhalovat sami na sobě nebo navzájem. Ale i hloupost a omyl nás může nečekaně dostat k materiálům a teoriím, které v sobě mohou nést skutečný inspirativní potenciál další pozitivní cesty. Proto bychom neměli ani nepovedené teorie nikdy úplně smést ze stolu. Mohou to být zajímavé materiály, ve kterých mnohdy stačí jen něco málo upravit či doplnit a vše se v nich najednou změní a budou třeba, kdo ví, obdivuhodně trefné.

  

 

 

Koncepčně nové typy organismů a potíž s jejich vznikem

 

1) Proč se dnes neobjevují koncepčně zcela nové typy organismů? Právě statistiky nahodilé mutace genů by to totiž měly takové koncepčně nové typy organismů umožnit. Vždyť se pak organismy mohou měnit i v samotných základech.

2) A proč jsou dnes změny organismů v reále jen víceméně mírné a ne zásadní?

Toto jsou dvě kontrolní témata, na kterých můžeme pohotově a zásadně testovat modely nejrůznějších hypotetických evolučních mechanismů a okamžitě zjišťovat jejich hodnotu.   

     

Obr. č. 10 - Obrázek svrchně-permského světa

 

 

Speciace a specializace

 

Genetika je určitě důležitým oborem i pro evoluční biologii, ale je jedním z mnoha oborů a její doménou je především speciace druhu. Naše praktické povídání však patří především do zcela jiné oblasti a to do oblasti specializace. Oba podobně znějící pojmy však mají zcela odlišný význam a sledují každý úplně jiné úkoly. A specialisté na ,,speciaci“ se namnoze dnes tváří, že ani nic jiného pro poznání vzniku druhu není možné, než zcela náhodou právě jen ten jejich obor. Pro pochopení mechaniky morfologie či fungování fyziologie je sice pěkné, že se dozvíme, za čím možná stojí nějaký gen či skupina genů, ale praktická konstrukční metodika skladby organismu vzhledem k jeho ekologii je pro nás stále zásadní. Jak jsme již upozornili, je za paralelním (konvergentním) vývojem řady organismů se shodnými znaky mnohdy jiná skupina genů (nebo samostatné geny). Příroda si vždy nějak poradí a důležitá je jen konstrukce, nikoli konkrétní gen nebo skupina genů. Zaměníme-li proto v evoluční biologii prostě speciaci za specializaci, řečeno velmi jemně, bude z toho pěkný maglajz. Uvěříme-li tvrzení některých genetiků, že jen a pouze speciace řeší vznik druhů, zbavili jsme se tak možnosti zpracovávat paleontologický materiál, který bude téměř vždy spolehlivě mimo dosah věrohodné genetiky.

Paleontologie totiž v drtivé většině není schopna dát genetikům materiál ke zpracování, protože ten je u kostí a tkání starších pár desítek či maximálně stovek tisíc roků ve velmi žalostném stavu a není síly, která by na tom cokoli změnila. Rekonstrukce dávné DNA je i tak v revizích vždy opakovaně podezírána, že byla odprezentována nějaká povedená kontaminace. Ale naprostá většina fosílií je podstatně a nesrovnatelně starší a tudíž zcela bez stop po DNA. Proto je paleontologie ve většině depozitárních či sbírkových položek ,,genuprostá“.

 

A to je důležité vědět zvláště dnes, kdy i laik se zájmem o vědu začíná pomalu den s úklonou směrem k Max Planckovu ústavu a se slovy: ,,Genetiko, ty vědo nejposvátnější, jediná nositelko skutečného poznání, odpusť, že jsem měl dnes hříšné myšlenky a myslel i na jiné vědní obory, dej mi sílu Svatá genetiko vytrvat ve zvolené řeholi, aby chléb vezdejší přinášela jsi mi do sytosti a odeber jej od úst mých nepřátel a těch, co Svatá genetiko tebe urážejí svým nezájmem o tebe a na post nejvyšší mezi vědami tě po právu neuvelebují.“ Klaní se až k zemi klečíc na kolenou, ruce vzpažené, oči zavřené a pohrouženi se sami do sebe v nábožném rozjímání. (Mimochodem, pokud jste si už zalistovali v knize Richarda Gordona ,,Podivuhodné dějiny lékařství“ a přečetli něco málo jeho kousavého humoru o genetice (a nejen o ní), mám pro vás další typ. Doporučuji knihu ,,Jsme téměř 100 procentní šimpanzi?“ od amerického biologa Jonathana Markse. Ten si také z genetiky dovede dělat pěkná šprťouchlata, tentokrát jen se zcela suchým uváděním faktů místo mýtů. A hlavně se také dozvíme něco skutečně zajímavého o praktické genetice, i když od doby sepsání knihy utekla už nějaká voda a bylo by zase třeba nějakého nového aktuálnějšího veselého povídání polidšťujícího genetiku i její protagonisty.)

 

Poznámka

Určitě je každé přestřelené upřednostňování nějakého oboru nesprávné a musí vést nutně ke zkreslení představy o tématu, které je řešeno. Nemyslím jen na harmonický přístup řešení problému a úkolů poznávání reality propagované už Leonardem da Vinci, ale daleko nám časově bližší varování před nebezpečím přílišné jednostrannosti od Konrada Lorenze. Lorenz si konkrétně všímá přestřelení vyhrocením nabízeného řešení, které je střídáno zase přestřeleným opakem a problémy, které máme při harmonickém přístupu, kterému se i ve vědě jaksi přirozeně bráníme. Určitě to souvisí s nepochopením teorie o tvoření teorií ve vědě od Poppera, které pak v praxi ženeme přes kognitivní disonanci (vyrovnání se z rozporem) a měníme tak holmesovskou logiku za Svatou válku namířenou proti těm druhým teoriím a proti protiargumentům vůči teorii, kterou zastáváme. A vlastně to nejsou ani protiargumenty, ale nesmysly, které nás jen zdržují. Tak nějak snad cítíte, že je přístup k vědě dost zásadní a stejně tak i její metodiky, a že bez určitého základního studia psychologie omylu a logiky je člověk jako nahý v trní. Proto u těch nejlepších badatelů vždy najdete povídání o teorii vědy a užitých metodách řešení problémů (například i u Lorenze nebo Poppera), kdy dokonce můžete nalézt tak zásadní dobré rady, které sami tito badatelé nedokázali pro dobovou konvenci použít a tak jsou jejich mnohé rady velmi nadčasové a mohou převyšovat i jejich samotnou práci.

 

Důležité je, že právě v paleontologii u drtivé většiny fosílií můžeme sledovat právě jen specializaci. Speciace se omezuje jen na geneticky dosažitelný, tedy relativně velmi mladý materiál. Speciace se tedy nezabývá samotnou specializací organismu, ale zaměřuje se na genetické vztahy mezi různými typy a formami ,,příbuzných“ organismů. Speciace se podobně jako kdysi etologie obecně vzdaluje od možnosti číst z morfologie a zohledňovat specializaci a staví spíše na nevhodné reliktní rovnici - zkratce ,,gen – výsledek“. Samotná genetika pak prostě nemůže dát to, co už není v její moci, i když je to, ,,kdoví proč“, od ní dnes očekáváno.

Proto naopak konsilienčněji stavěné genetické studie zohledňující specializaci jsou tak významné (případ koljušek z kanadských jezer nebo proměny očí hlubokomořských ryb). 

 

 Obr č. 11 - Dalekohled kontra mikroskop

 

 

Evoluce chování

 

Z výše uvedeného konsilienčního pohledu je tedy i chování živočichů vždy koevolučně propojeno s konstrukcí těla a jeho danou specializací. Chování také vychází z původní neurální tkáně, kterou jedinec redukuje, nebo rozvíjí pro aktuální specializaci. To podle určitého klíče aktivního přístupu jedince, který zkoumá nové možnosti – tedy určitým průzkumem (Popper a Lorenz, Budoucnost je otevřená 1997). Důležité je, že se jen staví podle stále stejných základních pravidel. Nové adaptace tedy probíhají jen podle reálných konkrétních preadaptačních možností, které vytváří jak tradiční mechanika těla a chování, tak právě i individuální autonomní průzkumný posun. K tomu musíme přičíst značnou plasticitu neurální tkáně a její reakce na podnět a její interakce s podnětem.

Tak třeba, už ve starší literatuře (Roček, Evoluce obratlovců 1985) se dozvíme, že k řešení určitých úkolů mohou být u jedněch obratlovců užity nejnovější nejpřednější částí mozku. To však neznamená, že ti obratlovci, kteří takové nové části mozku nemají, tyto úkoly nezvládnou. Prostě je řeší starší, hlouběji uložené části mozku.

Toto není vždy zohledňováno a časté společenské klišé spíše trvá na představě, že když je nyní přední část mozku na něco specializována, tuto specializaci postrádají ty formy živočichů, které tuto novou část mozku nemají.  Neurální tkáň je zrovna ta, která nemá ráda škatulky a je schopna za určitých podmínek obdivuhodné funkční plasticity. Ale stejně jako jiná tkáň v evoluci, nevrací se do původní podoby a převrstvuje nová funkční tu původní. (Asi jako dva želví krunýře nad sebou.)

Jiné chápání evoluce chování, než takové, které staví na přirozenosti, je mylné a zmatečné.

Například ,,pocit - emoce“ je jen obyčejný a nevyhnutelný adaptační mechanismus a má zajistit intenzivní vjem pro ,,vědomí živočicha“, který je pak nucen hledat východisko z jeho současného nepohodlného stavu. Důležité tedy je, že jak ,,pocity“, tak i ,,vědomí“ jsou ,,adaptačními mechanismy“ a jsou jako takové popisovány už Konradem Lorenzem v 70. a 80. letech 20. století. A bez nich by živočich (bezobratlý a obratlovec) nefungoval. Je proto nesmyslné toto popřít a přiřknout pocity a vědomí jen člověku.

Až bude někdy někdo v daleké budoucnu hodnotit obecné povědomí o ,,vědomí“ nebo ,,pocitech“ u živočichů, bude dnešní situaci srovnávat nejspíše s tmářským středověkem. O to hůře, že odborná literatura už dlouho existuje, ale na věci se stále výrazněji podepisuje i faktor nezájmu o jakékoli čtení.

Naše doba bude epochou, kdy se vědomí nebo pocity přičítali antropocentricky jen člověku a tak se vlastně nejčastěji věří v nesmyslnou a absurdní dvojí evoluci. Jedna evoluce pro zvířata je uskutečňována prostřednictvím jedněch evolučních procesů, kdy chování živočichů jen připomíná vědomí a pocity. Ale má to být podle této víry jen iluze, kterou vytvářejí hloupé živé stroje. Lidské chování však vychází z vlastního nadřazeného vývoje, z vlastní nezaměnitelné evoluce, která má vlastní, do říše zvířat nepřenosné názvy evolučních procesů, které vytváří skutečné vědomí a skutečné pocity. Halelůja.

Je zvláštní číst si ve starých knihách nositelů nobelových cen a specialistů na etologii nebo na teorii vědy jako byl Lorenz a Popper v  jejich učebnicích a knihách o pocitech a vědomí jako o adaptačním mechanismu a dnes po 40 letech zalistovat v učebnicích pro malé děti, kde ustrnulo poznání živého světa na dávné hrůzné a stařičké úrovni živých strojů.

Tato antropocentrická koncepce je paradoxně velmi podezřelá a nesmyslná už jen proto, že je koncepcí dvou evolucí. Jedna biologická evoluce pro zvířata – ,,živé stroje“ a druhá taková ,,haleluja evoluce“ pro člověka. Pochopitelně dvě evoluce na jedné planetě jsou statistický nesmysl a je to naprosto stejná totální hloupost jako víra v zelené nebo šedé mužíčky s velkou hlavou a velkýma černýma šikmýma očima nebo bubáka pod postelí. Ale pravda, od doby Lorenze a Poppera víra v ,,boží“ ruku mimozemských všemohoucích dávných návštěvníků země, kteří šlechtí lidstvo k obrazu svému, prošla obdivuhodnou cestou a je dnes v představování přirozeného vzniku člověka stejnou překážkou, jako bylo kdysi náboženství.

Ale možná je realita ještě prostší. Prostě se dnes nechce nikomu příliš číst, natož o věcech uvažovat a ověřovat si je. Možná také proto, abychom snad nebyli jiní a podezřelí, že do jsoucího světa nepatříme.

Ani opěvovaná lidská inteligence není ničím světoborným, jedná se o stejný mechanismus vyhodnocování, jako mají ostatní živočichové. I přes bůhvíjakou velkou kapacitu základních dat pak práci s těmito daty a mapami prostorovými, pachovými, pohybovými, časovými apod. nakonec silně ovlivňují emoce (emoční mentální mapy), které dovedou s výpočty pěkně zacvičit a to jak pozitivně, tak negativně. Emoce však nelze ani příliš obejít, protože pokusíme-li se o to, tak si sami vyřazujeme vlastní podstatu mechanismů řešení úkolů, které jsou před námi.

Stát se člověkem, onou vyšší poloandělskou bytostí romantiků 19. století, tak nemůže zajistit žádná evoluce, prohlášení, deklarace ani nařízení, ba ani geneticky šlechtitelská stanice mladých eugeniků. Stát se člověkem, onou vyšší bytostí, je jen a jen na rozhodnutí samotného jedince, že se o něco takového sám na sobě pokusí. V tomto ohledu měl zjevně pravdu Leonardo da Vinci se svým výrokem, že ,,člověk nemůže být větším pánem než sám nad sebou samým“.

Lidé jsou ve své podstatě stejní jako ostatní živočichové, jen u toho vzhledem ke své specializaci nadělají ohromné množství řečí a všude kolem neuvěřitelný bordel.

 

Obr č. 12 - Mozky nejrůznějších zvířat; haleluja evoluce ...

 

Poznámka

Biologové Edward O. Wilson a Bert Hölldobler (Cesty k mravencům, 1997) si modelově mění perspektivu a čas při sledování celodenní aktivity mravenců. Přes velký obdiv k veškerému tomu hemžení za průzkumem a potravou, naplněné hledáním feromonů a nošením velkých břemen je možné se vznést nahoru nad terén a shůry filmovat výpravy mravenců z mraveniště. Tito biologové si všimli, že když podstatně zrychlí výpravy mravenců do okolí, která míří vždy na jinou stranu, objeví se před námi tmavá skvrna vytahující do prostoru kolem sebe svoje panožky, které pak zase přitahuje, aby po chvíli vysunula jiné. Velmi to badatelům připomnělo amébu. Určitě je to tak trochu degradující, že mravenci, pokládaní za poměrně složité sociální členovce, poté, co se stanou součástí superorganismu, jsou si svým prostorovým počínáním celkově rovni jen pouhé gigantické amébě.

Ale mravenci se mohou radovat, není to s nimi totiž ještě tak zlé. Člověk dopadne daleko hůře. Když se totiž zvedneme vysoko nad planetu a pozorujeme zrychlené pronikání člověka do krajiny, jeho nezdary a pokusy, kdy nakonec nová území pohltí a v noci je rozzáří pavučinami nočního osvětlení, připomene nám to také jeden organismus. Růst této struktury pohlcující souš planety totiž nejvíce a neobyčejně věrohodně připomíná nezadržitelné šíření prachobyčejného podhoubí. 

 

 

 

 

Konec povídání o EVOLUCI obecně.

 

 

 

III / Příběh skutečného člověka

 

 

A samotný člověk?

 

Tak tedy i vznik tak specializovaného lidoopa na ovládání a zpracovávání okolité přírody probíhalo zřejmě podle popsaných evolučních mechanismů. Vše,co se kdy hodilo ke šplhání, ručkování, drobné rukodělné činnosti, komunikaci, senzorickému sledování okolí, pohybu po zemi  atd., bylo bráno jako preadaptace a využilo se pro nové úkoly. Ale s tím, že pro co není využití, to mizí podle pravidel hospodaření s energií. A tak si člověk neponechá orgány pro úžasnou brachiaci, ale přijde o ně, stejně jako o schopnost užívat brachiaci. Na základě této staré konstrukce však pohotově vznikají nové adaptace. Kulový ramenní kloub spolu s konstrukčně mírně upravenými prstními články a zápěstními kůstkami bude umožňovat vztahovat paže a ruce po veškeré okolité hmotě kolem. Tuto pak bude možno zpracovávat těmi nejneuvěřitelnějšími pohyby a způsoby. Od sekání, bodání, házení, štípání, lámání, broušení, ukládání, natírání, pletení, lepení, svazování, podávání, dotýkání, hmatání a tak dále a tak dále.

Od toho se pochopitelně odvíjejí i nové upravené prostorové mentální mapy databází surovin a jejich vlastností. Budou vznikat nesčetné databáze nejrůznějších pracovních postupů, ale i databáze komunikací a organizace kolem těchto rukodělných činností. Mnohé databáze se osamostatní a budou se rozvíjet samostatně nebo v nových propojeních a kombinacích.

Bohužel nejstarší lidé s dlouhýma nohama a typicky lidskou rukou už z doby kolem dvou milionů roků nám statisticky neposkytují mnoho perfektního a kompletního kosterních materiálu, tedy ve srovnání s pozdějšími Homo heidelbergensis. Ale s obdivem se dá doslova obcházet složená a rekonstruovaná kostra chlapce od jezera Turkana a zkoumat ji. Za pozornost stojí jeho lopatka. Je totiž velmi podobná té, kterou máme my sami, a pokud si dáme práci a porovnáme lopatky různých lidí a dnešní lidoopy, tvar lopatky chlapce nám napoví, že rozhodně nebyl žádným šplhavým tvorem. Konstrukce lopatky skutečně vypadá, že paže i ruka sloužily k práci. Vzácně dochované ojedinělé prstní články mají také typické lidské znaky.

Proč se upřednostnila právě specializace na užívání okolité hmoty, je otázka, na kterou jsme už jednou narazili. Zrekapitulujeme, že důležitá bude hospodárnost takového chování. Jen posuneme jednou zmíněné téma do jiné, praktičtější a nové roviny.

Možná by stačila drobná mutace dědičného materiálu podporující libost při takové činnosti.  Proměnlivost libostí je zpravidla značně autonomní, a když by se prostě některý jedinec vydal ve správnou chvíli na takovou cestu a oslovil své okolí ještě v dětské věku a zaujal ostatní děti, mohla to být drobná, nezvykle navýšená síla, která by mohla vyvolat memetický dominoefekt. Ten by pak  posléze i velkoplošně mohl změnit i chování dospělých nebo nechat vyrůst novou generaci navýšeně otevřenou novým směrem.

Ale je dobré hledat také příčiny v praktických souvislostech jako například změnu strategie růstu dětí, kdy se mohli daní tvorové – předci australopitéků a lidí – zdržovat právě kvůli nim na určitý čas na jednom místě. A aby se tito praaustralopitékové nenudili, mohla taková nucená rukodělná práce startovat cestu k takové nezvyklé specializaci.

Dokonce to mohl být ukázkový paradox, že k rozvoji rukodělné práce mohlo dojít už „na stromech“. Australopitékové se mohli držet rovnovážného stavu mezi tvorbou předmětů a objektů a pobytem na stromě velmi dlouho. Tak by vznikla zcela přirozená preadaptace pro intenzivní vytváření předmětů a objektů pro lidoopy (lidi) žijící už jen výhradně na zemi.

Za bližší povšimnutí stojí i dlouhá, typicky lidská noha.

 

 

 

Lidská noha

 

Hledat výhody lidské nohy je totiž velmi těžké. Po čtyřech běžící šimpanz je daleko rychlejší než běžný člověk běžící po dvou nohou. Ani k plavání se tyto nohy příliš nehodí a nedovedou ani kdovíjak skákat. Jejich specializace je jakoby spíše hádankou. Že by jejich cílem ověnčeným vavříny bylo jen nést vzpřímené tělo a vykračovat si rázně do rytmu pochodové dechové hudby či víření bubnů? Nicméně nohy ještě před pár desetiletími nosily dělníky do zaměstnání a školáky do škol a úředníky do úřadů. A to dlouhá léta a velmi spolehlivě.

A v tom je právě úkol nohou. Nejsou totiž samy vůbec k něčemu konkrétnímu mistrně konstruované, nehodí se na nejšpičkovější výkony. Ale člověka donesou spolehlivě na místa výskytu té či oné suroviny, zanesou jej do jeho dílny, kde si vyhotoví vrhací soupravu nebo luk se šípy a teprve pak se pomocí zhotoveného nástroje utká v konkurenčním boji s predátorem. Šíp nebo vymetený oštěp bude vždy rychlejší než sám konkurenční predátor. Na vodě zase člověk nohy jen schová do člunu a stane se rybářem nebo lovcem jiných zvířecích rybářů. Svou univerzálnost prokážou nohy i při lezení po skalách, poslouží v mělké vodě jako chůdy. Nohy člověka jsou tak vlastně svou dříčskou univerzálností doplněním celkové konstrukce člověka jako specialisty na zpracovávání okolité hmoty. Jsou univerzální součástí specializovaného celku.

 

 

 

Lebky – nositelé informací

 

Homo 1470 neboli Homo rudolfensis je známý z lebky, která byla složena z množství drobných střepů. Proč? Protože tato lebka byla velmi tenká. Vlastně určité konstrukční vylehčení lebky očekáváme u stromových lidoopů a australopitéků koketujících s lezením po stromech a také je měli tvorové označovaní za první příslušníky Homo jako uvedený rudolfensis, mající snad kratší nohy než skuteční dlouhonozí lidé (tedy možná byli stále nějakým způsobem vázaní na bezpečí stromů).

Značně zajímavý soubor lebek pětice jedinců z gruzínského Dmanisi prozatím z komentáře vypouštíme, podobně jako jiné, starší, odlišně formované a jistě nesmírně zajímavé lebky a kostry. Snad jen upozorníme, že u Homo erecta s typicky vysokou lidskou postavou sledujeme sílení lebeční kosti - známka měnícího se metabolismu a změnu strategie specializace.  

Téměř půl milionu let staré (současně hodnoceno na 420 000 let) kosterní úložiště nám poskytlo už  velmi ucelený a přehledný soubor kostí z nejméně z 28 jedinců (Španělsko, Atapuerca Sima de los Huesos) a jejich skromný africký protějšek z lokality Broken Hill v severní Rhodezii. Tyto materiály jsou tak bohaté, že se můžeme velmi spolehlivě orientovat v anatomii i těch nejmenších kůstek těchto lidí.  

Pokud se podíváme na takového půl milionu let starého člověka typu Homo heidelbergensis, můžeme obdivovat jeho anatomickou dokonalost. Skutečně poctivě silnostěnnou lebku, dovolující solitérní hospodaření se zdroji a zásobami uvnitř organismu, ale můžeme obdivovat i mechanickou odolnost skeletu. Jen řešení samotné lebky je úžasné. Celková kompaktnost, relativně plošší velký obsah mozkovny - je ideálně rovnoměrně a snadno zásobovaná krví. Lebka je navíc zesílena nad očima obloukem, který, stejně jako žebro trupu ponorky, zesiluje odolnost tvaru, který obepíná. Tváře ubíhají do stran, vytvářejíc uprostřed jakýsi konstrukci posilující kýl, formující poprvé výrazněji i kořen nosu. Ústa vybíhají mírně dopředu, tím se vzdalují očím, aby v případě užívání úst jako třetí ruky, což je namnoze typické i pro dnešního člověka, bylo pro zrak bezpečno. Kost je silná a proto si takový člověk může dovolit i větší ústní dutinu. Vodorovný prostor mezi špičáky je často rovný a plochý a ukazuje, že ústa byla vesměs malá a snadno tedy ovladatelná pro řeč i mimické výrazy, ale i případnou práci. Hlava heidelbergů bývala kulatá (nezaměňujme s pojmem krátkolebá, tato byla kulatá, ale dlouholebá), snadno se tedy na krku otáčela. Dlouholebý člověk je ten, který má od ušních otvorů směrem dozadu více než pár centimetrů hlavy, na rozdíl od většiny současné evropské populace. Lebka většiny heidelbergů byla v tomto ohledu dlouhá, ale tvarování obličejové části ji dotvářelo tak, že je kompaktní a působí dojmem povedeně kulaté lebky. Kostra byla opět robustní a odolná, ale zase pohyblivá. V této specializaci vydrželi pokračovat velmi dlouho evropští neandrtálci, kteří už i jen v samotné stavbě ruky a v takovém detailu, jakým je ovládání palce ruky, měli jak vysokou pohyblivost, tak značnou sílu.

Tato specializace na ovládání a zpracování okolité hmoty byla u tak dávných lidí specificky řešena solitérní strategií. Toto na kostrách heidelbergů či neandrtálců čteme velmi krásně. V tomto ohledu nikde neměla chybu. Což je pochopitelné, protože každý organismus je ve svém čase a prostředí plně adaptovaný a evolučně dokonalý - vzhledem k původní konstrukci, ze které vyšel.

 

Obr. č. 13 Lebka heidelbergensis a rekonstrukce

 

 

 

Silnolebí lidé

 

Solitérně stavění heidelbergové a později i neandrtálci využívali vlastní společnosti především jako zdroj dat, který velmi významně ušetřil jinak zbytečné energetické výdaje. Tady se totiž snadno pořizovaly návody, jak získat dovednosti pro život v přírodě, jak si co vyrobit, jak se o co starat. Proto i kultury neandrtálců i heidelbergů vypadaly v některých ohledech odlišně od té naší, která má při stejné specializaci odlišnou realizační strategii.

Heidelbergové i neandrtálci tak žili nejspíše v nevelkých skupinách, kdy nemuseli upřednostňovat jakékoli jídlo před tím nejkvalitnějším (nemuseli se tolik dělit ve velmi početné skupině). Proto si mohli udržet nápadně silnou kost, která je například krásně patrná na lebce mozkovny. Takové mocné stěny naše lebka rozhodně postrádá.

Pochopitelně takto stavěná kostra heidelbergů a dalších podobně stavěných dávných lidí bude nejspíše souviset i určitým rozptylem lidí v krajině, spojeným s jejich mobilitou, a tím i váhově lehkými předměty. A možná dost právě s důrazem na snadnou opravitelnost a velmi snadnou nahraditelnost předmětů. Je tedy logické předpokládat užití kdykoliv snadno dosažitelných materiálů, což nejspíše znamená především užívání biologicky rozložitelných surovin. Proto budou tyto kultury přes značné úsilí archeologů nálezově prakticky neuchopitelné.

Proto jen mimořádně příznivé a nevšední souvislosti mohou vést u takových kultur k dochování velmi výjimečně dochovaných artefaktů.

Solitérnější lidé budou tedy vytvářet charakterově odlišnou kulturu, ačkoli mentální mapy budou téměř identické s našimi. Proto je tak důležité zabývat se právě znaky solitérnějšího způsobu života na kostře.

Obecné pravidlo morfologie totiž říká, že bytelněji stavění jsou zpravidla právě solitérnější živočichové. Naopak sociálně žijící organismy si mohou dovolit více plýtvat s životy jedinců, ti si zase nemusejí tak tvrdě zajišťovat pověstný chléb, kdy se při jeho získávání užívá větší množství pracovních sil než jen síly jedince. A ke zdrojům celku se pak chovají takový tvorové podobně jako parazité. Však v takovém mraveništi je mimo samotné mravence nejeden takový cizí druh organismu, který ovládá žebrací gesta mravenců. Jak sociální tvor, tak parazit jsou charakterizováni odlehčením stavby těla. Dobře je to vidět právě u zmíněných mravenců, kteří nevsázejí na vlastní autonomní zásoby uložené rovnoměrně v těle, ale disponují druhým společným žaludkem umístěným před vlastní žaludek jedince. Z něj pak na požádání krmí svoje kolegy.

 

Poznámka

K lovu heidelbergů i jiných dávných lidí se přistupuje často nekriticky gradualisticky, kdy je autory dávkována civilizovanost – lidství. Pochopitelně se skuteční dávní lidé chovali po svém bez ohledu na přání současných badatelů. Rozhodně nemuseli, coby pomalu se vyvíjející a tím nesnadno nahraditelní jedinci, podstupovat kontaktní lov. Jejich ramenní kloub i osvalení jim plně umožňuje vrhat oštěpy. Celé kompletní vrhací oštěpy jsou od heidelbergů dobře známy. Způsob osvalení některých dávných lidí nám naopak neprozrazuje způsob užívání zbraně, jak by si to kde kdo přál, ale vypovídá pochopitelně o namáhání rukou při statisticky nejvýznamnější námaze. Což bylo nošení břemen a práce. Hod oštěpem, který probíhá tu a tam, rozhodně nezanechá tak významný zápis na kosti. Zvláště heidelbergové a jiní solitérněji žijící lidé se rozhodně zbytečně nevystavovali zvýšeným rizikům lovu.

Poznámka: Stav svaloviny u silnolebých lidí někdy ponouká k modelu jiného hospodaření s teplem než tomu je u tenkolebého moderního člověka. Počítá se však jen s dospělými muži, a to jen s určitou mírou námahy a s odhlédnutím od žen a především dětí, kteří k izolaci před chladem potřebovali i nějakou autonomní anatomickou výpomoc v podobě podkožního tuku. Genetická studie týkající se vytváření tukových zásob u neandrtálců naznačuje, že právě vytváření tuků patřilo do původní neandrtálské genetické výbavy.

 

Poznámka

K personě pro paleolitická etnika. Poprvé byla Jungova vizuální persona pro mladopaleolitickou populaci aplikována překvapivě neuvěřitelně pozdě až na začátku 21. století a to konkrétně na gravettienskou kulturu. Především studiem rukou ale i další doplňující anatomie příslušníků rodu Homo se ukázalo, že vizuální persona lidí byla vždy normou. To proto, že se tak deklarovala schopnost rukodělné práce a šikovnosti a tedy i zdraví a normalita chování jedince. Geometrizace a dekorativnost individuálního zdobení souvisela s prezentací schopnosti starat se jak sám o sebe, tak o své předměty, což se v obou případech nakonec týkalo hygieny a  s ní následné selekce těch jedinců nebo kultur, které se hygieně a činnosti omezující možnost nákazy nevěnují. I v Tasmánii, kde došlo k výraznému úbytku počtu nástrojů, byl zájem o předvedení osobní persony nedotčen. Pochopitelně, že zobrazení dávných lidí, kde persona není akceptována (což zahrnuje téměř všechna vyobrazení nejstarších populací), jsou tak zcela zavádějící.

        

 

 

 

IV / Snadný vznik anatomicky moderního člověka

 

 

Vznik moderního člověka odvozeného od člověka heidelberského je překvapivě jednoduchý, když si vezmeme jen tu nejobyčejnější autonomní adaptační schopnost regulovat a formovat organismus jedince tak, aby byl vzhledem k jeho konkrétní redukční situaci co nejfunkčnější.

Zásadní je schopnost hospodaření s energií, kdy se určitá populace dávných heidelbergů dostává do situace, kdy není možné zajistit optimální stravu. V tom okamžiku se formující kosti dětských jedinců přizpůsobí situaci a vytvářejí určitou provizorní tenkostěnnou neotenickou variantu heidelberga.  Tím je neotenická forma člověka biologickou obdobou vnitrozemské strdlice, která je nemigrující formou lososa. Známá a obávaná mračna migrujících sarančat jsou také jen příležitostnou formou jinak nenápadného a neškodného hmyzu.

Kdyby byla lebka heidelberga jen ztenčena do tenkolebé formy, snadno by praskla nebo se deformovala už při běžné zátěži svalů. Proto dochází k určitým proporčním rozdílům, aby se udržela alespoň určitá průchozí základní pevnost skeletu. Mění se tak tvar celé hlavy, ploché čelo se jakoby nafukuje, protože kulatý tvar snese i při tenké stěně neobyčejně velkou zátěž, jak víme z konstrukce vajec. Zmenšují se i pomyslné konstrukční kopule dolní a spodní čelisti, zkracuje se vzdálenost úst od středu hlavy a tím se zase šetří mnoho kostní i svalové hmoty, protože se tak využívá lépe síly páky. Brada, kterou máme výraznou, není pak tedy nový výběžek do prostoru, ale naopak pozůstatek délky původní brady, kdy už jen samotná ústní dutina se zmenšila a posunula dozadu. To proto, aby nebylo třeba velkých svalů při jídle nebo při samotném udržení sevřených čelistí při chůzi, stání či sedu a tím se příliš nenamáhala lebeční stěna mozkovny, která nese po stranách velké ploché úpony žvýkacích svalů. Ejhle! Jen touto snadnou redukcí a jednoduchou konstrukční přestavbou jsme dostali z heidelberga tváře současného člověka!

Nebylo třeba nikde žádných zázraků a velké námahy, naopak. Žádný nový speciální proces.

Nová lebka je však tak tenká, až děsí. Srovnáte-li lebky prvních evropských lidí (např. Pastera cu Oase) s neandrtálci (Moravský kras) nebo heidelbergy (např. ze Simi) rozdíl je zarážející a raději si na tu motorku určitě přilbu vezměte. Lebka moderního člověka není tedy skutečně nějakým výdobytkem dokonalosti evoluce, ale jen už ustáleným někdejším průšvihem, který byl se ctí jakžtakž nouzově vyřešen. (A možná už je tento stav epigeneticky či rovnou i geneticky fixován.)

 

Poznámka

Pro fandy do techniky je tu jeden trefný příměr. Konstrukce lebky a těla silnolebých heidelbergů  byla ekvivalentem parních strojů, které jsou masivní a těžké, podají velký výkon a vydrží spolehlivě dlouhá desetiletí. Konstrukci těla tenkolebého člověka lze srovnat s vysokoobrátkovou moderní turbinou, ušlechtilých ladných tvarů s použitím minima materiálů. Avšak s životností dva - tři roky. Možná je i správné pro tenkolebého člověka nebo pro mravence užít tvrzení, že je to organismus konstruovaný jako prosté spotřební zboží.

 

Obr č. 14 - Přeměna lebky silnostěnné na tenkostěnnou

 

 

Tenkolebí lidé

 

Určitě i vás teď napadlo, že taková potravně úsporná tenkostěnná forma člověka se lépe uživí i ve větším společenství a že má tak snadno nakročeno k lidskému ekvivalentu skutečného mraveniště velkého superorganismu. A že tu tedy máme další pěkný a ukázkový příklad preadaptace.

Pochopitelně, provozovat takto odlehčené lidi znamená zcela jinou strategii jejich celkového živobytí, sní se cokoli, na výživové hodnotě už příliš nezáleží a na odolnosti lidí také ne. Nejdůležitějším se stává nikoli jedinec, ale superorganismus, jehož součástí tito tenkolebí lidé budou. A přichází výrazná soutěž už ne mezi jedinci, ale především mezi superorganismy.

Z tohoto pohledu je logické i nouzové pomalejší dospívání, protože příliš rychle se osamostatňující děti by znamenalo také velmi zranitelné děti.  Proto část dětství, které je ještě příliš vázané na rodiče, se posouvá asi ze 4 let na 6 roků.  Lehčí kostra také znamená redukci návazného svalstva, které se tolik nemusí namáhat. Zajímavé bude, že tento rozdílný metabolismus určitě povede k jinému utváření zásob a hospodaření s nimi. Odhlédneme-li od externích zásob, které zapadají přesně do specializace lidí, je zajímavá přímá biologická souvislost s přímými zásobami méně pohyblivé části tenkolebých, kteří si vytvářejí značné autonomní tukové zásoby. Izolací i spalováním těchto zásob tak lépe hospodaří s teplem. To se může dobře uplatňovat při invazivním šíření na chladnější místa. Poněkud to připomíná některé druhy mravenců, kteří mění některé svoje jedince na živé zásobárny energie. Čím jsou někteří takto slabí lidé obéznější, tím má pak takové společenství méně mobilní základnu. Docela zamrazí, připomíná to stav moravského gravettienu s jeho Willendorfskou venuší  z Rakouska.  

Jiná strategie naplnění specializace, jiný způsob obživy, jiné vztahy, jiné, statistické významnější uplatnění psychiatrických onemocnění v početnějších skupinách. V důsledku toho všeho se už zcela zákonitě mění mnoho oblastí v chování a kultuře takových lidí.  

Směrem k anatomicky modernímu člověku současného typu tedy vůbec nešlo o výraznou kvalitativní evoluční změnu, o nějaký nový vznik inteligence nebo nějaké zázračné schopnosti a vlastnosti mysli – nějakou tu revoluci. Tvář člověka se neměnila ze zvířecí na lidskou a kultivovanější a ušlechtilejší. Tvář heidelbergů byla pro svůj svět zcela dokonalá. Naše tvář je zase dokonale spojena se světem nouze a úspor. Nic zásadního ve schopnostech jedince se neudálo, jen se zcela změnily okolnosti a došlo jen k obyčejným kompenzačním adaptacím.

Ale s tím se mnohé zásadně změnilo. Společnost už není jen školícím střediskem, kde si snadno opatříte plány na výrobu věcí a návody, jak v přírodě obstát. Společnost je už skutečné mraveniště, kde žijete, spolupracujete na získávání zdrojů a jejich zpracování a domáháte se, podobně jako mravenci, přístupu ke společnému žaludku a staráte se výrazněji o všudypřítomné potomky.

Dochází k jevu autodomestikace, k vylehčení těla (i skeletu) vlivem parazitického a společenského života mravenčího typu. Je to zároveň i uplatnění neotenie, využívající úspornější způsob utváření anatomie dětí před náročnější anatomií dospělců. Dětské prvky ve tváři dospělých jsou spouštěcími schématy k opatrovacímu chování ve vašem sociálním okolí. To aby se mírnilo napětí ze stresu z přílišné koncentrace lidí.

Pochopitelně není možné generalizovat. Oba dva typy strategií (jak silnolebých, tak tenkolebých forem lidí) určitě měly další nejrůznější podoby, formy a varianty podle klimatu, morfologie krajiny, zdrojů a stavu sousedních společenství a pochopitelně podle vlastního dědictví dané kultury. Výsledkem je pestrost a rozmanitost kultur, tedy paralela k rozmanitostem života.

 

Obr č. 15 - Tenkolebí lidé a rekonstrukce

 

 

 

Archeologické nálezy

 

Jestliže je archeologie velmi přínosná u nedávných kultur, zvláště ve spojení s historickými literárními prameny, jinak je tomu v paleolitu. Řada paleolitických kultur používala především nedochovatelné materiály nejen k výrobě předmětů, ale i na stavbu obydlí. Pohřby v paleolitu zapadaly především do biologického kontextu. S těly zesnulých se tak nejspíše zacházelo z části pod vlivem psychologie a emocí a z valné části tak, že jejich uložení způsobilo, že byly zdrojem infekcí i pro okolní komunity mimo vlastní superorganismus. To aby se zajistilo, že sousední lidé nebudou zdravější a neohrozí existenci domácího společenství. Dělo se tak buď nadzemními pohřby na hranicích teritoria nebo vrácením těl do přírody obecně, kde byla zkonzumována mrchožrouty a predátory (a ti tak mohli šířit dál případné infekce či parazity do okolí i po teritoriích jiných superorganismů). Takové chování by tedy bylo prostě vyselektováno. Pohřby pod zem jsou výjimečné a jsou vázány především na kultury spjaté s jedním dlouhodobě užívaným místem (gravettienští lovci mamutů na Moravě). Například pohřby ze Simi naznačují, že se i na této lokalitě dělo něco mimořádného. Jiné izolované a ojedinělé nálezy je ještě méně možné brát jako typickou ukázku stavu populace. Jednak mohlo jít o jedince s mimořádným osudem i postavením (myšleno v superlativech) a nebo zcela naopak je podezření, že se jednalo o jedince zcela mimo společnost. I současné přírodní národy exkomunikují některé nespolečenské a nenapravitelné jedince. Změny v pohřebním ritu, které vedly k pohřbívání pod zem, se odehrály teprve až v mezolitu a nejspíše souvisely s celkovým nárůstem populací v jednotlivých superorganismech. To už bylo lidí tolik, že bylo pravděpodobnější, že se případná infekce z nadzemního pohřbu obrátí proti samotným domácím usedlíkům.

Paleolitických hrobů je tedy žalostně málo. Proto statistiky pořizované jen ze samotných paleolitických nálezů lidských ostatků jsou vždy velmi problematické a v některých ohledech přímo zavádějící (např. délka života, zdravotní stav, příčiny úmrtí).

 

 

 

Exotické zboží

 

Jestli se ptáme, kde se bere ten zájem v nás, ale i v našich předvích o všelijaké vzácné zboží z dalekých krajů, jsou na to dvě odpovědi. Jedna tak trochu geneticko-biologická a druhá - jak to jen nazvat, asi soutěživě biologická. Ta odvozená od genů nám slibuje zaručenou nepříbuznost s našimi geny v oblasti zájmu o partnery a snad možná je tato touha přenesena i na neživé věci.

Druhá soutěživě biologická odpověď naši představivost staví do role žárlivého JÁ, které soutěží se všemi jinými JÁ a pokud to mají i tam někde daleko, chci to mít také, ať je to co je to. Čím méně o tom vím, tím více je to pro mě lákavé, protože co když právě to, co je mi ve zdejším světě odepřeno, jinde zaručuje, že se potom stanu větším, silnějším a důležitějším? Proto naše kočička po nás loudí ne svoje, ale hlavně to naše jídlo, sledujíc každé naše sousto v hloubi našich úst. A kdo má pejska, asi souhlasí, že je to s ním snad ještě horší a stejně tak si raději vezme nejedna agamka sousto, jež má pozřít její kolegyně, než aby si vzala z hromady, kterou má pod svou tlamkou řádně nachystánu. A tak nás bude nejenom dnes, ale i v dobách minulých provázet v historickém a archeologickém materiálu zájem o kuriozity a importované suroviny či výrobky.

 

 

 

Ještě něco o vynálezech a umění v dávných časech

 

Aby byl biologický příběh člověka ucelený, je třeba závěrem přidat téma konstrukčních inovací a jejich výtvarného pojetí. Samotné vymýšlení nových technologií vychází z běžné práce mozku živočichů, kdy se propojují hodnocené podněty do nadřazených celků. Lorenzův starý, nověji v různých obměnách představovaný mechanismus toho, co se děje v hlavách živočichů. V myšlenkových prostorových mapách člověka s jeho ohromnými databázemi materiálů a pracovních postupů je světu objevování nové techniky otevřen neuvěřitelně velký prostor.

Vznik umění z biologického pohledu je také překvapivě prostý. Lidmi vyprodukované předměty a objekty totiž nakonec podléhají stejným biologickým zákonitostem jako ostatní živá příroda. Proč? Protože lidé jsou se světem svých výrobků úzce spjati a nepřehledné, snadno umazatelné a nečistitelné výrobky by byly zdrojem infekcí. A zase tu máme starý známý selekční tlak. Proto nám vždy zbudou jako vyhovující předměty geometrizované, s dekorem napomáhajícím zvýraznění a zpřehlednění případných poškození a umazání předmětu nebo předměty pozměněné tak, aby k nim měl člověk vztah a rád jim věnoval svou pozornost.

Tak vlastně skrze sebe, coby součást aktivních evolučních mechanismů, člověk, ale i nejdávnější člověk nebo australopiték, vytváří tyto předměty a objekty, na které se vztahují stejná evoluční pravidla jako na tvůrce takové technologie. Pochopitelně dochází k propojování člověka a okolité hmoty. A je jedno, jestli se to děje v dětské hře při pomazávání těla bahnem ornamenty nebo hrou s klacíky nebo kamínky či pruty nebo s osobními mikropočítači.

Není tedy žádný důvod představovat dávné lidi jako nemehla a idioty a stále se divit při nálezu toho nebo onoho starobylého předmětu nebo technologie, kde se mohla ,,tak najednou“ vlastně vzít?

 

Obr č. 16 - Vynález ohně                         Obr č. 17 - Počátky nejstaršího umění

 

 

Dodatek – poznámka

Možná, že na některé čtenáře to bylo příliš drsné povídání, kdy jejich oblíbený vrchol evoluce měl při sapientaci naopak excelovat a zažívat slasti evoluční extáze a místo toho jsme nabídli prostou potravní a morfologickou degradaci. Tak vám prozradíme, že jsme k vám byli ještě velmi ohleduplní a citliví. Bylo totiž ještě hůř. V dobách poměrně nedávných vlivem přílišné specializace a vzájemného konkurenčního tlaku sáhl člověk k nápadu živit se převážně jen tím, co vypěstuje a ve velkém se spoléhal na zemědělství. Tam, kde se tak stalo, a bylo tomu tak od neolitu několikrát, okamžitě došlo k další následné redukci kostry živořícího těla, jež se stalo ještě drobnějším a ještě křehčím. Vidíte, nikdy nemůže být tak zle, aby nebylo ještě hůř :-D

 

                                                Capla

 

 

Obrázky k textu z technických důvodů nejsou zatím k dispozici. Budou na stránky vloženy během září 2018.

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

 Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 © Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák