Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

Antropark © 2018   

 Vznik člověka a lidského chování

,,krátká verze“

Libor Balák, Roman Bortel, Martina Červená a Miriam Nývltová Fišáková

Antropark 2018

 

Pro nové rozšíření expozice Antroparku dlouhodobě probíhalo speciální nezávislé revizní zpracování materiálu o minulosti člověka neformální skupinou specialistů (,,Společenství konsilience“). A to v publikačních projektech ,,Vždyť jsou to jen opice“ a ,,Konsilience pro rod Homo“,, autorů Libor Balák, Roman Bortel, Martina Červená a Miriam Nývltová Fišáková.

Tento dosavadní materiál je ve zkratce přepracován a aktualizován do podoby článků ,,Vznik člověka a lidského chování“ krátké a dlouhé verze pro potřeby Antroparku Liborem Balákem. ,,Pokud se Vám práce zamlouvá a shledáváte ji přínosnou, věcnou a logickou pak patří vaše pochvala celému pracovnímu týmu. Pokud nesouhlasíte s některými daty nebo závěry padá vaše kritika jen na hlavu Libora Baláka, který rozhodoval o výběru a formě zpracování materiálů. Ale není ani vyloučené, že vaše vlastní výchozí informace nebo způsob práce s daty nejsou v pořádku.“

 

Motto: ,,Člověk je specialista na každou specializaci.“

 

Forma zpracování

Důležité je, že vlastně nevzniká žádná další zcela nová teorie vzniku člověka ani nová evoluční teorie. Jen se důsledně staví na dvou starých známých základních pilířích vzniku člověka – na specializaci a neotenii. Práce však specializaci a neotenii bere skutečně velmi vážně. V důsledku toho je následující text popisující vznik člověka a jeho chování logičtější a také klidnější, bez nenadálých zvratů a revolucí. Následující text je jen základní orientační nástin – zkrácenou verzí článku, který se v plné podobě věnuje podrobněji evoluci a inteligenci a je umístěn na Antroparku mezi odbornými články.

 

Téma vzniku člověka a jeho chování je zde zpracováno s důrazem na:

1) přirozené vysvětlení jeho původu a jeho chování;

2) kritický pohled směrem k antropocentrismu;

3) to, aby bylo na organismy nahlíženo jako na konstrukce specializované k té životní strategii, která jim je nebo byla vlastní;

4) konsilienční (celistvý) způsob zpracování materiálu (konsilienční přístup propagoval E. O. Wilson). To znamená s důrazem na respektování nejzákladnějších vlastností živých organismů (obratlovců a bezobratlých), tj. aktivita, kontinuita života, hospodaření s energií, organizace – samoorganizace – komunikace (ostatní vlastnosti jsou od těchto odvozené). (Tyto základní vlastnosti živých organismů jsou přejaty z různých publikací od Konrada Lorenze a Karla Poppera.);

5) specifickou metodiku zpracování. Předpokladem je seznámení se se všemi nám dostupnými daty a jejich analýza a rozkrytí v souvislostech (metoda propagovaná Arthurem Conanem Doylem používaná v kriminalistice). Tato data a souvislosti se dále spojují do logických nadřazených celků, tj.  vznikají co nezákladnější teoretické modely zkoumaných procesů. Takto vzniklé teoretické modely jsou ověřovány v praxi nebo v experimentu (metoda Karla Poppera. A konečně důležitá je i selekce  témat, kdy se zpracovávají  jen věrohodná a ověřitelná data. Tedy neověřené nebo neověřitelné výchozí materiály, ačkoli obecně přijímané, blokují zpracovávání daného tématu (strategie převzatá od Leonarda da Vinci). V tomto případě se hledá jiná paralelní cesta, jak přehledněji a uhlídatelněji téma zpracovat. 

 

Věnováním chtějí autoři poukázat na velký potenciál morfologie a fyziologie při odhalování minulosti člověka. Proto věnují práci svým učitelům anatomie a fyziologie člověka či jiných organismů a přikládají jejich seznam:

Akademický malíř a grafik Antonín Odehnal, Prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc., Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc., MUDrLibor Páč, CSc., Prof. RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D., Doc. MVDr., Václav Páral , Ph.D.,   MVDr. Simona Holubcová, MVDr. Ing. Eva Čermáková Prof. MVDr. Zdeněk Knotek CSc. MUDr. Radomír Čihák, DrSc., MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc.,  Prof. RNDrOldřich Fejfar, DrSc.

 

Obrázky k textu z technických důvodů nejsou zatím k dispozici. Budou na stránky vloženy během září 2018.

 

 

I / Pro začátek to úplně nejzákladnější – Specializace člověka

 

Proměna ramenního kloubu

Předně představa, že člověk vznikl z opic, je určitě nepřesná. Nenechme se zmást jejich rukama schopných úchopu, ten je sice výborný pro fixaci končetiny k větvi, ale to je stále velmi málo. Opice totiž mají ramenní kloub podobný spíše naší obyčejné domácí kočce. Proto se pohybují bezpečně na všech čtyřech končetinách s možnou výpomocí ocasu. Pohybují se především po zemi nebo horní straně větví. K řízení takového pohybu slouží opicím prostorová myšlenková mapa (autonomně rozvíjené zkušenosti a poznatky sloužící k předvídání a hodnocení).

Samotné ruce opic s prsty a nehty mohou být v některých případech pro manipulaci s předměty obdivuhodně konstrukčně specializovány (např. jihoamerický ploskonosý chvostan Pithecia), ale jsou vždy univerzální. Jsou totiž vedle šplhání po větvích také užívány k pohybu po zemi a k čištění srsti. K prostorové orientaci, při pohybu ve spleti větví a pro kontrolu práce rukou slouží opicím binokulární vidění, proto je jejich mentální mapa také prostorová.

Ale teprve konstrukce kulatého ramenního kloubu a jeho velmi mělkého ukotvení v lopatce umožňuje neuvěřitelnou pohyblivost paže. To se děje u lidoopů. Takovou pohyblivost paže opice až na jednu výjimku postrádají (této výjimce se budeme věnovat později). Způsob pohybu lidoopů a opic je odlišný. Lidoopi neběhají po větvích po všech čtyřech, ale zavěšují se pod větve a to právě jen pažemi předních končetin. Zatímco se jen jednou rukou drží (hákují) jediné větve, jejich oči ve zlomku okamžiku musí vyhodnotit prostor před nimi a najít další bezpečné místo pro druhou ruku. Následuje zachycení zase jen jednou rukou a tak stále dokola v rychlém sledu. Je to velmi riskantní, ale rychlý způsob pohybu (,,letu“) ve stromoví, který se spoléhá na perfektní odhad stavu větví před nimi. Tomuto pohybu se říká brachiace.

Poznámka

Ptáme-li se proč a jak vzniká brachiace, jistou nápovědou nám může být, že lidoopi jsou jedinými brachiály starého světa (kde žijí úzkonosé opice), ale mají svoji protiváhu na jihoamerickém kontinentě (kde žijí opice ploskonosé). Jedinými brachiálními ploskonosými opicemi, které tedy snad už jsou spíše ploskonosými brachiály - ,,lidoopy“ jsou chápani (Atelidae). Ponechávají si však ohromnou pohyblivost celého těla. A to jak zadních nohou, které neredukují svou velikost, tak i chápavého ocasu. Pohyb chápanů, tedy mimo brachiálního pohybu, je navíc ještě komplikovanější o pohyb dlouhých zadních nohou a chápavého ocasu. Stejně komplikovaná bude i jeho mentální mapa, která není soustředěna jako u lidoopů jen na jediný bod v prostoru.

Podmínkou vzniku modelu brachiace je morfologie, umožňující velmi rychlý dopředný pohyb  končetin, kdy jsou ramenní klouby alespoň určitým způsobem flexibilní (morfologická preadaptace). A nezbytná je i dostatečně rychle fungující neurální síť (neurální preadaptace), kdy prostě organismus přistoupí na takový způsob pohybu, kdy je pro něj prostor pralesa ekvivalentem vzduchu pro letce (ptáky, netopýry a pterodaktyly) nebo vody pro želvy. Všichni tito obratlovci mají také významně navýšen pohyb paží a změněn ramení kloub. Zavěšování pod větve by při pomalých neurálních reakcích dopadlo vždy stejně jako u lenochodů.

Obr č. 1 - Ramenní kloub – opice a lidoop – brachiace

 

 

Další proměny konstrukce těla

Senzory lidoopů při brachiaci tedy sledují dění před nimi. Jejich kostra je tímto způsobem v mnohém opravdu uzamčena. Také mentální prostorová mapa lidoopů je odlišná od opic a preferuje získání co nejvíce informací z jediného kratičkého pohledu před sebe. Bez takové mentální mapy bychom nemohli řídit kola, motorky, auta natož letadla. Ruka lidoopů je však pro manipulaci s předměty ne ta zcela nejvhodnější. Je totiž ještě univerzálnější než ruka u opic, protože ke starosti o srst a k pohybu po končetinách po zemi přibývá navíc přizpůsobení k brachiálnímu pohybu (hákování). O to hůře se takovou rukou (hákem) lidoopům manipuluje s předměty.

Poznámka

Proto si lidoopi manipulující předměty zaslouží náš velký obdiv. Ten si naopak nezaslouží výtečníci, kteří od takových lidoopích rukou očekávají tytéž výkony, jako mají lidské ruce. Lidské ruce jsou totiž pro svojí speciální konstrukci zároveň i vynikajícími senzory pro hmat, ale třeba i pro určování těžiště předmětů. Vrcholem hlouposti takových ,,badatelů“ pak je, když nezvládnutý úkol šimpanzů přičtou nižší inteligenci lidoopů, nikoli stavu jejich senzorů.

Proto dokonalý brachiál jako gibon s nejspecializovanější rukou k hákování s ní už může  manipulovat jen velmi omezeně. Z tohoto důvodu si ani nestaví hnízda. Naopak nejméně jsou brachiální gorily. Kostra dospělých lidoopů je konstruována k trvalé a hlavní poloze těla směrem kupředu ve směru brachiálního letu (případně kombinovaná pro kvadrupední pohyb). Dospělý lidoop tedy nemůže volně pohybovat hlavou na všechny strany, jak jej napadne, ani se volně natáčet v pase snadno jako flexibilní lidé nebo australopitékové. Žebra velkých lidoopů na zádech plynule nasedají na vysokou pánev. Senzory velkých lidoopů jsou tak při kvadrupedním pohybu po zemi prostorově značně omezeny a kompenzují se tak až množstvím jedinců.

Obr č. 2 - Ruka  – opice, gibon, velký lidoop a člověk

 

 

Specializace lidí a australopitéků

Lidé a australopitékové se od lidoopů liší jinou specializací, kdy jsou konstrukce jejich těl zaměřené na manipulaci s okolitou hmotou. U australopitéků zůstává ještě různou měrou zachována určitá univerzálnost ruky, kterou je stále možno využít k určitému omezenému šplhu. U člověka ruka není vhodná ke šplhu vůbec a navíc jeho prodloužené nohy jsou příliš těžké. Těžké velké nohy by znamenaly jen zbytečnou zátěž při šplhání. Člověk je tedy co do zpracovávání okolité hmoty úplný a dokonalý specialista. Pomocí okolité hmoty totiž řeší člověk i krizové situace svého ohrožení, zatímco australopiték s krátkýma nohama a šplhavější rukou mizí v bezpečí korun stromů.

Jak australopitékové tak lidé mají ke své specializaci na ovládání okolité hmoty nejen anatomická přizpůsobení rukou a těla, ale k tomu přesně odpovídající mentální mapy. Je totiž normální, že mnoho organismů využívá ve svůj prospěch okolitou hmotu přírody. K tomu mají také možnost rozvoje programů pro její ovládání, jak třeba vidíme při stavbách hnízd u ptáků.

 Ale u takového velkého specialisty jako je člověk je jeho samotná přirozená morfologie utlumena a přeměněna na specializované orgány (paže a ruce) produkující předměty, které nahrazují dočasně aktuální potřebnou anatomii a poté jsou zase vyměněny za jiné nově aktuálně potřebné. Člověk je v tomto ohledu velmi flexibilní a neomezený. Programy chování tak u něj vznikají ve velkém a to pro nejrůznější výrobu, ovládání a starání se o řadu předmětů. Vypadá to, jako by se takový tvor proměňoval několikrát za den v nejrůznější jiné tvory různých specializací, rozmanitých návyků a odlišných dovedností.

 Taková specializace sebou však nese celou řadu dalších souvisejících paralelních projevů a specifických schopností, které umožňují takovou specializaci provozovat tak, aby byla vůbec životaschopná. Předně je třeba zabezpečit hospodárnost.

 Samotná specializace na ovládání a využívání okolité hmoty k vytváření umělé morfologie znamená pracovat s velkým množstvím dat a neuromotorických programů. Tím vzniká problém se zahlcením paměťových a vyhodnocovacích schopností, proto se koevolučně rozvíjí také možnosti nápodoby. Obchází se tak velmi náročný proces autonomního objevování. Rozvíjí se nástroje, prostředky a prostředí nápodoby,  jako třebas komunikační schopnosti a sociální vazby. Tak se zabezpečuje energeticky nejméně náročný přístup k informačním zdrojům.

Komunikace i sociální vztahy u lidí sice vycházejí z přirozených a běžných základů, ale velmi silně hypertrofují (jsou přestřeleně rozvinuté). Ale stále podléhají i těm nejzákladnějším biologickým pravidlům a zákonitostem jako interakce, hospodaření s energií, prezentace a citová asociace i řazení podle automatického vyhodnocovacího mechanismu ,,tvarového vnímaní“.

 Tak můžeme všechny projevy člověka stále vysvětlovat jako vzniklé zcela přirozenou cestou. Můžeme tak mluvit o přirozeném vzniku člověka a jeho chování. V momentě, kdy toto ztratíme ze zřetele, snadno uvázneme v nekritických antropocentrických bludech.

Poznámka

Ne úplně exaktní, starý známý výrok, že ,,člověk je specialista na nespecializaci“ je snadno uchopitelný a zapamatovatelný a také dobře charakterizuje, že se kolem lidské specializace děje něco zcela mimořádného. Zavádějící je však ona nespecializace. Propagační potíž – nešťastný ,,nástřel“ působí předpona ,,ne“, která evokuje jednoznačné nemehlo, které se na nic nedokáže specializovat. Pak, když je takový pradávný člověk předváděn právě jako úplné nemehlo, vše se zdá bohužel v pořádku. Přesně opak je pravdou. Správný výrok – s obsahově přesným sdělením tedy zní – ,,člověk je specialista na každou specializaci.“

 

Pochopitelně s tím, jak člověk obsahuje i jako jedinec sám v sobě množství jím samotným vytvořených programů na nejrůznější výrobu předmětů a objektů a na jejich údržbu i jejich využití, tím se stává jakoby mnoha a mnoha jinými živočichy. A tyto návody, prostě řečeno, je třeba někde ukládat. Proto ono významné navýšení mozku. A možná, že na zajištění živobytí onou lidskou specializací by ani nebylo třeba tak velké mozkové kapacity, jakou měli nejrůznější dávní lidé a jejich příbuzní. Část mozku zaměstnává také sociální předvádění se – reprezentace - ona Jungova persona. Tímto směrem míří nejen značná část chování, ale i výroba mnohých rozličných předmětů a objektů a jejich zvláštní používání.

Tam, kde bylo v krajině málo zdrojů a taktéž lidská populace nebyla velká, nebylo třeba ohromného vzájemného předvádění a parády. Proto i obsah mozkovny zůstává nižší, ačkoli strategie přežití sama zůstává nedotčena (aridní Austrálie, územně omezená Tasmánie, izolovaní Hobité na ostrově Flores).

Poznámka

Určitě nesmíme zapomenout, že uzamykání kostry lidoopů pro dopředný pohyb při brachiaci omezuje při pohybu po zemi významně monitorování okolí. Teprve desítka lidoopů je schopna náhodným zastavováním a natáčením celých těl senzoricky pokrýt okolí. Australopitékové a už i lidé samotní dokážou účinně monitorovat své okolí natáčením hlavy i trupu a to dokonce i za chůze. Toto je jednoznačná adaptace na daleko solitérnější pohyb v krajině. Proto představa automatického a přímočarého nárůstu populace v jednotlivých skupinách ,,od lidoopa k současnému člověku“ bude určitě příliš nerealisticky zjednodušená. Logicky a morfologicky podmíněný nárůst jedinců ve skupině bude předmětem níže uvedených pozdějších kapitol.

 

 

Postavení australopitéků a lidí v systému

Pokud si vezmete do rukou lebky lidí a australopitéků s datací kolem dvou milionů roků a začnete si je všelijak otáčet, prohlížet a vzájemně porovnávat, velmi rychle je začněte dělit na dvě skupiny podle velikostí. Ergaster a rudolfensis svou velikostí patří do lidské velikostní kategorie, kdežto habilis, afarensis nebo africanus popravdě přináleží mezi trpaslíky. V předchozí kapitolce zmíněný floreský Hobit tak mohl původem zapadat právě dobře mezi trpaslíky. V současnosti rozporuplně časově řazený naledi velikostně také zapadá do linie trpaslíků a i gruzínský ergastroidní trpaslík georgicus může mít vazby spíše k trpaslíkům než ke skutečným vysokým ergastrům.  

Ve starší literatuře byla spíše snaha uzpůsobit řazení paleoantropologického materiálu vysvětlení přeměny lidoopa v člověka a podle určitých podobností pěkně školsky a šuflátkově seřadit nalezené lebky jednu za druhou bez ohledu na velikost. Jen aby vznikla iluze pěkné evoluční kontinuity. Po nálezu floreského Hobita však už bylo zjevné, že evoluční příběh člověka nebude jen lehce komplikován robustními australopitéky, ale, že členění a vzájemné vztahy našich dávných předků a jejich příbuzných byly daleko pestřejší.

První model nabízí možnost, že celá skupina lidoopů specializujících se na zpracování okolité hmoty se mohla hned od počátku keříčkovitě rozčlenit a později zase různě spojovat – a u toho měnit míru specializace i svou velikost. Podle druhého modelu mohla být míra specializace i velikost těla zachovávána. Třetí model představuje spíše vznik australopitéků jako protagonistů dvojkombinace specializace – okolitá hmota a částečný šplh. A teprve z tohoto univerzálnějšího základu docházelo později k výhradním specializacím na ovládaní okolité hmoty. Takové modely nás vnáší do dnešní reality, kdy jsou všechny popsané možnosti otevřeny a proto se jako takové studují.   

Obr č. 3 - Porovnání postavy australopitéka a člověka a jejich reakce na nebezpečí

 

 

Redukce těla i chování a iluze dokonalosti

Ke specializaci patří poznání, že dochází nejen k rozvoji používané anatomie a chování, ale také k redukci toho, co se nepoužívá. To proto, že živé organismy vždy hospodaří s energií. Proto je třeba brát nápady typu "evoluce spočívá jen v přidávání nových a nových a složitějších a dokonalejších vlastností organismu" jen jako společenské klišé. Pochopitelně mizí i nepoužívané chování. Zůstává vždy jen to, co má stálý a aktuální význam, třeba i v pozměněné podobě. Smysl specializace tkví v tom, že něco získáváte vždy za cenu, že jiné ztrácíte. Neexistuje organismus, který by se rozvíjel po všech směrech, aniž by někde nepřistoupil k redukci.

Poznámka

Jinak se chovají geny. Těm se časem jejich záznam víc a víc rozšiřuje. Proto byste například podle genetické výbavy jednoho organismu správně typovali, že se jedná o nějakého složitého korýše, snad nějakého raka nebo kraba. Avšak samotné tělo onoho živočicha (svijonožce rodu Sacculina) je podobné spíše kupce slizu opatřené tenkými vlákny, která jako kořeny houby prorůstají do svého hostitele, aby jej ovládly a využily.

 

 

Velká výpověď nejmenších kůstek těla

Klasické vztahy morfologie a očisty organismu ve stylu speciálních čistících orgánů, které registrujeme už u mravenců, jsou u primátů značně zajímavé. V nehty přeměněné drápy u primátů mají nové specifické vlastnosti a ruka užitá k očistě je překvapivě koevolučně spojena s ošetřovanou (čištěnou) tkání. Vztah čistícího aparátu a očistného chování je posilován minimálně a jistě značně významně selekcí, kdy hygienu nedodržující živočichové rychleji podléhají infekcím.  Proto je vždy na straně primátů nějaký způsob, jak nahradit drápy, které se k očistě srsti dobře hodily. U poloopic je na spodní čelisti z řezáků vytvořený jemný hřebínek. Outloň váhavý si k očistě dopřává dlouhého speciální ho drápu, který se znovuvytvořil z nehtů. Opice jsou vesměs malé, takže i jejich konce prstíků jsou přirozeně drobné a spolu s ústy se také hodí k očistě. Jak si však poradí s hygienou velcí lidoopi? Úměrně velikosti je logické u nich předpokládat i velké a silné konce prstů.

Ale takto by to přece nemohlo fungovat. Proto jsou konce prstů lidoopů zúžené do špiček, aby soustředěná péče, kterou věnují srsti, byla co nejúčinnější.

U australopitéků a také u nejstarších lidí však nacházíme drobné kůstky konců prstů do stran rozšířené kostěnou lištou. To proto, že konce prstů musí být rozšířené, aby snadno přítlakem větší plochy fixovaly ten předmět, kterým takový tvor právě manipuluje.

Takové prsty se však nehodí k péči o srst. Pochopitelně je to přímo ložená nápověda k otázce vzniku ,,holé“ kůže, kterou mají lidé.

 Obr č. 4 - Lidoopi si čistí srst tenkými konci prstů a člověk nebo australopiték se myje nebo natírá bahnem rukou se silnými prsty

 

Poznámka

Možná, že nám připadne zcela obyčejné, když vidíme malé dítě se strupy na kolínkách a na loktech. Zcela běžné zranění malých vesnických chlapečků z poloviny minulého století, kteří ještě neumí tolik držet rovnováhu a při zastavení je setrvačnost překotí na zem. Strupy na lidské kůži není třeba strhávat a rána se pod nimi dobře hojí. Jiní osrstění savci tuto schopnost postrádají a zde je pak třeba, aby se strupu zbavovali.

Můžeme mít tedy podezření, že holá kůže takovou schopnost regenerace pod strupem potřebovala. Protože kousek nad zemí se pohybující malý bipední tvoreček snadno dostal do otevřené rány infekci a také by se nedokázal sám účinně o takové zranění starat. Proto je docela možné, že bez takto se chovající holé kůže by byla plně rozvinutá pozemní bipedie (chůze po dvou nohách) značně riziková. Připomeňme, že by se do otevřené rány dostal prach ze stezky velkých býložravců a tetanus by se stal příliš reálnou hrozbou.    

 

 

Specializace na zpracování okolité hmoty přináší určité zvláštnosti

Celou dobu existence podléhá i člověk těm nejzákladnějším biologickým zákonitostem a pravidlům. Jakmile si při výkladu vzniku člověka a jeho chování začneme hrát na výjimky, okamžitě se ocitneme v bludech. Podivuhodně rozvinuté – hypertrofované oblasti chování jsou především komunikace a organizace. Tyto budou souviset s možností posílit samotnou specializaci – tj. posílit schopnost ovládání okolité hmoty. Pochopitelně, protože skrze společnost a pomocí komunikace se dostanete snáze k návodům jak ovládat okolitou hmotu. Děje se tak podle jedné ze základních vlastností živých organismů – hospodaření s energií. Místo energeticky náročného zkoušení, tápání a objevování osamoceným jedincem, stačí získat informace jak co udělat nebo jakých chyb se vyvarovat od jiného zdroje. To se zase děje díky dalším základních vlastnostem živých organismů – schopnosti komunikace, organizace a samoorganizace (na principu interakce). Takto lépe fungující společenstva jsou pak ve vzájemné konkurenci upřednostněna. Ale společenství nepřináší jen posun v rámci konkurenčního boje. Podporuje také v daném směru zájem jedince uvnitř superorganismu.  

 

Memy

Superorganismy (společenstva, společenství, společnosti) přináší i klidné a bezpečné prostředí, kdy se jedinci vzájemně podporují přirozenou nápodobou, která je v přírodě velmi rozšířena a to například i u běžných sociálních ještěrů. Jedinec má vždy zájem o to, o co se zrovna zajímají ostatní, ačkoli sám by o daný podnět v danou chvíli zájem nejevil (vlastnost takové nápodoby je u primátů dobře a dlouho známa). Oproti tomu menší, kladně orientované superorganismy vytvářejí vnitřní bezpečné prostředí - ,,domov“, kde jsou jedinci uvolněnější, hravější, odvážnější a zvídavější. Psychologie superorganismu tedy sama rozvíjí a posiluje určité chování pozitivní cestou. Víra v evoluci, která kráčí kupředu jen selekčním ničením velké hromady ,,nepohodlných“ je přece jenom příliš bubákoidně zjednodušující a ne vždy realistická. A tedy také podezřelá svou rozmařilou nehospodárností a to zvláště u velkých primátů, kteří se na úrovni jedince tak dlouho vyvíjí.

Na tomto biologickém základě nápodoby, běžném u sociálních živočichů (podpořené speciálními neurony – tzv. zrcadlovými neurony), stojí šíření inovací v chování - zvané memy. Memy se v populacích šíří podobně jako bakterie na Petriho misce v živném roztoku. Memy mohou vznikat, šířit se různou měrou a zase mizet. Pochopitelně v lidské společnosti mají memy zásadní úlohu při vytváření kultury. Na rozdíl od bakterií v biologii mohou někdy memy zcela zmizet a objevit se později znovu a navíc se mohou objevit i na více místech současně.     

Obr č. 18  - Živočichové ovládající okolitou hmotu

 

 

Specializace je běžný a obecný jev, ale úplná specializace na ovládání okolité hmoty je skutečně ojedinělá. Proč?

S touto nezvyklou skladbou rolí je člověk zvláštní a jedinečný, ale nestojí za ní žádný zázrak ani nový mechanismus, ale obyčejná a zcela normální specializace, i když nezvyklým směrem. Kdybychom neměli my a australopitékové po svých lidoopích předcích volný, pohyblivý ramení kloub a po opicích šikovné ruce a binokulární vidění, nikdy by totiž k takové specializaci nemohlo dojít. Neměli bychom ani vhodné prostorové mentální mapy, na kterých by se dalo stavět. Specializace člověka a australopitéka na ovládání okolité hmoty je tedy konstrukčně podmíněna jeho osobitou, zcela náhodnou a konkrétní evolucí, kdy se řadí jedna konkrétní specializace za druhou a to v určitém funkčním pořadí.

Pokud tedy hledáte v dalekohledu namířeném na vzdálené hvězdy spousty jiných civilizací kdesi ve vesmíru, je to pro vás asi velmi špatná zpráva. Statistika určitě nebude na vaší straně. Hledání ,,takzvaných mimozemských civilizací“ se opíralo o dobovou víru (která má dodnes své věrné), že cílem evoluce je vyprodukovat civilizace. Ale takové přesvědčení bylo přímo učebnicovým produktem antropocentrismu. Evoluce nemá cíl, je to jen mechanismus. A možná bude ještě hůř, evoluce nebude jen jeden mechanismus, na místě je podezření, že je to až příliš zjednodušené a zkomolené. Daleko přesnější bude představa, že evoluce je jen pouhý lidský umělý souhrn jiných, daleko základnějších vlastností živých organismů, které si chtějí jen "zachránit zadek".

Obr č. 5 - Člověk a výtvory jeho rukou

 

Poznámka

Kulový ramenní kloub, který mají lidoopi, v případě souběžně probíhajícího vzniku u jihoamerických chápanů naznačuje, že vznik konstrukce těla typu lidoop není zase tak zcela unikátní. Nicméně aby paralelně vznikl skutečný lidoop, bude zřejmě nutná i správná velikost a jisté neurální zúžení. Ale velikost jihoamerických opic a tedy i chápanů je poměrně malá. Jihoamerický prales má totiž omezené zdroje. Proto se v tomto pralese nevyskytují skutečně žádní velcí savci. Největší z nich jsou kapybara, jaguár, tapír a člověk. Toť vše. K omezením dalších evolučních cest tedy může přispět potravinová produkce prostředí, ale možná i příliš zdařilá konstrukce těla (včetně úžasně šplhavých a dlouhých nohou a obratného ocasu), která možná až příliš rozptyluje pozornost mentální mapy. Konstrukce těla (včetně vzácného výskytu kulového ramenního kloubu) tedy ještě sama o sobě neznamená automaticky záruku dalšího využití daných preadaptačních možností. Na objevení kulového ramenního kloubu někde ve vesmíru je tedy možné se dívat spíše ještě skeptičtěji, protože i sama tato vzácnost stále vůbec nemusí automaticky postačovat ke vzniku ,,lidoopa“ s mentální prostorovou mapou koncentrovanou do jednoho bodu, natož pak ke vzniku specialisty na ovládání okolité hmoty.

 

 

II) EVOLUCE v praxi i teorii

 

Evoluce – slovo chápané a vnímané mnoha protichůdnými způsoby

Je dobré mít na paměti, že označení ,,evoluce“ vlastně vzniklo zcela uměle. Sice inspirováno přírodovědnými poznatky, ale původně měla ,,evoluce“ za úkol být prostou protiváhou nebo nahradit termín  ,,stvoření“. Přičemž samotný termín ,,stvoření“ byl vytvořen jen v teologické a společenské oblasti, nikoli v oblasti biologie. Takto se bohužel od samého začátku do ,,evoluce“ vnesla automaticky umělá jednotnost a s ní pochopitelně řada nepřesností a nedorozumění.

 

 

Evoluce v paleontologii (bezobratlí a obratlovci)

 Rámcové řešení konstrukce těla versus konkrétní druhová specializovaná konstrukce těla s vnitřní morfologickou flexibilitou

V momentě, kdy na přednášce o trilobitech, klepítkatcích, korýších nebo hlavonožcích chcete propojit téma s tím, jak je dnes představována evoluce, velmi rychle se dostanete do značných potíží. Evoluce trilobitů evidentně nezkouší, co se týká výrazných funkčních proporcí, ,,všechno možné“. Spíše proměňuje stávající a to sice odvážně, ale jen v rámci určitých hranic.

Proto není vůbec od věci postup otočit a podívat se na evoluci pávě jen z pohledu paleontologie. Současné informace o evoluci, spojené většinou s evoluční biologii, jsou až příliš teoretické a nebo přespříliš jednostranně orientované na určité oblasti stále přece jen začínajícího genetického výzkumu. Snaha aplikovat právě takové disharmonické evoluční představy do reálné paleontologie odhaluje určité nedotaženosti.

Proto bude spravedlivější spíše popsat, jak se v paleontologickém materiálu uplatňují jednotlivé určité evoluční děje. I když o nich samých nic konkrétního nebudeme s určitostí raději tvrdit.

Předně vezmeme-li si skupinu všeobecně známých a obyčejných trilobitů, jejich základní členění těla, stejně jako základní morfologie, zůstávají u této skupiny zachovány. Proporčně proměnné jsou především jednotlivé části vnějšího skeletu spíše v dílčích ohledech.

Přes nejpodivuhodnější, jakoby výrazné proměny samotného těla vnějšího skeletu je vždy dobře patrné, že se jedná o trilobita. Základní členění karapaxu je čitelné. A tušíme, že se výrazně nemění ani nohy trilobitů. Jen tušíme, protože měkké části samotného těla se téměř nedochovávají. Patří sem makadla, ocasní přívěšky, žábra a nohy. Žábra a nohy vyrůstají vždy stejně jako u ostrorepů z poměrně tenké středové lišty. Kdyby však došlo k zesílení pancíře nohou, tyto by pak už byly paleontologicky dobře dochovatelné.

U trilobitů nesledujeme vznik extrémních pevných makadel ani pevných klepet ani chapadlovitých útvarů. Nohy se mění v plovací aparát jen ojediněle, přitom se neproměňují ani v extrémně dlouhé kráčivé končetiny.

Evoluce se tak u trilobitů jeví zcela poklidnou a nenápadnou a to přes stovky milionů let existence trilobitů. Evidentně je variační škála proměn trilobitů vázána jak hlavními znaky těla trilobitů, tak typy tkání, které omezují a vymezují mechanicky konstrukčně inovační proměny těla. Tím je myšlena spodní měkčí část konstrukce těla. Jako by konstrukce byla ideální a přes nejrůznější varianty s ní nešlo nic dalšího dělat. To přesto, že některé vedlejší skupiny příbuzných organismů pouští fantazii tvarů uzdu.

Nejpravděpodobněji nikdy nebyla vytvořena skutečně pevnější část skeletu nohou, takže ty se nemohly přeměnit v mechanicky bodově více namáhané aparáty.

Podobně dopadneme, když s trilobity porovnáme klepítkaté ostrorepy. Jejich výskyt od kambria po recent (současnost) znamená stále tentýž tvar těla i konstrukce. Jejich tělo je neseno pevným skeletem klepítkatých nohou. Teoreticky by určité omezení proměnlivosti nohou mohly znamenat konstrukční partie jejich umístění a to stále na poměrně úzké středové liště spodní části těla.

Je možné, že umístění svalů nebo hmota nosného skeletu nohou nedovolují větší praktickou variabilitu. Důležitý je však také typ tkáně cév, které buď vytvářejí jakousi rovnoměrnou žebříčkovitou strukturu, kdy je jeden segment podobný druhému, nebo tvoří určitý cévní pletenec rozvádějící tu nejkvalitněji prokysličenou krev do speciálně omezeného množství nohou co nejvýhodnějším způsobem. Tyto nohy pak nasedají tak, aby se k jejich svalům tato krev dostávala co nejpohodlněji jako například u různorepů. Ostatní páry nohou jsou pak velikostně pochopitelně redukovány jako u raků nebo u krabů. Se vzrůstající vzdáleností od srdce je to se zásobováním kyslíkem obtížnější.

V paleontologii bezobratlých to vypadá, že se zde děje to samé co potkalo letectví v padesátých a šedesátých letech, kdy vznikají konstrukce letadel, které jsou pro své účely tak ideální, že mohou pohodlně létat dodnes, pokud se vybaví elektronikou.

Sledujeme-li korýše, například ráčky a raky, štíry, pavouky a další množství skupin bezobratlých, zjistíme, že stomilionové natož desetimilionové časové epizody jejich existence na ně nemají další výrazný vliv. Jejich základní tělesná konstrukce zůstává nezměněna a sledujeme především jen proměny velikosti klepítek nebo hmatových makadel, struktury kutikuly. Prostě se jen mění proporce.  Procházíme-li naše domácí brouky nebo domácí motýly, sledujeme totéž dodržování základních proporcí a konstrukcí.

Evidentně spousta druhů živočichů je evolučně proměnná spíše dílčím způsobem, základní dělení těla zůstává nedotčeno.

Vysvětlení je hned několik. Samotná konstrukce těla jakož i základní rozměry a tvar spolu s užitými typy tkání dovoluje jen určité nepodstatné konstrukční inovace. Živočich se pak mění především tam, kde je propojen s okolím, na jehož podněty může reagovat – nohy, makadla, kousací a uchopovací aparát, zažívací trakt, žábra a kůže - kutikula.

Omezujícím konstrukčně inovačním faktorem pro nohy jsou evidentně jejich funkce, které mohou být univerzální. Kupříkladu pokud trilobiti užívali nohy k uchopování potravy a jejímu posunování směrem k ústnímu otvoru odzadu dopředu a přitom ještě zajišťovali stání na podkladu, nohy tak musely být značně univerzální.

(Tématu se věnuje překvapivě stručný a přitom výstižný článek ,,Za podstatou stavby těla“ Libora Baláka a Martiny Červené, spojující velmi logicky a jednoduše konstrukci těl živočichů s jejich základní fyziologií a aktivitou.)

Sledujeme-li polokulovitý tvar těla ostrorepů, krovky brouků, krunýře želv či mozkovny lidských lebek, tyto tvary nám napovídají, že je zde souvislost mezi rozložením mechanických sil, které na ně působí a jejich tloušťkou (pevností).

Nabízí se jednoznačně podezření, že určitá konstrukčně materiálově daná řešení spolu s určitou konkrétní fyziologií cév a svalů umožňují spíše už jen dílčí proporční proměny než proměny zásadního charakteru. Proto jsou v čase proměnné jen určité partie těla, aby se konkrétněji adaptovaly na konkrétní strategii živobytí - specializaci, zatímco jiné parametry zůstávají zcela nedotčeny.

Procházíme-li opakující se konstrukce těl obojživelníků a plazů, souvisí stejná základní šablona těla zase s možnostmi zásobení okysličenou krví a celkovou aktivitou organismu i senzorickými návyky pro jejich upřednostnění například zdvižením přední části těla.

Vnitřní kostra aktivních a pohyblivých savců (s dlouhodobě výkonnou fyziologií) tak dává právě u savců značný rozptyl ve strategii konstrukce těla. Přitom jak kostra, tak lebka se vzájemně liší výčtem kostí jen minimálně. Rozdíly jsou především až ve velikostech a v proporcích.

Všímáme si tak, že dochází k rámcovému řešení konstrukce těla a v tomto rámci se pohybuje celá řada nejrůznějších adaptací. S teoretickou možností se z této šablony nečekaně vymanit návaznou změnou metabolismu, změnou potravních návyků, přemístěním se do zcela odlišného prostředí (voda, zem, vzduch). Tyto změny jsou čím více pravděpodobné, čím širší typy různě účinných tkání je daná skupina živočichů schopna vyprodukovat. Naopak čím je taková možnost produkce více typů tkání menší, tím se omezuje možnost vzniku dalších odlišných konstrukcí.

Co je za statistickým nepoměrem mezi rámcovou konstrukcí organismů a konkrétní druhovou konstrukcí, není pro nás a dané tma vzniku člověka až tak podstatné. Podstatné je, že se to takto děje a je nutné to akceptovat. (V logice se prostě upřednostňuje děj statisticky pravděpodobnější před dějem statisticky méně pravděpodobným.)

 

 

Závěr

Pochopitelně už jen odhadem můžeme spekulovat, že je za druhovou proměnlivostí běžný autonomní adaptační fyziologický potenciál nebo snadná a poměrně pružná proměna jen té části genetického materiálu, který je jednodušší (snadněji obměnitelný). Kdežto u typů tkání, za kterými stojí složité genetické vazby, které je těžké narušit tak, aby vznikla nová, funkčně výhodná tkáň, bude druhová proměnlivost omezena.

Stejně tak podstatné je, že genetický materiál se nechová pro organismus zásadně genocentricky (jak si představuje Richard Dawkins – kniha ,,Sobecký gen“). S genetickým materiálem organismus zachází za určitých okolností podle potřeby (epigenetika). A nakonec je nutné vědět, jak dokládá paleontologie a zoologie, že samotný určitý genetický materiál není pro danou funkci nebo tvar těla rozhodně nenahraditelný, ale naopak sledujeme-li konstrukce těl různých organismů (dlouhozobka – kolibřík, krtonožka – krtek, vakokrtek – krtek, ježek – dikobraz, vakoveverka – poletucha, vakovlk – vlk, atd.) vidíme, že za stejným konstrukčním řešením tkáně organismů mohou stát evidentně a zcela průkazně nejrůznější geny.

Studie proměn genů a světločivných tyčinek a čípků očí hlubokomořských ryb zase dokazuje proměnlivou plasticitu genů i tkání, kdy nejdůležitějším a jediným neměnným hlavním kritériem je konstrukce a funkčnost tkáně. 

 

 

Co to znamená pro model evoluce člověka?

Pro nás, pro představu evoluce člověka, to znamená, že se budeme držet tohoto paleontologického modelu obecné evoluce a tak ani u vývoje člověka nebudeme očekávat nějaké naprosto nové zázračné typy tkání a žádné zcela nové odlišné parametry konstrukce těla. Vše kolem evoluce člověka a konstrukce jeho těla budeme vysvětlovat jen v mezích běžné rámcové anatomie primátů a obecných anatomických zákonitostí.

Tato kapitolka je značně zásadní a základní. Nesnaží se příliš vysvětlit podstatu evoluce, zato tím spolehlivěji popisuje, jak vlastně evoluce pracuje.

Vůbec nekoketuje s evoluční biologií a vyhýbá se genetice, která toho zatím může spíše více zkomplikovat než vysvětlit (jak už kdysi trefně komentoval známý britský spisovatel a lékař Richard Gordon v knize ,,Podivuhodné dějiny lékařství“). Tato kapitola tu je jako samostatný a velmi spolehlivý kontrolní a pramenný element, opírající se o ohromné množství paleontologického materiálu bezobratlých a obratlovců. Je tedy takovou paralelní velmi spolehlivou součástí práce.

Následný výklad evolučních mechanismů se však už více blíží evoluční biologii a snaží se proniknout do podstaty – do konkrétních principů a dějů a příčin samotných evolučních nebo jen adaptačních procesů. Tím je pochopitelně následná práce zaměřená na jednotlivosti, ve kterých je možné se snadno utopit. Proto je dobré stále myslet na to, že tyto mechanismy působí zaráz a že, viděno z perspektivy, se budou jevit právě tak, jak bylo popsáno v předchozí kapitole o paleontologii. Aby nedocházelo ke zkreslení z důvodu vytržení jednotlivostí od reality, i tato oblast se otevírá praxi, čímž nabude na věrohodnosti ověřováním.

Přestože tato kapitola o evoluci v paleontologii obsahovala jen něco málo přes dvě strany strojopisu, je ji možné považovat za nosnou a následné povídání o principech evoluce po kapitolu ,,Příběh skutečného člověka“ je přes svou důležitost spíše doplňujícím textem. 

 

 

Autonomní adaptační mechanismus

funguje na úrovni jedince, kdy tkáně reagují na protěžování běžným, ale významným fyzickým posílením (např. změna hustoty a směru trámčiny při hojení a námaze). U modelu leguána, který se dostal poprvé na Galapágy, právě takový mechanismus byl základem, který se upevňoval a rozvíjel. Jedná se o velmi rychlou pohotovou adaptaci rozvíjenou na základě preadaptace. To znamená, že organismus má co rozvíjet a na čem stavět, protože už potřebnou tkáň na tom správném místě má. Leguán mořský svou adaptací na mořské prostředí nevybočuje z rámcové obecné konstrukce platné pro velké leguány. Nicméně vybočí co do nové vlastnosti tkání a to je schopnost extrémního výdeje minerálů a živin zpět do organismu, což je reakce na extrémně tvrdé podmínky prostředí.

Konkrétně, protěžované tkáně se mění, aby byly odolnější, a organismus se stává rezistentním. Jak se ukazuje na materiálu galapážských pěnkav, jejich rozdílně konstruované zobáky souvisejí s hospodařením právě autonomně nabytým dědičným (,,negenetickým“) potenciálem, kdy je pak spouštěčem té správné tvarové formy zobáku a hlavy už i jen samotná převažující potrava. Pro danou populaci je takové střídání tvarů bez zakotvení v samotných genech zcela postačující. Vzhledem k měnícím se podmínkám na ostrovech v momentě příchodu jevu El Niňo je taková plasticita výhodná a zakotvení v genech by bylo naopak zničující.

Mořští leguáni zase reagují čerpáním zdrojů z vlastního těla tak, že u samotného s hladem zápasícího jedince dochází až k jeho extrémnímu zmenšení.

Není vždy prospěšné, aby se změny organismu hned vázaly dědičně přímo v genech. Mohlo by to být v některých případech i nevýhodné a pro organismy i fatální. Změny prostředí totiž mohou být dočasné. (Evoluční couvání už jednou v genech uložených změn je komplikované, ne-li přímo nemožné. Dané orgány se mohou opětovně jenom zvětšovat nebo zmenšovat a měnit různě tvar, ale jejich radikálnější změny jsou nevratné a tak, když je třeba se vrátit k výchozí formě, děje se tak nejčastěji zase zcela novým způsobem.)  

Pokud se ukládání informací děje přes dědičné mechanismy, děje se tak raději přes epigenetiku nebo přes jiné mechanismy komunikující mezi organismem a geny (minimálně přes varianty genů). Že toto prokomunikování existuje, naznačuje porušování matematických modelů nahodilostních mechanismů, které by pro kladné mutace mělo platit (různé části těl obratlovců v paleontologickém materiálu se mění statisticky různě a to hned v určitých koevolučně propojených celcích, kdy je pohybový aparát měněn spolu se senzorickými orgány i neurální tkání /Brzobohatý, Evoluce obratlovců/).

Pro názorný příklad uvádím, že i někteří fundamentalističtí zastánci nahodilých mutací, coby zásadního evolučního motoru, zastávají nově i názor, že kolem jedné mutace, například u prodloužení čenichu u tapíra v chobot, není třeba čekat s hlavou opřenou o větev miliony let a miliony jedinců na další příhodné mutace, jako posílení krku, prodloužení nervů do čumáku, prodloužení dýchacích dutin či trubic a cév. Tady, že organismus se s ledasčím vyrovná už na úrovni jedince autonomní kompenzací.

Tento pokrokovější názor se objevil poté, co současná média a sítě přinesly informace o čtvernohých zvířatech, která se narodí jednou bez zadních podruhé bez předních nohou. Okamžitě se adaptují, kostra a svalstvo se pohotově změní a přestaví. Změní se pohotově i nervatura a také cévní systém.

Ovšem pokud je organismus schopen reagovat tak rozsáhlým způsobem v autonomní oblasti, nepotřebuje už žádný vnitřní štulec ve formě mutace. Jen prostě reaguje na změny podmínek. Nic nového, vždyť základní vlastností organismu je reakce na podnět.

 

 

Preadaptace

znamená předpřipravení. Tkáně, které už fungují určitým způsobem, stejně jako konstrukce těla, která už řeší určitou značnou část nových potřeb, jsou využity i v nových podmínkách, kde je pro jejich uplatnění významná příležitost. Jsou jen mírně pozměňovány – vylepšovány (optimalizovány) pro lepší účinnost nebo životnost.

Pokud je nutná změna příliš velká nebo jde jiným směrem než dosavadní konstrukce a fungování organismu, tento prostě vymírá.

 

 

Je evoluce povinná?

Aktivita umožňuje živočichům záměrně vyhledávat lokality s podmínkami vyhovujícími právě pro jejich specializaci. Pokud jsou tyto kontinuální nebo téměř kontinuální, dochází pak pochopitelně jen k malým změnám konstrukce organismů. Vzhledem k vysokému věku Země a geologickým, klimatickým, vegetačním a jiným změnám, takové štěstí potká jen malý počet organismů, které nazýváme ,,živé fosílie“. Zjednodušeně lze říci, že evoluce rozhodně není povinná, prostě jde především o donucení okolnostmi. (S tématem souvisí např. kniha S. J. Gould, Pandin palec 1988.)    

 

 

Evoluce chování

Z výše uvedeného konsilienčního pohledu je tedy i chování živočichů vždy koevolučně propojeno s konstrukcí těla a jeho danou specializací. Chování také vychází z původní neurální tkáně, kterou jedinec redukuje, nebo rozvíjí pro aktuální specializaci. To podle určitého klíče aktivního přístupu jedince, který zkoumá nové možnosti – tedy určitým průzkumem (Popper a Lorenz, Budoucnost je otevřená 1997). Důležité je, že se jen staví podle stále stejných základních pravidel. Nové adaptace tedy probíhají jen podle reálných konkrétních preadaptačních možností, které vytváří jak tradiční mechanika těla a chování, tak právě i individuální autonomní průzkumný posun. K tomu musíme přičíst značnou plasticitu neurální tkáně a její reakce na podnět a její interakce s podnětem.

Tak třeba, už ve starší literatuře (Roček, Evoluce obratlovců 1985) se dozvíme, že k řešení určitých úkolů mohou být u jedněch obratlovců užity nejnovější nejpřednější částí mozku. To však neznamená, že ti obratlovci, kteří takové nové části mozku nemají, tyto úkoly nezvládnou. Prostě je řeší starší, hlouběji uložené části mozku.

Toto není vždy zohledňováno a časté společenské klišé spíše trvá na představě, že když je nyní přední část mozku na něco specializována, tuto specializaci postrádají ty formy živočichů, které tuto novou část mozku nemají.  Neurální tkáň je zrovna ta, která nemá ráda škatulky a je schopna za určitých podmínek obdivuhodné funkční plasticity. Ale stejně jako jiná tkáň v evoluci, nevrací se do původní podoby a převrstvuje nová funkční tu původní. (Asi jako dva želví krunýře nad sebou.)

Jiné chápání evoluce chování, než takové, které staví na přirozenosti, je mylné a zmatečné.

Například ,,pocit - emoce“ je jen obyčejný a nevyhnutelný adaptační mechanismus a má zajistit intenzivní vjem pro ,,vědomí živočicha“, který je pak nucen hledat východisko z jeho současného nepohodlného stavu. Důležité tedy je, že jak ,,pocity“, tak i ,,vědomí“ jsou ,,adaptačními mechanismy“ a jsou jako takové popisovány už Konradem Lorenzem v 70. a 80. letech 20. století. A bez nich by živočich (bezobratlý a obratlovec) nefungoval. Je proto nesmyslné toto popřít a přiřknout pocity a vědomí jen člověku.

Až bude někdy někdo v daleké budoucnu hodnotit obecné povědomí o ,,vědomí“ nebo ,,pocitech“ u živočichů, bude dnešní situaci srovnávat nejspíše s tmářským středověkem. O to hůře, že odborná literatura už dlouho existuje, ale na věci se stále výrazněji podepisuje i faktor nezájmu o jakékoli čtení.

Naše doba bude epochou, kdy se vědomí nebo pocity přičítali antropocentricky jen člověku a tak se vlastně nejčastěji věří v nesmyslnou a absurdní dvojí evoluci. Jedna evoluce pro zvířata je uskutečňována prostřednictvím jedněch evolučních procesů, kdy chování živočichů jen připomíná vědomí a pocity. Ale má to být podle této víry jen iluze, kterou vytvářejí hloupé živé stroje. Lidské chování však vychází z vlastního nadřazeného vývoje, z vlastní nezaměnitelné evoluce, která má vlastní, do říše zvířat nepřenosné názvy evolučních procesů, které vytváří skutečné vědomí a skutečné pocity. Halelůja.

Je zvláštní číst si ve starých knihách nositelů nobelových cen a specialistů na etologii nebo na teorii vědy jako byl Lorenz a Popper v  jejich učebnicích a knihách o pocitech a vědomí jako o adaptačním mechanismu a dnes po 40 letech zalistovat v učebnicích pro malé děti, kde ustrnulo poznání živého světa na dávné hrůzné a stařičké úrovni živých strojů.

Tato antropocentrická koncepce je paradoxně velmi podezřelá a nesmyslná už jen proto, že je koncepcí dvou evolucí. Jedna biologická evoluce pro zvířata – ,,živé stroje“ a druhá taková ,,haleluja evoluce“ pro člověka. Pochopitelně dvě evoluce na jedné planetě jsou statistický nesmysl a je to naprosto stejná totální hloupost jako víra v zelené nebo šedé mužíčky s velkou hlavou a velkýma černýma šikmýma očima nebo bubáka pod postelí. Ale pravda, od doby Lorenze a Poppera víra v ,,boží“ ruku mimozemských všemohoucích dávných návštěvníků země, kteří šlechtí lidstvo k obrazu svému, prošla obdivuhodnou cestou a je dnes v představování přirozeného vzniku člověka stejnou překážkou, jako bylo kdysi náboženství.

Ale možná je realita ještě prostší. Prostě se dnes nechce nikomu příliš číst, natož o věcech uvažovat a ověřovat si je. Možná také proto, abychom snad nebyli jiní a podezřelí, že do jsoucího světa nepatříme.

Ani opěvovaná lidská inteligence není ničím světoborným, jedná se o stejný mechanismus vyhodnocování, jako mají ostatní živočichové. I přes bůhvíjakou velkou kapacitu základních dat pak práci s těmito daty a mapami prostorovými, pachovými, pohybovými, časovými apod. nakonec silně ovlivňují emoce (emoční mentální mapy), které dovedou s výpočty pěkně zacvičit a to jak pozitivně, tak negativně. Emoce však nelze ani příliš obejít, protože pokusíme-li se o to, tak si sami vyřazujeme vlastní podstatu mechanismů řešení úkolů, které jsou před námi.

Stát se člověkem, onou vyšší poloandělskou bytostí romantiků 19. století, tak nemůže zajistit žádná evoluce, prohlášení, deklarace ani nařízení, ba ani geneticky šlechtitelská stanice mladých eugeniků. Stát se člověkem, onou vyšší bytostí, je jen a jen na rozhodnutí samotného jedince, že se o něco takového sám na sobě pokusí. V tomto ohledu měl zjevně pravdu Leonardo da Vinci se svým výrokem, že ,,člověk nemůže být větším pánem než sám nad sebou samým“.

Lidé jsou ve své podstatě stejní jako ostatní živočichové, jen u toho vzhledem ke své specializaci nadělají ohromné množství řečí a všude kolem neuvěřitelný bordel.

Obr. č. 12 - Mozky nejrůznějších zvířat; haleluja evoluce ...

 

Konec povídání o EVOLUCI obecně.

 

 

III / Příběh skutečného člověka

 

A samotný člověk?

Tak tedy i vznik tak specializovaného lidoopa na ovládání a zpracovávání okolité přírody probíhalo zřejmě podle popsaných evolučních mechanismů. Vše,co se kdy hodilo ke šplhání, ručkování, drobné rukodělné činnosti, komunikaci, senzorickému sledování okolí, pohybu po zemi  atd., bylo bráno jako preadaptace a využilo se pro nové úkoly. Ale s tím, že pro co není využití, to mizí podle pravidel hospodaření s energií. A tak si člověk neponechá orgány pro úžasnou brachiaci, ale přijde o ně, stejně jako o schopnost užívat brachiaci. Na základě této staré konstrukce však pohotově vznikají nové adaptace. Kulový ramenní kloub spolu s konstrukčně mírně upravenými prstními články a zápěstními kůstkami bude umožňovat vztahovat paže a ruce po veškeré okolité hmotě kolem. Tuto pak bude možno zpracovávat těmi nejneuvěřitelnějšími pohyby a způsoby. Od sekání, bodání, házení, štípání, lámání, broušení, ukládání, natírání, pletení, lepení, svazování, podávání, dotýkání, hmatání a tak dále a tak dále.

Od toho se pochopitelně odvíjejí i nové upravené prostorové mentální mapy databází surovin a jejich vlastností. Budou vznikat nesčetné databáze nejrůznějších pracovních postupů, ale i databáze komunikací a organizace kolem těchto rukodělných činností. Mnohé databáze se osamostatní a budou se rozvíjet samostatně nebo v nových propojeních a kombinacích.

Bohužel nejstarší lidé s dlouhýma nohama a typicky lidskou rukou už z doby kolem dvou milionů roků nám statisticky neposkytují mnoho perfektního a kompletního kosterních materiálu, tedy ve srovnání s pozdějšími Homo heidelbergensis. Ale s obdivem se dá doslova obcházet složená a rekonstruovaná kostra chlapce od jezera Turkana a zkoumat ji. Za pozornost stojí jeho lopatka. Je totiž velmi podobná té, kterou máme my sami, a pokud si dáme práci a porovnáme lopatky různých lidí a dnešní lidoopy, tvar lopatky chlapce nám napoví, že rozhodně nebyl žádným šplhavým tvorem. Konstrukce lopatky skutečně vypadá, že paže i ruka sloužily k práci. Vzácně dochované ojedinělé prstní články mají také typické lidské znaky.

Proč se upřednostnila právě specializace na užívání okolité hmoty, je otázka, na kterou jsme už jednou narazili. Zrekapitulujeme, že důležitá bude hospodárnost takového chování. Jen posuneme jednou zmíněné téma do jiné, praktičtější a nové roviny.

Možná by stačila drobná mutace dědičného materiálu podporující libost při takové činnosti.  Proměnlivost libostí je zpravidla značně autonomní, a když by se prostě některý jedinec vydal ve správnou chvíli na takovou cestu a oslovil své okolí ještě v dětské věku a zaujal ostatní děti, mohla to být drobná, nezvykle navýšená síla, která by mohla vyvolat memetický dominoefekt. Ten by pak  posléze i velkoplošně mohl změnit i chování dospělých nebo nechat vyrůst novou generaci navýšeně otevřenou novým směrem.

Ale je dobré hledat také příčiny v praktických souvislostech jako například změnu strategie růstu dětí, kdy se mohli daní tvorové – předci australopitéků a lidí – zdržovat právě kvůli nim na určitý čas na jednom místě. A aby se tito praaustralopitékové nenudili, mohla taková nucená rukodělná práce startovat cestu k takové nezvyklé specializaci.

Dokonce to mohl být ukázkový paradox, že k rozvoji rukodělné práce mohlo dojít už „na stromech“. Australopitékové se mohli držet rovnovážného stavu mezi tvorbou předmětů a objektů a pobytem na stromě velmi dlouho. Tak by vznikla zcela přirozená preadaptace pro intenzivní vytváření předmětů a objektů pro lidoopy (lidi) žijící už jen výhradně na zemi.

Za bližší povšimnutí stojí i dlouhá, typicky lidská noha.

 

 

Lidská noha

Hledat výhody lidské nohy je totiž velmi těžké. Po čtyřech běžící šimpanz je daleko rychlejší než běžný člověk běžící po dvou nohou. Ani k plavání se tyto nohy příliš nehodí a nedovedou ani kdovíjak skákat. Jejich specializace je jakoby spíše hádankou. Že by jejich cílem ověnčeným vavříny bylo jen nést vzpřímené tělo a vykračovat si rázně do rytmu pochodové dechové hudby či víření bubnů? Nicméně nohy ještě před pár desetiletími nosily dělníky do zaměstnání a školáky do škol a úředníky do úřadů. A to dlouhá léta a velmi spolehlivě.

A v tom je právě úkol nohou. Nejsou totiž samy vůbec k něčemu konkrétnímu mistrně konstruované, nehodí se na nejšpičkovější výkony. Ale člověka donesou spolehlivě na místa výskytu té či oné suroviny, zanesou jej do jeho dílny, kde si vyhotoví vrhací soupravu nebo luk se šípy a teprve pak se pomocí zhotoveného nástroje utká v konkurenčním boji s predátorem. Šíp nebo vymetený oštěp bude vždy rychlejší než sám konkurenční predátor. Na vodě zase člověk nohy jen schová do člunu a stane se rybářem nebo lovcem jiných zvířecích rybářů. Svou univerzálnost prokážou nohy i při lezení po skalách, poslouží v mělké vodě jako chůdy. Nohy člověka jsou tak vlastně svou dříčskou univerzálností doplněním celkové konstrukce člověka jako specialisty na zpracovávání okolité hmoty. Jsou univerzální součástí specializovaného celku.

 

 

Lebky – nositelé informací

Homo 1470 neboli Homo rudolfensis je známý z lebky, která byla složena z množství drobných střepů. Proč? Protože tato lebka byla velmi tenká. Vlastně určité konstrukční vylehčení lebky očekáváme u stromových lidoopů a australopitéků koketujících s lezením po stromech a také je měli tvorové označovaní za první příslušníky Homo jako uvedený rudolfensis, mající snad kratší nohy než skuteční dlouhonozí lidé (tedy možná byli stále nějakým způsobem vázaní na bezpečí stromů).

Značně zajímavý soubor lebek pětice jedinců z gruzínského Dmanisi prozatím z komentáře vypouštíme, podobně jako jiné, starší, odlišně formované a jistě nesmírně zajímavé lebky a kostry. Snad jen upozorníme, že u Homo erecta s typicky vysokou lidskou postavou sledujeme sílení lebeční kosti - známka měnícího se metabolismu a změnu strategie specializace.  

Téměř půl milionu let staré (současně hodnoceno na 420 000 let) kosterní úložiště nám poskytlo už  velmi ucelený a přehledný soubor kostí z nejméně z 28 jedinců (Španělsko, Atapuerca Sima de los Huesos) a jejich skromný africký protějšek z lokality Broken Hill v severní Rhodezii. Tyto materiály jsou tak bohaté, že se můžeme velmi spolehlivě orientovat v anatomii i těch nejmenších kůstek těchto lidí.  

Pokud se podíváme na takového půl milionu let starého člověka typu Homo heidelbergensis, můžeme obdivovat jeho anatomickou dokonalost. Skutečně poctivě silnostěnnou lebku, dovolující solitérní hospodaření se zdroji a zásobami uvnitř organismu, ale můžeme obdivovat i mechanickou odolnost skeletu. Jen řešení samotné lebky je úžasné. Celková kompaktnost, relativně plošší velký obsah mozkovny - je ideálně rovnoměrně a snadno zásobovaná krví. Lebka je navíc zesílena nad očima obloukem, který, stejně jako žebro trupu ponorky, zesiluje odolnost tvaru, který obepíná. Tváře ubíhají do stran, vytvářejíc uprostřed jakýsi konstrukci posilující kýl, formující poprvé výrazněji i kořen nosu. Ústa vybíhají mírně dopředu, tím se vzdalují očím, aby v případě užívání úst jako třetí ruky, což je namnoze typické i pro dnešního člověka, bylo pro zrak bezpečno. Kost je silná a proto si takový člověk může dovolit i větší ústní dutinu. Vodorovný prostor mezi špičáky je často rovný a plochý a ukazuje, že ústa byla vesměs malá a snadno tedy ovladatelná pro řeč i mimické výrazy, ale i případnou práci. Hlava heidelbergů bývala kulatá (nezaměňujme s pojmem krátkolebá, tato byla kulatá, ale dlouholebá), snadno se tedy na krku otáčela. Dlouholebý člověk je ten, který má od ušních otvorů směrem dozadu více než pár centimetrů hlavy, na rozdíl od většiny současné evropské populace. Lebka většiny heidelbergů byla v tomto ohledu dlouhá, ale tvarování obličejové části ji dotvářelo tak, že je kompaktní a působí dojmem povedeně kulaté lebky. Kostra byla opět robustní a odolná, ale zase pohyblivá. V této specializaci vydrželi pokračovat velmi dlouho evropští neandrtálci, kteří už i jen v samotné stavbě ruky a v takovém detailu, jakým je ovládání palce ruky, měli jak vysokou pohyblivost, tak značnou sílu.

Tato specializace na ovládání a zpracování okolité hmoty byla u tak dávných lidí specificky řešena solitérní strategií. Toto na kostrách heidelbergů či neandrtálců čteme velmi krásně. V tomto ohledu nikde neměla chybu. Což je pochopitelné, protože každý organismus je ve svém čase a prostředí plně adaptovaný a evolučně dokonalý - vzhledem k původní konstrukci, ze které vyšel.

Obr. č. 13 - Lebka heidelbergensis a rekonstrukce

 

Silnolebí lidé

Solitérně stavění heidelbergové a později i neandrtálci využívali vlastní společnosti především jako zdroj dat, který velmi významně ušetřil jinak zbytečné energetické výdaje. Tady se totiž snadno pořizovaly návody, jak získat dovednosti pro život v přírodě, jak si co vyrobit, jak se o co starat. Proto i kultury neandrtálců i heidelbergů vypadaly v některých ohledech odlišně od té naší, která má při stejné specializaci odlišnou realizační strategii.

Heidelbergové i neandrtálci tak žili nejspíše v nevelkých skupinách, kdy nemuseli upřednostňovat jakékoli jídlo před tím nejkvalitnějším (nemuseli se tolik dělit ve velmi početné skupině). Proto si mohli udržet nápadně silnou kost, která je například krásně patrná na lebce mozkovny. Takové mocné stěny naše lebka rozhodně postrádá.

Pochopitelně takto stavěná kostra heidelbergů a dalších podobně stavěných dávných lidí bude nejspíše souviset i určitým rozptylem lidí v krajině, spojeným s jejich mobilitou, a tím i váhově lehkými předměty. A možná dost právě s důrazem na snadnou opravitelnost a velmi snadnou nahraditelnost předmětů. Je tedy logické předpokládat užití kdykoliv snadno dosažitelných materiálů, což nejspíše znamená především užívání biologicky rozložitelných surovin. Proto budou tyto kultury přes značné úsilí archeologů nálezově prakticky neuchopitelné.

Proto jen mimořádně příznivé a nevšední souvislosti mohou vést u takových kultur k dochování velmi výjimečně dochovaných artefaktů.

Solitérnější lidé budou tedy vytvářet charakterově odlišnou kulturu, ačkoli mentální mapy budou téměř identické s našimi. Proto je tak důležité zabývat se právě znaky solitérnějšího způsobu života na kostře.

Obecné pravidlo morfologie totiž říká, že bytelněji stavění jsou zpravidla právě solitérnější živočichové. Naopak sociálně žijící organismy si mohou dovolit více plýtvat s životy jedinců, ti si zase nemusejí tak tvrdě zajišťovat pověstný chléb, kdy se při jeho získávání užívá větší množství pracovních sil než jen síly jedince. A ke zdrojům celku se pak chovají takový tvorové podobně jako parazité. Však v takovém mraveništi je mimo samotné mravence nejeden takový cizí druh organismu, který ovládá žebrací gesta mravenců. Jak sociální tvor, tak parazit jsou charakterizováni odlehčením stavby těla. Dobře je to vidět právě u zmíněných mravenců, kteří nevsázejí na vlastní autonomní zásoby uložené rovnoměrně v těle, ale disponují druhým společným žaludkem umístěným před vlastní žaludek jedince. Z něj pak na požádání krmí svoje kolegy.

Poznámka

K lovu heidelbergů i jiných dávných lidí se přistupuje často nekriticky gradualisticky, kdy je autory dávkována civilizovanost – lidství. Pochopitelně se skuteční dávní lidé chovali po svém bez ohledu na přání současných badatelů. Rozhodně nemuseli, coby pomalu se vyvíjející a tím nesnadno nahraditelní jedinci, podstupovat kontaktní lov. Jejich ramenní kloub i osvalení jim plně umožňuje vrhat oštěpy. Celé kompletní vrhací oštěpy jsou od heidelbergů dobře známy. Způsob osvalení některých dávných lidí nám naopak neprozrazuje způsob užívání zbraně, jak by si to kde kdo přál, ale vypovídá pochopitelně o namáhání rukou při statisticky nejvýznamnější námaze. Což bylo nošení břemen a práce. Hod oštěpem, který probíhá tu a tam, rozhodně nezanechá tak významný zápis na kosti. Zvláště heidelbergové a jiní solitérněji žijící lidé se rozhodně zbytečně nevystavovali zvýšeným rizikům lovu.

Poznámka: Stav svaloviny u silnolebých lidí někdy ponouká k modelu jiného hospodaření s teplem než tomu je u tenkolebého moderního člověka. Počítá se však jen s dospělými muži, a to jen s určitou mírou námahy a s odhlédnutím od žen a především dětí, kteří k izolaci před chladem potřebovali i nějakou autonomní anatomickou výpomoc v podobě podkožního tuku. Genetická studie týkající se vytváření tukových zásob u neandrtálců naznačuje, že právě vytváření tuků patřilo do původní neandrtálské genetické výbavy.

Poznámka: K personě pro paleolitická etnika. Poprvé byla Jungova vizuální persona pro mladopaleolitickou populaci aplikována překvapivě neuvěřitelně pozdě až na začátku 21. století a to konkrétně na gravettienskou kulturu. Především studiem rukou ale i další doplňující anatomie příslušníků rodu Homo se ukázalo, že vizuální persona lidí byla vždy normou. To proto, že se tak deklarovala schopnost rukodělné práce a šikovnosti a tedy i zdraví a normalita chování jedince. Geometrizace a dekorativnost individuálního zdobení souvisela s prezentací schopnosti starat se jak sám o sebe, tak o své předměty, což se v obou případech nakonec týkalo hygieny a  s ní následné selekce těch jedinců nebo kultur, které se hygieně a činnosti omezující možnost nákazy nevěnují. I v Tasmánii, kde došlo k výraznému úbytku počtu nástrojů, byl zájem o předvedení osobní persony nedotčen. Pochopitelně, že zobrazení dávných lidí, kde persona není akceptována (což zahrnuje téměř všechna vyobrazení nejstarších populací), jsou tak zcela zavádějící.

        

 

 

IV / Snadný vznik anatomicky moderního člověka

 

Vznik moderního člověka odvozeného od člověka heidelberského je překvapivě jednoduchý, když si vezmeme jen tu nejobyčejnější autonomní adaptační schopnost regulovat a formovat organismus jedince tak, aby byl vzhledem k jeho konkrétní redukční situaci co nejfunkčnější.

Zásadní je schopnost hospodaření s energií, kdy se určitá populace dávných heidelbergů dostává do situace, kdy není možné zajistit optimální stravu. V tom okamžiku se formující kosti dětských jedinců přizpůsobí situaci a vytvářejí určitou provizorní tenkostěnnou neotenickou variantu heidelberga.  Tím je neotenická forma člověka biologickou obdobou vnitrozemské strdlice, která je nemigrující formou lososa. Známá a obávaná mračna migrujících sarančat jsou také jen příležitostnou formou jinak nenápadného a neškodného hmyzu.

Kdyby byla lebka heidelberga jen ztenčena do tenkolebé formy, snadno by praskla nebo se deformovala už při běžné zátěži svalů. Proto dochází k určitým proporčním rozdílům, aby se udržela alespoň určitá průchozí základní pevnost skeletu. Mění se tak tvar celé hlavy, ploché čelo se jakoby nafukuje, protože kulatý tvar snese i při tenké stěně neobyčejně velkou zátěž, jak víme z konstrukce vajec. Zmenšují se i pomyslné konstrukční kopule dolní a spodní čelisti, zkracuje se vzdálenost úst od středu hlavy a tím se zase šetří mnoho kostní i svalové hmoty, protože se tak využívá lépe síly páky. Brada, kterou máme výraznou, není pak tedy nový výběžek do prostoru, ale naopak pozůstatek délky původní brady, kdy už jen samotná ústní dutina se zmenšila a posunula dozadu. To proto, aby nebylo třeba velkých svalů při jídle nebo při samotném udržení sevřených čelistí při chůzi, stání či sedu a tím se příliš nenamáhala lebeční stěna mozkovny, která nese po stranách velké ploché úpony žvýkacích svalů. Ejhle! Jen touto snadnou redukcí a jednoduchou konstrukční přestavbou jsme dostali z heidelberga tváře současného člověka!

Nebylo třeba nikde žádných zázraků a velké námahy, naopak. Žádný nový speciální proces.

Nová lebka je však tak tenká, až děsí. Srovnáte-li lebky prvních evropských lidí (např. Pastera cu Oase) s neandrtálci (Moravský kras) nebo heidelbergy (např. ze Simi) rozdíl je zarážející a raději si na tu motorku určitě přilbu vezměte. Lebka moderního člověka není tedy skutečně nějakým výdobytkem dokonalosti evoluce, ale jen už ustáleným někdejším průšvihem, který byl se ctí jakžtakž nouzově vyřešen. (A možná už je tento stav epigeneticky či rovnou i geneticky fixován.)

Poznámka

Pro fandy do techniky je tu jeden trefný příměr. Konstrukce lebky a těla silnolebých heidelbergů  byla ekvivalentem parních strojů, které jsou masivní a těžké, podají velký výkon a vydrží spolehlivě dlouhá desetiletí. Konstrukci těla tenkolebého člověka lze srovnat s vysokoobrátkovou moderní turbinou, ušlechtilých ladných tvarů s použitím minima materiálů. Avšak s životností dva - tři roky. Možná je i správné pro tenkolebého člověka nebo pro mravence užít tvrzení, že je to organismus konstruovaný jako prosté spotřební zboží.

Obr č. 14 - Přeměna lebky silnostěnné na tenkostěnnou

 

 

Tenkolebí lidé

Určitě i vás teď napadlo, že taková potravně úsporná tenkostěnná forma člověka se lépe uživí i ve větším společenství a že má tak snadno nakročeno k lidskému ekvivalentu skutečného mraveniště velkého superorganismu. A že tu tedy máme další pěkný a ukázkový příklad preadaptace.

Pochopitelně, provozovat takto odlehčené lidi znamená zcela jinou strategii jejich celkového živobytí, sní se cokoli, na výživové hodnotě už příliš nezáleží a na odolnosti lidí také ne. Nejdůležitějším se stává nikoli jedinec, ale superorganismus, jehož součástí tito tenkolebí lidé budou. A přichází výrazná soutěž už ne mezi jedinci, ale především mezi superorganismy.

Z tohoto pohledu je logické i nouzové pomalejší dospívání, protože příliš rychle se osamostatňující děti by znamenalo také velmi zranitelné děti.  Proto část dětství, které je ještě příliš vázané na rodiče, se posouvá asi ze 4 let na 6 roků.  Lehčí kostra také znamená redukci návazného svalstva, které se tolik nemusí namáhat. Zajímavé bude, že tento rozdílný metabolismus určitě povede k jinému utváření zásob a hospodaření s nimi. Odhlédneme-li od externích zásob, které zapadají přesně do specializace lidí, je zajímavá přímá biologická souvislost s přímými zásobami méně pohyblivé části tenkolebých, kteří si vytvářejí značné autonomní tukové zásoby. Izolací i spalováním těchto zásob tak lépe hospodaří s teplem. To se může dobře uplatňovat při invazivním šíření na chladnější místa. Poněkud to připomíná některé druhy mravenců, kteří mění některé svoje jedince na živé zásobárny energie. Čím jsou někteří takto slabí lidé obéznější, tím má pak takové společenství méně mobilní základnu. Docela zamrazí, připomíná to stav moravského gravettienu s jeho Willendorfskou venuší  z Rakouska.  

Jiná strategie naplnění specializace, jiný způsob obživy, jiné vztahy, jiné, statistické významnější uplatnění psychiatrických onemocnění v početnějších skupinách. V důsledku toho všeho se už zcela zákonitě mění mnoho oblastí v chování a kultuře takových lidí. 

Směrem k anatomicky modernímu člověku současného typu tedy vůbec nešlo o výraznou kvalitativní evoluční změnu, o nějaký nový vznik inteligence nebo nějaké zázračné schopnosti a vlastnosti mysli – nějakou tu revoluci. Tvář člověka se neměnila ze zvířecí na lidskou a kultivovanější a ušlechtilejší. Tvář heidelbergů byla pro svůj svět zcela dokonalá. Naše tvář je zase dokonale spojena se světem nouze a úspor. Nic zásadního ve schopnostech jedince se neudálo, jen se zcela změnily okolnosti a došlo jen k obyčejným kompenzačním adaptacím.

Ale s tím se mnohé zásadně změnilo. Společnost už není jen školícím střediskem, kde si snadno opatříte plány na výrobu věcí a návody, jak v přírodě obstát. Společnost je už skutečné mraveniště, kde žijete, spolupracujete na získávání zdrojů a jejich zpracování a domáháte se, podobně jako mravenci, přístupu ke společnému žaludku a staráte se výrazněji o všudypřítomné potomky.

Dochází k jevu autodomestikace, k vylehčení těla (i skeletu) vlivem parazitického a společenského života mravenčího typu. Je to zároveň i uplatnění neotenie, využívající úspornější způsob utváření anatomie dětí před náročnější anatomií dospělců. Dětské prvky ve tváři dospělých jsou spouštěcími schématy k opatrovacímu chování ve vašem sociálním okolí. To aby se mírnilo napětí ze stresu z přílišné koncentrace lidí.

Pochopitelně není možné generalizovat. Oba dva typy strategií (jak silnolebých, tak tenkolebých forem lidí) určitě měly další nejrůznější podoby, formy a varianty podle klimatu, morfologie krajiny, zdrojů a stavu sousedních společenství a pochopitelně podle vlastního dědictví dané kultury. Výsledkem je pestrost a rozmanitost kultur, tedy paralela k rozmanitostem života.

Obr č. 15 - Tenkolebí lidé a rekonstrukce

 

 

Archeologické nálezy

Jestliže je archeologie velmi přínosná u nedávných kultur, zvláště ve spojení s historickými literárními prameny, jinak je tomu v paleolitu. Řada paleolitických kultur používala především nedochovatelné materiály nejen k výrobě předmětů, ale i na stavbu obydlí. Pohřby v paleolitu zapadaly především do biologického kontextu. S těly zesnulých se tak nejspíše zacházelo z části pod vlivem psychologie a emocí a z valné části tak, že jejich uložení způsobilo, že byly zdrojem infekcí i pro okolní komunity mimo vlastní superorganismus. To aby se zajistilo, že sousední lidé nebudou zdravější a neohrozí existenci domácího společenství. Dělo se tak buď nadzemními pohřby na hranicích teritoria nebo vrácením těl do přírody obecně, kde byla zkonzumována mrchožrouty a predátory (a ti tak mohli šířit dál případné infekce či parazity do okolí i po teritoriích jiných superorganismů). Takové chování by tedy bylo prostě vyselektováno. Pohřby pod zem jsou výjimečné a jsou vázány především na kultury spjaté s jedním dlouhodobě užívaným místem (gravettienští lovci mamutů na Moravě). Například pohřby ze Simi naznačují, že se i na této lokalitě dělo něco mimořádného. Jiné izolované a ojedinělé nálezy je ještě méně možné brát jako typickou ukázku stavu populace. Jednak mohlo jít o jedince s mimořádným osudem i postavením (myšleno v superlativech) a nebo zcela naopak je podezření, že se jednalo o jedince zcela mimo společnost. I současné přírodní národy exkomunikují některé nespolečenské a nenapravitelné jedince. Změny v pohřebním ritu, které vedly k pohřbívání pod zem, se odehrály teprve až v mezolitu a nejspíše souvisely s celkovým nárůstem populací v jednotlivých superorganismech. To už bylo lidí tolik, že bylo pravděpodobnější, že se případná infekce z nadzemního pohřbu obrátí proti samotným domácím usedlíkům.

Paleolitických hrobů je tedy žalostně málo. Proto statistiky pořizované jen ze samotných paleolitických nálezů lidských ostatků jsou vždy velmi problematické a v některých ohledech přímo zavádějící (např. délka života, zdravotní stav, příčiny úmrtí).

 

 

 Exotické zboží

Jestli se ptáme, kde se bere ten zájem v nás, ale i v našich předvích o všelijaké vzácné zboží z dalekých krajů, jsou na to dvě odpovědi. Jedna tak trochu geneticko-biologická a druhá - jak to jen nazvat, asi soutěživě biologická. Ta odvozená od genů nám slibuje zaručenou nepříbuznost s našimi geny v oblasti zájmu o partnery a snad možná je tato touha přenesena i na neživé věci.

Druhá soutěživě biologická odpověď naši představivost staví do role žárlivého JÁ, které soutěží se všemi jinými JÁ a pokud to mají i tam někde daleko, chci to mít také, ať je to co je to. Čím méně o tom vím, tím více je to pro mě lákavé, protože co když právě to, co je mi ve zdejším světě odepřeno, jinde zaručuje, že se potom stanu větším, silnějším a důležitějším? Proto naše kočička po nás loudí ne svoje, ale hlavně to naše jídlo, sledujíc každé naše sousto v hloubi našich úst. A kdo má pejska, asi souhlasí, že je to s ním snad ještě horší a stejně tak si raději vezme nejedna agamka sousto, jež má pozřít její kolegyně, než aby si vzala z hromady, kterou má pod svou tlamkou řádně nachystánu. A tak nás bude nejenom dnes, ale i v dobách minulých provázet v historickém a archeologickém materiálu zájem o kuriozity a importované suroviny či výrobky.

 

 

Ještě něco o vynálezech a umění v dávných časech

Aby byl biologický příběh člověka ucelený, je třeba závěrem přidat téma konstrukčních inovací a jejich výtvarného pojetí. Samotné vymýšlení nových technologií vychází z běžné práce mozku živočichů, kdy se propojují hodnocené podněty do nadřazených celků. Lorenzův starý, nověji v různých obměnách představovaný mechanismus toho, co se děje v hlavách živočichů. V myšlenkových prostorových mapách člověka s jeho ohromnými databázemi materiálů a pracovních postupů je světu objevování nové techniky otevřen neuvěřitelně velký prostor.

Vznik umění z biologického pohledu je také překvapivě prostý. Lidmi vyprodukované předměty a objekty totiž nakonec podléhají stejným biologickým zákonitostem jako ostatní živá příroda. Proč? Protože lidé jsou se světem svých výrobků úzce spjati a nepřehledné, snadno umazatelné a nečistitelné výrobky by byly zdrojem infekcí. A zase tu máme starý známý selekční tlak. Proto nám vždy zbudou jako vyhovující předměty geometrizované, s dekorem napomáhajícím zvýraznění a zpřehlednění případných poškození a umazání předmětu nebo předměty pozměněné tak, aby k nim měl člověk vztah a rád jim věnoval svou pozornost.

Tak vlastně skrze sebe, coby součást aktivních evolučních mechanismů, člověk, ale i nejdávnější člověk nebo australopiték, vytváří tyto předměty a objekty, na které se vztahují stejná evoluční pravidla jako na tvůrce takové technologie. Pochopitelně dochází k propojování člověka a okolité hmoty. A je jedno, jestli se to děje v dětské hře při pomazávání těla bahnem ornamenty nebo hrou s klacíky nebo kamínky či pruty nebo s osobními mikropočítači.

Není tedy žádný důvod představovat dávné lidi jako nemehla a idioty a stále se divit při nálezu toho nebo onoho starobylého předmětu nebo technologie, kde se mohla ,,tak najednou“ vlastně vzít?

Obr č. 16 - Vynález ohně                         Obr č. 17 - Počátky nejstaršího umění

 

Dodatek – poznámka

Možná, že na některé čtenáře to bylo příliš drsné povídání, kdy jejich oblíbený vrchol evoluce měl při sapientaci naopak excelovat a zažívat slasti evoluční extáze a místo toho jsme nabídli prostou potravní a morfologickou degradaci. Tak vám prozradíme, že jsme k vám byli ještě velmi ohleduplní a citliví. Bylo totiž ještě hůř. V dobách poměrně nedávných vlivem přílišné specializace a vzájemného konkurenčního tlaku sáhl člověk k nápadu živit se převážně jen tím, co vypěstuje a ve velkém se spoléhal na zemědělství. Tam, kde se tak stalo, a bylo tomu tak od neolitu několikrát, okamžitě došlo k další následné redukci kostry živořícího těla, jež se stalo ještě drobnějším a ještě křehčím. Vidíte, nikdy nemůže být tak zle, aby nebylo ještě hůř :-D

                                                                                                                                                                                                      Capla

 

 

 

Obrázky k textu z technických důvodů nejsou zatím k dispozici. Budou na stránky vloženy během září 2018.

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

 Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 © Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák