Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

ZA PODSTATOU STAVBY TĚLA

 

Základní typy konstrukční koncepce těl organismů (morfologie a fyziologie) vzhledem k charakteru jejich aktivity

a v souvislosti s hospodařením s energií.

Antropark 2018

 

Libor Balák – Martina Červená

Revizní práce

Článek vznikl jako nezávislá předběžná skica mapující některé morfologické a fyziologické aspekty stavby těl živočichů vzhledem k jejich půdorysné obrysové linii a celkové pohybové aktivitě. Záměrem bylo vydat se paralelní cestou a ověřit tak  výsledek šetření celého autorského kolektivu ,,Společenstva konsilience“, který je publikovaný v článku ,,Přirozený vznik člověka a jeho chování“. Jedna z hlavních úloh této práce je tedy i revizní povahy. Přičemž základem bylo porovnání chování organismů při zkracování těl u hlavonožců a desetinohých korýšů. Vše inspirováno ventrálním pohledem na nohatku, kdy je velmi názorně vidět systém ideálního přímočarého zásobování a ovládání nohou od centra. Obrys člověka byl přidán až dodatečně se spolehnutím se na logiku konstrukce a koncepce jeho těla.

 

 

                                                                    

ZA PODSTATOU STAVBY TĚLA - Základní typy konstrukční koncepce těl organismů (morfologie a fyziologie) vzhledem k charakteru jejich aktivity a v souvislosti s hospodařením s energií.

Toto téma patří v biologii k nejzákladnějším, přitom obchází klasičtěji zaměřené představování jiných biologických mechanismů a je k nim určitou doplňující, ale také kontrolní paralelou. Proto má mimořádný obecný revizní význam při pohledu na evoluci a zvláště se hodí pro účely rekonstrukce nedochovaných měkkých částí těl organismů. Otvírá totiž závislost tvarů a velikostí měkké tkáně na dochované zbytkové tkáni pevné, která mnohdy už sama o sobě nese informace alespoň o dílčí aerodynamice nebo hydrodynamice zkoumaného jedince (aplikovaná fraktálnost) nebo jako u kostí rámuje celkový tvar těla, který zase vypovídá o charakteru zdolávání odporu prostředí při pohybu. Velmi jednoduché základní vzájemné vztahy určitých oblastí a veličin na pozadí tak zásadní biologické vlastnosti živých organismů (jakou je hospodaření s energií) jsou zpracovávány na základě publikované poznámky rakouského etologa a biologa, lékaře profesora Konrada Lorenze, který si byl vědom velkého významu hospodaření pro organismy.

 

ORGANISMY S KRÁTKÝM TĚLEM (kulatý obrys těla se středem a paprskovitě uspořádanými končetinami nebo jinými segmenty)  

Podíváme-li se na bezobratlé, například na hlavonožce, je dobré si připomenout, že paleontolog profesor Zdeněk Špinar už před více jak půl stoletím (v 60. letech 20. století) považoval u chobotnic přestavbu původního těla hlavonožců za cestu k evoluční dokonalosti. Objektivně vzato, stejně úspěšné a do přírody zcela začleněné byli rozhodně i původní prvohorní loděnkovití, a to jak s narovnanými schránkami, tak se spirálovitě  vinutou schánkou, které žijí úspěšně dodnes ( a proto je nutné i tyto považovat dnes za dokonalé). Ale pan profesor spíše chtěl v tehdejší terminologii (a zvyklostech) vyjádřit podstatnou přeměnu od původního pravidelného tvaru segmentů pradávných měkkýšů z raného kambria do zcela přepracované konfigurace anatomie chobotnic, která je na hony vzdálena měkkýšům typu chroustantek (štítkonošci – Polyplacophora), kde ona pravidelná segmentace krunýře skutečně připomíná prvotní členovce. Také členovci se budou měnit do tvarů evolučně stejně tak vzdálených, jako se měla chobotnice ke svým kambrijským dlouhým loděnkovitým prapředkům.

Pan profesor Zdeněk Špinar se tak dotknul něčeho velmi podstatného. Vývoj některých bezobratlých skutečně směřuje k formám s takovým členěním těla, které představují právě chobotnice. Stačí připomenout nohatky (Pantopoda), pavouky (Araneae) nebo kraby (Brachyura). Co mají společného s chobotnicemi? Stačí si je otočit břichem nahoru. Z jedné jediné malé oblasti se geometricky paprskovitě rozbíhají jejich končetiny na všechny strany pomyslného kruhu. Zamyslíme-li se nad fyziologickou výhodou takového rozčlenění těla, napadne nás určitě snadnost a účinnost cévního zásobení energeticky rovnocenných končetin. Od srdce vedoucí cévy jsou vedeny téměř přímočaře a nekomplikovaně a hlavně rovnocenně zásobují své početně omezené končetiny a tím mohou být tyto pohyblivější, silnější a větší. Také nekomplikovaná a přímá nervatura znamená pohotovější ovládání těchto končetin.  Takoví živočichové si pak mohou dovolit i končetiny značných velikostí (vzhledem k velikosti těla – porovnáme-li nohy kraba kamčatského nebo japonského s proporcemi nohou raka nebo velikost chapadel loděnky proti jejímu tělu s proporcemi chapadel chobotnice s jejím tělem, stejně je na tom štír oproti pavoukovi).

Srovnáme-li konstrukci chobotnice nebo kraba s rakem nebo se sépií s ohledem na hospodaření s energií, na kterou upozorňujeme jako na jeden ze základů vlastností živých organismů, sledujeme pak, že zkrácením těla jak hlavonožec (chobotnice), tak korýš (krab), ušetřil okysličenou krev, kterou už nemusí srdce pumpovat ke vzdálenému ocasu. A také mozek se může soustředit na ovládání omezeného množství končetin. Redukcí dlouhého těla došlo k významné úspoře a dostatečně výkonný a aktivní organismus (rak nebo loděnka) se pak přemění ve tvora s obdivuhodně účinnými zvětšenými zbývajícími končetinami (rameny).

 U výkonnějších a aktivnějších organismů tak vzniká živočich typu ,,nohatka“, který svou energii investuje do takové konstrukce těla, která mu umožňuje dobře ovládat i poměrně dlouhé končetiny. Zvláště pak vyniká síla, pohyblivost a přesnost práce končetin takové konstrukce těla především při nějaké pracovní činnosti na místě.

Nebo, a to je také důležité, jiné životní formy organismů s velmi pomalým a málo akčně efektivním metabolismem a malou energetickou výkonností srdce si tímto uspořádáním těla zajistí průchozí prosperitu. Když už ne rychlost a pohotovost, tak alespoň snadné a velmi efektivní hospodaření s tím málem, co mají (hvězdice, vznášející se lilijice, ježovky, talířovité medúzy). Poznámky: Ostnokožci používají pro pohyb místo svalů mikrohydraulický systém a medúzy svaly bez opěry pevné kostry (tedy podobně jako chobotnice).

 

ORGANISMY S DLOUHÝM TĚLEM (často vnitřně nebo i vně segmentovaným)  

Abychom čtenáře nenapínali, zjistili jsme, že druhá skupina organismů, obdařená dlouhým tělem, je obecně stavěná nikoli tak, že by byla vždy jen výchozí, základní a tedy jaksi primitivnější, ale prostě zde máme jen základní konstrukční členění trupů organismů. Dlouhá těla jsou totiž obvykle konstruována pro rychlý nebo vytrvalý pohyb, který je pro ně vždy výrazný. Segmenty vytrvale se pohybující stonožky vedle ladného těla ryby, ať úhoře, piskoře, sekavce nebo slizouna a nebo chrupavčitých žraloků, vypadají primitivněji. Avšak i uvnitř obratlovců se skrývá článkovitá páteř připomínající spíše červa.  U ryb také snadno zjistíme segmentaci pohybových svalů, které navazují na jednotlivé obratle. Zkracování těla obratlovců by konstrukčně mělo dál souviset s charakterem kostry. Pružné tenké kůstky žebra ryby neuchytí sval tak pevně a neumožní takový záběr jako u savce s plochým pevným žebrem. Čím je pevnější kost, tím efektivněji může pracovat sval na něj navazující. Pro rychlost jsou nejlépe a nejideálněji stavěny těla ve tvaru proudnice – vřetena a doutníku. Velmi dlouhá (hadovitá) těla souvisí se způsobem pohybu, kdy má i relativně hmotné tělo výrazně malý průměr. Toto tak může být v terénu nenápadné a hůře odhalitelné. Umožňuje také pohyb v terénu, který je pro jiné (i stejně hmotné živočichy) neprůchodný. Další zkracování kostry je většinou spojeno s jejím zpevňováním, alespoň v určitých oblastech a umožňuje u části živočichů velké okamžité namáhání kostry velkými svaly. Například hrudní kost poměrně krátkého těla ptáků nebo zredukovaná a srostlá páteř žab umožňující upnutí svalů zadních nohou a pohyb dlouhými skoky.

 

POROVNÁVÁNÍ

Druhá skupina je orientována do kruhu s paprskovitým  středem, kdy je tělo spíše uzpůsobeno životu na místě, kde využívá svých končetin k nějaké nanejvýš soustředěné činnosti. (Pochopitelně existuji i nejrůznější kombinace a také přechodné typy.)

Ano, je to přesně ono, jako když porovnáváme brouka se stonožkou, čolka nebo mloka s žábou, štíra s pavoukem, makrelu s klipkou. Najednou nám konstrukce těla hvězdice, hadice nebo mořského ježka dají docela smysl, protože jsou ukázkou konstrukce kruhového těla paprskovitě se rozvíjejícího od středu.

Pohled shora na protáhlého ještěra v porovnání se želvou je také docela trefný. A pohled shora na kočku, lasici nebo i koně nám ukazuje, jak se zmenšuje význam pohybu a narůstá význam činnosti na místě, porovnáme-li je s pohledem shůry na šimpanze nebo bonoby. Sledujeme zkracování těla a relativní prodlužování předních končetin. A skutečně ani reálná délka trupu koně nebo antilopy nemá vůči přední noze stejný poměr jako má délka trupu oproti paži lidoopa nebo člověka. Poměry jsou opačné. Pochopitelně pak takový pohled shora na obrysovou linii australopitéka nebo člověka vypovídá o nárůstu významu činnosti na jednom místě před konstrukcí těla zaměřenou na pohyb v prostoru.

Zachovat si dlouhé tělo, výhodné pro rychlý nebo vytrvalý pohyb, znamená značně omezenou možnost zainvestovat do více párů končetin příliš mnoho energie, aby nebyly pro organismus další zátěží. Prostě množství drobnějších končetin a delší tělo nebo méně větších končetin a kratší, energeticky levnější tělo? To je základní konstrukční otázka a jsou na ni dvě správné, přirozené a možné odpovědi, i když tyto budou zároveň daného tvora limitovat. Nejedná se tedy rozhodně o evoluční primitivnost a pokročilost, ale zase jen o základní konstrukční koncepci, kdy je na jedné straně důraz na schopnost navýšeného ovládání končetin a na druhé straně účinný pohyb těla jako celku.

Pokud pozorně sledujeme poměrně dlouhou krakatici, sépii nebo dlouhého straška (Odontodactylus), nebo obyčejnou kudlanku či larvu vážky, můžeme jejich těla považovat celkově za konstrukčně nedotažená. Na rozdíl od štik nebo hlaváčů, kteří přidali do své konstrukce ještě široké kulaté ocasní ploutve schopné odpálit kupředu k útoku na kořist celé hydrodynamicky stavěné tělo, předchozí skupina v čele se sépií odpálí směrem ke kořisti jen drobnou část svého těla a ta je pro kořist osudná. Zase jiná strategie nesoucí určité výhody. (Do konstrukční skupiny k sépii a straškovi patří i obyčejný rak s jediným hypertrofovaným párem nohou v mohutná klepeta nebo klepeta se speciálními mechanickými vlastnostmi, vytvářející podobně jako strašek kavičatní efekt, navíc dokonce s plazmatickým zábleskem světla.)

 

 

,,NĚCO ZA NĚCO“

Podíváme-li se podrobněji na kruhovitěji stavěné organismy, bude zde zase rozhodující rychlost jejich pohybu. Jiná strategie bude například u hvězdic a hadic, které se pohybují celkově velmi pomalu. Hvězdice, coby ostnokožci, se totiž nepohybují pomocí svalů, ale pomocí přemísťování vody pod tlakem – tedy pomocí mikrohydrauliky. Nasávají speciálními pumpami do organismu vodu, aby ji v něm rozváděli a tak regulovali její tlak pro pohyb drobných tyčinek speciálně určených k pohybu.    Nepotřebují srdce s okamžitým navýšením výkonnosti, jejich flegmaticky působící pohyb je celkově velice úsporný. Pochopitelně to vede k nutnosti alespoň pasivní obrany organismu. Proto hadice, hvězdice nebo mořský ježek potřebuje stejně jako želva nějakou tu obranu jako krunýř nebo hromadu ostnů. Pochopitelně podobnou strategii zvolili přibližně kruhově konstruovaní ramenonožci a spousty nejrůznějších mlžů i plžů a dalších forem živočichů.

Co se týká rychleji se pohybujících kruhovitě utvářených organismů s paprskovitým tvarem těla typu nohatky, bývá důležitá koordinace jejich končetin i rychlost a síla některých z končetin. Dokonce se často objevuje schopnost mít alespoň některé zručné přední končetiny pod optickým dohledem. Například krabi mají oči na vychlípitelných tyčinkách, které dostanou oči nad obrys krunýře a odtud výborně vidí i na svá klepeta. Dovednosti krabů nebo chobotnic pak vlastně ani tak nepřekvapí. A budeme-li i další organismy posuzovat z pohledu shora, potom kterákoli sedící opice se náhle změní právě v takový typ organismu a člověk rozhodně nebude výjimkou. Naopak bude zářným příkladem, protože svojí vzpřímenou postavou právě při pohledu shora bude připomínat ovál nebo kruh. Člověk z pohledu shora pak připomíná chobotnici či kraba součastně. Důležité je minimalizování pracovních končetin a umístění optických senzorů nad trup těla. V tom paradoxně nejvíce připomíná kraba.

V této souvislosti jsme možná vykročili tím správným směrem, když jsme začali uvažovat dokonce i o tom, že přesnost a dovednost končetin je o to větší, čím více je organismus trvale nebo dočasně schopen zredukovat ostatní části těla.

Stačí si vzpomenout na raky a kraby. Pochopitelně, mnoho ráčků má malé končetiny s malými klepítky, ale někteří raci mají výrazná klepeta alespoň na předním páru končetin. V porovnání s kraby však nebudou mít stejně prodloužené ostatní nohy. Pohyblivost kraba běhajícího na souši po kamenech je pak nesrovnatelná s pohyblivosti raka běžícího po svých malých nohách. Proto raci a ráčci tak připomínají spíše loděnky, když svůj náklad vlastních nohou a klepet v případě nebezpečí přesouvají do bezpečí prostým odvlečením pěkně pozpátku ať už ocasní ploutví mířící zpět pod tělem kupředu nebo pomocí nálevky. Tedy vždy takovým reaktivním nebo poloreaktivním pohonem (raci jsou schopni pomocí dopředu otočeného ocasu opatřeného ploutevnatými lupínky vytvářejícími lžícovitě prohnutou plochu nejen pozpátku plavat, ale vystřikují vodu usměrněnou právě ploutevními segmenty na spodek svého zadečku, a podél něj voda pokračuje kupředu ve směru hlavy). Není to konstrukčně dokonalá tryska a má určité ztráty, ale reaktivní pohon to nakonec je. Raci také používají této strategie pohybu ve stejných situacích jako hlavonožci.)

Zajímavou a pochopitelně logickou paralelou k celkovým obrysům těl při pohledu shora je uplatnění kruhovitého centrického útvaru, paprskovitě se rozbíhajícího od středu, jako anatomického detailu, který má sám v malém funkci, ale i vnitřní uspořádání, které kopíruje stavbu celých těl živočichů. Možná si hned vzpomenete na hvězdicovitý nos krtka hvězdonosého (Condylura cristata). Mě napadá příslovečná podsvícená ruka axolotla v přítmí laboratoře, ale i do stran tykadlovitě natažené prsty předních nohou drápatek (Xenopus laevis) s žilnatinou a nervy sbíhajícími se do středu z jednotlivých prstů a mířící dál po ruce. Ale pak tu máme nejrůznější prsty dalších obojživelníků, plazů a savců, kdy i lidská ruka s roztaženými prsty se včleňuje do pomyslného kruhu, zatímco ruky tolik nepracujících brachiálních lidoopů nikoli. Pro drobné rozměry sama ruka není skutečně zmenšeninou těla celých živočichů, svaly ruky jsou vyvedeny mimo ruku a pohybují prsty na dálku. Proto můžeme rukou snadno imitovat dojem nejen pomalu lezoucí hvězdice, ale i pobíhajícího pavouka nebo plavně se pohybující chobotnici – vše pěkně ovládané na dálku.  

Když se ještě vrátím k hlavonožcům, sledujeme ukázkový obchod ,,něco za něco“ při výkonu jednotlivých ramen. U čtyřžábrých loděnek nemáme před sebou skutečná chapadla, ale spíš velký svazek dokonce až 90 ramen, která společně vytvářejí dostatečnou sílu a obratnost pro uchopení a udržení kořisti. U dvoužábrých už sledujeme silnou redukci (obchod ,,něco za něco“) těchto ramen na 10 nebo 8. Přičemž jednotlivá ramena sílí a každé je vzájemně poměrně rovnocenné a vyzbrojené aparátem k navýšení přilnutí ke kořisti (přísavky, háčky). U části dvoužábrých protáhlejších hlavonožců sledujeme specializaci alespoň dvou ramen, které slouží k vystřelení tohoto aparátu na kořist na dálku. Takový překvapivý útok navyšuje procento úspěšnosti a zároveň minimalizuje čas, kdy by mohl být samotný predátor zraněn. Zároveň se tak šetří celková energie organismu, protože lovu se účastnila jen jeho malá část (chameleoni, ropuchy, kudlanky, larvy vážek, straškové). Neurální síť ramen je sice někdy uváděna jako výjimečně autonomní a řídící autonomní neurální uzliny v kořeni každého ramene působí na prvý pohled jako z jiného světa. Laiky děsí schopnost chapadel samostatně se po oddělení od těla pohybovat, ale kočka zbavená hlavy (myšleno se skutečně odříznutou hlavou) se po zavěšení těla při dotyku nohou a podložky také ,,rozejde“, protože neuromotorické programy pro větší pohotovost se ukládají i do samotných končetin. Patří to k obecnému jevu zapadajícímu do úspory hospodaření s energií. Proto někdy sledujeme samostatné pohyby hlavy nebo těla slepice či kuřete po oddělení obou částí. Nebo si stačí vzpomenout nebo vyhledat stařičký obrázek v knize entomologa Jana Ždárka ,,Neobvyklá setkání“ 1980, který zobrazuje dekapituovaného (bezhlavého) švába, který si, cynicky řečeno, zvesela vykračuje a otáčí tak nožičkami polystyrenovou kuličkou. A nebo lze upozornit na to, že pověstné a obecně známé samičky kudlanek přímo spoléhají na pohybovou autonomii bezhlavého těla svého partnera.

Poznámka

A protože nejsem nadšenec zbytečných a krutých experimentů, určitě doporučuji vyhledat v literatuře nebo v jiných pramenech již proběhlé starší pokusy nebo případy samostatné motorické existence bezhlavých těl. Jeden stíhač na Spitfiru mi kdysi vyprávěl, jak byl svědkem náhodné srážky letounu kolegy s německým pilotem, kdy letec na britské straně přišel nárazem o hlavu. Jeho tělo okamžitě spustilo palbu ze všech 8 kulometů, což vyžadovalo, aby tělo nejprve odjistilo pojistku zbraní na páce řízení. Asi nějaká podobná skutečná, nejspíše jen drobná příhoda inspirovala známého amerického spisovatele Stephena Kinga k vytvoření povídky ,,Dýchací metoda“, kde takový jev zveličil do nečekaně hororových rozměrů.

A tak nám učení ovládání chapadel u malých chobotnic hodně a správně připomíná slůně se svým chobotem nebo dítě, které se snaží ovládat svoje prsty (děje se tak pomocí prosté interakce). Ve všech uvedených případech se jedná o sladění neuromotorických programů se zrakovými a hmatovými senzory v prostoru kolem. Proto schopnosti na ovládání okolité hmoty budou u všech těchto třech porovnávaných subjektů podobné. (Proto při pozorování slonů a chobotnic nám tito hodně připomínají naše vlastní schopnosti a mluvíme hned o tom, že to jistě bude pro jejich vysokou inteligenci, ale jedná se jen o podobnou specializaci a podobné neuromotorické schopnosti – jako inteligentní piloti by zase vyhrály jiné organismy /i nad lidmi/. Ano, zase jsem se díval včera na rorýsy a oni se přede mnou předváděli, jen já obloha a rorýsí cirkus). Zmenšení velkého počtu chapadel tedy dovolilo zesílení zbývajících chapadel a zkvalitnění dovedností každého z nich (prostým převedením neurálního potenciálu). U chobotnic je preadaptačně využito autonomních neurálních center chapadel, protože tak šetří hmotu samotného vlastního mozku, který tak může zůstat malý a při pohybu v skalních štěrbinách tak může jimi chobotnice snadno pronikat, protože si tak nikdy, prostě řečeno, nezmáčkne ,,příliš velký“ mozek. Chobotnice tak využívá ke své konstrukci této preadaptace a sází na velkou flexibilitu těla, které je díky celkové ohebnosti možné dočasně upravovat do několika podob vhodných k různým způsobům pohybu.     

A tím vším se dostáváme i k otázce, zda-li je ,,lidoopí“ jihoamerický chápan dobrým kandidátem pro paralelní vznik australoipitéka nebo člověka. Z důvodů výše uvedených je totiž zřejmě až příliš „pavoukovitý“ (jeden z chápanů se dokonce skutečně jmenuje také chápan pavoučí (Brachyteles arachnoides). Chápan prostě až příliš dobře naplno ovládá všechny své končetiny, ale v jeho případě se jedná dokonce o 5 končetin. Nežijme v iluzi, že ocas některých jihoamerických opic je jen takovým ekvivalentem kočičího ocasu. Nejen že za něj mohou opice viset, ale některé s ním dokonce mohou i házet předměty.

Vzhledem ke sledované schopnosti bychom tedy mohli razit termín ,,schopnost koncentrace, navýšené soustředění pozornosti“ řešené už v konstrukci těla vzhledem k omezené možnosti tkání. A v plném rozsahu této strategie utváření těla je možné také popisovat konstrukci člověka. Tedy za lidstvím nebude ani z tohoto pohledu stát vůbec nic zázračného, žádná formule navíc, ale paradoxně velké úspory a velké škrty všeho ostatního. Superschopnosti pavouků stojí redukci původního dlouhého ocasu, nové schopnosti dlouhonohých krabů je stojí rychlost, o kterou přišli ztrátou ocasu opatřeného ploutví. Úctyhodná dovednost chapadel chobotnic je stála pohyblivost, která zůstala sépiím, kalmarům a krakaticím a pravděpodobně i dávným loděnkám s přímou dlouhou ulitou.

 

,,NĚCO ZA NĚCO“ – jako v kartách

Už i tak navýšený počet miniaturizovaných neuronů, které mají kvůli vylehčení hlavy ptáků nebo také hlavy šplhavých primátů, je tedy u člověka účinně koncentrován. Neurální potenciál se tak relativně navyšuje redukcí aktivity ostatního těla s tím, jak se redukovaly nejrůznější orgány (ocas, dlouhý horizontální trup vhodný ke kvadrupedii, paže ke šplhání). Rukama pracující člověk si své nohy skrčí nebo se posadí nebo nohy jinak vyřadí z náročnější činnosti. Za své rukodělné dovednosti člověk totiž také musí zaplatit.

Ale i tak je samotné užívání rukou neurálně koncentrováno ještě úžeji a to především jen na jednu ruku (podobně se děje někdy s klepetem krabů). A nakonec pro hromadu přesné práce se i na samotné ruce koncentruje užívání prstů především na nejsilnější a nejdelší prostředníček, na ukazovák a palec. Zbylé dva prsty se na řadě činnostech nemusejí vůbec podílet, jsou spíše pasivnější. Stačí si vzít do ruky psací nebo kreslící potřeby, skalpel, pinzetu nebo jiný přesný nástroj. V momentě neurální koncentrace prostě dochází k omezení (utlumení) ostatní neurální aktivity. Jak se lidově říká, když někdo něco jemného dělá a plně se na svou činnost soustředí ,,...ani nedýchal“. A tak velké tajemství vzniku schopnosti soustředěné rukodělné činností už snad pro nás nebude halaluja div světa, ale spíše taková karetní hra, kdy se něco mění za něco jiného, kdy různí hráči prostě jen sází na některé karty a ostatních se zbavují. Při této hře jednoduše nelze mít všechny karty.

Ano, kdo je rodilý cynik, je dostatečně bystrý a dával při čtení textu o přirozeném způsobu vzniku člověka pozor,  už pochopil, že je toto všechno v biologii zábavná herní skládačka. Stačí jen několik málo pravidel a můžeme si dovodit, co potřebujeme. Pochopíme, proč jeden živočich vsadil na rychlost těla, jiný na sílu těla, další na sílu pancíře a další na určitou povšechnost nebo neutrálnost.  Naše vlastní specializace na jakoukoli specializaci se právě prostřednictvím těch třech našich opravdu účinných prstíků totiž vždycky dá použít k výrobě prostředku, který nahradí nebo překoná rychlost jakéhokoli jiného živočicha, nebo překoná a nahradí sílu jiného organismu a nebo překonají odpor pancíře. Hra, kdy něco získáme za cenu něčeho jiného.

Lidská specializace na specializaci je dost možná až příliš vysoká karta. Kdybychom k ovládání rukou dostali také odpovídající inteligenci a rozum, bylo by vše v pořádku. Ale matka příroda (jak se říká) pro nás měla zase jen to, co je v biologii k dostání a nic víc. Ale o tom až v kapitole o ,,inteligenci“.

Poznámka

Určitě nás po našem povídání a přemítání nepřekvapí, že povrchová vrstva mozku, odpovědná za vnímání i pohyby těla, je velmi navýšená právě ve prospěch ovládání našich rukou. Když se vytvoří nebo nakreslí model lidské postavy odpovídající jen a pouze ploše proporcí této neurální tkáně, objeví se před námi drobounká postavička s ohromnýma hypertrofovanými rukama. 

 

 

 

O autorech

Tato práce nevznikla jako společná práce Společenství konsilience, ale jen ve spolupráci dvou jeho členů. A to z důvodu poněkud netradičního zpracování materiálu, který je revizní povahy. Povídání jsem sepsal a upravoval já, Libor Balák, a to na základě rozhovorů s paní doktorkou Martinou Červenou. Určitě mě také inspiroval kánon proporcí, využívaných v anatomii výtvarníky. Je to až podivné, že se věci nedějí v anatomii jen tak, ale podle určitého geometrického řádu a určitých vztahů. Na druhé straně oblast fyziologie, coby doména paní doktorky, to byla dobrá výzva. A tradičně, pokud vás článek nadchnul, váš obdiv patří oběma autorům. Pokud na něm shledáte něco skutečně objektivně nesprávného, je to určitě jen moje vina. A nebo (může být), že vaše informace a vaše databáze nemusí být ta nejsprávnější.

Libor Balák: Především paleoetnolog (výzkum dávných kultur) a také autor řady materiálů o chovatelství, především se zaměřením na sociální ještěry.

MVDr. Marina Červená: Veterinární lékařka, mimo jiné se speciálním zaměření na toxikologii a plazy.

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

 Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 © Aktualizace Antropark 2018, Autor a ilustrace © Libor Balák